Pesach košer ve-sameach!

V pauze mezi košerováním kuchyně a začátkem vaření vám přeji Pesach košer ve-sameach! Doufám, že se vám přípravy daří provádět podle plánu, že jste nezapomněli koupit nějakou nezbytnost a že nebudete sami na seder. A pokud dneska večer půjdete na pizzu nebo do nějaké jiné oblíbené chamecdik restaurace, nezapomeňte se před vchodem do vašeho domu pořádně omést a oklepat, abyste si nepřinesli nějaké drobečky :-)

Parašat Cav (Lev. 6:1-8:36)

Parašat Cav se opět celá věnuje službě kohenů v Chrámu. Služba kohenů byla náročná a vysoce zodpovědná. Měla svá přesná pravidla, včetně všech činností, ale třeba i součástí jejich oděvu. To, co se od kohenů předpokládalo, byl respekt k Bohu a k jeho pravidlům a pokora.

Každý člověk by měl být samozřejmě pokorný ve službě Bohu, při modlitbě, při plnění přikázání. Měl by se umět vzdát své pýchy a naopak vzdát čest Bohu. Kohen měl na sobě jemné oděvy při provádění důležitých úkolů, ale stejně tak i při čištění popela z oltáře. Midraš Cena Urena nám říká, že když se člověk modlí nebo plní přikázání, má se oblékat elegantně a být úzkostlivě čistý. Dnes se to bere jako zbytečná formalita a jistá ležérnost se bere spíš jako ten správný outfit. Kdybychom byli pozváni na audienci třeba k anglické královně, asi bychom se zapotili při vymýšlení, jak se odpovídajícím způsobem obléknout. A přitom se při bohoslužbách setkáváme s Bohem, který je vysoko nad jakýmkoliv vládcem na světě. Teď tedy peskuji především sebe, protože oblek není zrovna můj kamarád.

Naši moudří říkají, že ten, kdo prokazuje čest Bohu, bude sám poctěn, ale ten, kdo znevažuje Boží slávu, bude přísně potrestán. A abyste si nemysleli, že je to jen takový bonmot, mám pro vás ukázkový příklad.

Vypráví se o případu Jisachara ben Beroka, velekněze, který si byl příliš vědom své vlastní důležitosti. Vykonával službu v Chrámu a nosil přitom hedvábné rukavice, které jsou zakázané, protože ta práce musí být vykonávána holýma rukama. A Bůh ho za to potrestal. Jednoho dne se král dohadoval s královnou. Král trval na tom, že kozí maso je lepší a královna kontrovala, že lepší je skopové. Dohodli se ale na arbitrovi : „Kdo může lépe rozhodnout, které maso je chutnější než velekněz, když jí tolik obětí !“

Zavolali Jisachara a otázku položili jemu. Rozhodil ruce a odpověděl : „Kdyby byla koza lepší, proč by ona nebyla přinášena dvakrát denně jako každodenní oběť ? Pouze ovce je přinášena dvakrát denně.“

Král řekl : „Máš pravdu, ale protože jsi rozhodil své ruce, pozvedl je proti mně, a ještě ses choval jakoby nic, místo toho abys přede mnou stál v úžasu a úzkosti, přikazuji, aby ti tvá pravá ruka byla useknuta.“

Jisacharovi se pomocí úplatku podařilo aspoň to, že mu místo pravé ruky usekli levou. Ale když se o tom dozvěděl král, poručil, aby mu usekli ještě tu pravou ruku, protože rozkaz zněl jasně: pravou… Rabi Josef řekl : „Požehnaný Bůh, který potrestal Jisachara na tomto světě, spíše než na tom příštím.“ Midraš končí konstatováním, že bychom měli být velmi opatrní, pokud jde o úctu k Bohu připlnění přikázání.

Abychom nekončili tak drasticky dnešní drašu, zmíním jeden verš : „Před tváří Hospodina, na místě, kde je zaříznuta celooběť, bude zaříznuta i oběť za hřích“ ( Vajikra 6,18 ) Tento verš nás podle midraše učí nemít jisté rozpaky. Zápalná oběť se předkládala za hříchy, které se mohou objevit v myšlenkách, nad kterými člověk nemá plnou kontrolu a proto nejsou tak zavrženíhodné. Oběť za hřích ( chet ) je přinášena za hřích spáchaný činem a ten už je ponižující. A Bůh přikázal, že oběti za hřích mají být poráženy na stejném místě jako oběti zápalné – to zajistí, že nikdo nemůže říci, jestli je přinášená oběť kvůli hříšným myšlenkám, nebo kvůli už spáchanému hříšnému přestupku. Tak se má zabránit přílišnému ponížení kajícníka.

A to je myslím to podstatné : Bůh není malicherný jako světští vladaři.Nepotřebuje se mstít. Jde nám naproti. Zajímá ho naše srdce. Když je pokorné a dokáže uznat pochybení a vyjádřit lítost, je to nad všechny oběti a formality. A i když se nemáme pyšně natřásat v hedvábí, ta úcta, projevená slavnostním oděvem a dalšími způsoby ,slouží v podstatě nám samým- abychom si tímto způsobem více uvědomili před koho předstupujeme, ke komu se modlíme a jaká je to pro nás jedinečná příležitost.

Pozor! Kol iša!

Jak jsem psala minulou neděli, prošli jsme s Elim celou hagadu, abychom si osvěžili paměť a dohodli se, kdo co bude říkat nebo zpívat. A protože hlavní autoritou přes zpěv jsem doma já, budu to já, kdo povede všechny zpívané části. A protože sice umím číst hebrejštinu, ale ne zas až tak rychle (navíc používám Novou pražskou pesachovou Hagadu, která je sice zdařilým faksimile starých hagad, ale místy je kvalita tisku až příliš autentická), rozhodla jsem se si vyrobit tahák a transliterovat pro sebe Dajejnu (francouzská transliterace je pro mne nepoužitelná). A když už jsem transliterovala, tak jsem si pro jistotu přepsala i další texty, které budu zpívat. No a pak mě napadlo, že když se tyhle věci hodí mně, mohly by se hodit i někomu dalšímu. A když už bych sdílela text, proč nesdílet i melodie? A tak jsem během 4 dnů v práci o polední pauze nazpívala několik sederových "evergreenů" a podělím se s vámi o ně. Předem upozorňuji, že kvalita zvuku odpovídá nahrávacím podmínkám, navíc shledávám, že na nahrávkách působí můj hlas poněkud pohřebně, ale to je (snad) tím, že jsem to v práci nemohla moc "rozbalit". Nahrávky jsou samozřejmě bez jakéhokoliv doprovodu, což koneckonců odpovídá tomu, jak je pak budeme zpívat u stolu. Dva největší šlágry večeera-Chad gadja a Echad mi jodea, jsem nenahrávala, protože je k dispozici spousta rozumných verzí na Youtube (v odkazu).
Takže: níže najdete vždycky transliterovaný text  a kliknutím na název se vám v novém okně otevře zvukový soubor, a tady si můžete stáhnout všechny transliterované texty dohromady jako pdf, abyste to nemuseli pracně kopírovat z blogu. Doufám, že se najde alespoň jeden člověk, kterému tenhle tahák přijde vhod! A pokud ano, časem zkusím přidat nějaké zmirot (šabatové písně) a slichot (modlitby recitované před Roš hašana a mezi Roš hašana a Jom Kipur).

P.S. název blogu pochází z Talmudu z výroku: "kol be-iša erva"-hlas ženy je necudnost. V ortodoxních kruzích mají muži zakázáno poslouchat zpěv ženy. V současnosti je to samozřejmě velmi žhavá otázka a přístup k této otázce je možné používat jako jedno z měřítek "ortodoxnosti".

Vehi šeamda

Vehi šeamda laavotejnu velanu

šelo echad bilvad amad alejnu lchalotejnu

ela šebchol dor vador omdim alejnu lchalotejnu

vehakadoš baruch hu macilejnu mijadam.

Dajejnu 
Moje Dajejnu je "zrychlená" verze, kdo ho chce zpívat pěkně celé, podívá se na Youtube.

Ilu hocianu mimicrajim, velo asa bahem šfatim, dajejnu.

Ilu asa bahem šfatim, velo asa belohejhem, dajejnu.

Ilu asa belohejhem, velo harag bechorejhem, dajejnu.

Ilu harag bechorejhem, velo natan lanu et mamonam, dajejnu.

Ilu natan lanu et mamonam, velo kara lanu et hajam, dajejnu.

Ilu kara lanu et hajam, velo heeviranu btocho becharava, dajejnu.

Ilu heeviranu btocho becharava, velo šika carenu btocho, dajejnu.

Ilu šika carenu btocho, velo sipek carkenu bamidbar arbaim šana, dajejnu.

Ilu sipak carkenu bamidbar arbaim šana, velo heechilanu et haman, dajejnu.

Ilu heechilanu et haman, velo natan lanu et hašabat, dajejnu.

Ilu natan lanu et hašabat, velo kervanu lifnej har sinaj, dajejnu.

Ilu kervanu lifnej har sinaj, velo natan lanu et hatora, dajejnu.

Ilu natan lanu et hatora, velo hichnisanu l´erec Jisrael, dajejnu.

Ilu hichnisanu l´erec Jisrael, velo vana lanu et bejt habchira, dajejnu.

Bcet Jisrael

Bcet Jisrael mimicrajim bejt Jaakov meam loez, hajta Jehuda lkodšo Jisrael mamšelotav. Hajam raa vajanos, hajarden jisov l´achor. Heharim rakdu k´elim gvaot kivnej con.

Ma lcha hajam

ki tanus

hajarden

tisov l´achor

heharim

tirkedu k´elim

gvaot

kivnej con.

Milifnej adon

chuli arec

milifnej

eloha Jaakov.

Hachovchi hacon

agam majim

chalamiš

lmajeno majim.

Adonaj zcharanu
Adonaj zcharanu jvarech, jvarech et bejt Jisrael, jvarech et bejt Aharon. Jvarech jrej Adonaj, haktanim im hagdolim. Josef Adonaj alejchem, alejchem veal bnejchem. Bruchim atem laAdonaj, ose šamajim vaarec.
Hašamajim šamajim laAdonaj, vhaarec natan livnej adam. Lo hametim jhaleluja, vlo kol jordej duma. Vaanachnu nvarech ja, meata v´ad olam haleluja.

Ki lo nae, ki lo jae

Adir bimlucha, bachur kahalacha, gdudav jomru lo, lcha ulcha, lcha ki lcha, lcha af lcha, lcha Adonaj hamamlacha. Ki lo nae, ki lo jae.

Dagul bimlucha, hadur kahalacha, vatikav jomru lo, lcha ulcha, lcha ki lcha, lcha af lcha, lcha Adonaj hamamlacha. Ki lo nae, ki lo jae.

Zakaj bimlucha, chasin kahalacha, tafserav jomru lo, lcha ulcha, lcha ki lcha, lcha af lcha, lcha Adonaj hamamlacha. Ki lo nae, ki lo jae.

Jachid bimlucha, kabir kahalacha, limudav jomru lo, lcha ulcha, lcha ki lcha, lcha af lcha, lcha Adonaj hamamlacha. Ki lo nae, ki lo jae.

Marom bimlucha, nora kahalacha, svivav jomru lo, lcha ulcha, lcha ki lcha, lcha af lcha, lcha Adonaj hamamlacha. Ki lo nae, ki lo jae.

Anav bimlucha, pode kahalacha, cadikav jomru lo, lcha ulcha, lcha ki lcha, lcha af lcha, lcha Adonaj hamamlacha. Ki lo nae, ki lo jae.

Kadoš bimlucha, rachum kahalacha, šin´anav jomru lo, lcha ulcha, lcha ki lcha, lcha af lcha, lcha Adonaj hamamlacha. Ki lo nae, ki lo jae.

Takif bimlucha, tomech kahalacha, tmimav jomru lo, lcha ulcha, lcha ki lcha, lcha af lcha, lcha Adonaj hamamlacha. Ki lo nae, ki lo jae.

Adir hu

Adir hu jivne bejto bkarov, bimhera, bimhera, bjamejnu bkarov, el bne, el bne, bne bejtecha bkarov.

Bachur hu, gadol hu, dagul hu, jivne bejto bkarov, bimhera, bimhera, bjamejnu bkarov, el bne, el bne, bne bejtecha bkarov.

Hadur hu, vatik hu, zakaj hu, jivne bejto bkarov, bimhera, bimhera, bjamejnu bkarov, el bne, el bne, bne bejtecha bkarov.

Chasid hu, tahor hu, jachid hu, jivne bejto bkarov, bimhera, bimhera, bjamejnu bkarov, el bne, el bne, bne bejtecha bkarov.

Kabir hu, lamud hu, melech hu, jivne bejto bkarov, bimhera, bimhera, bjamejnu bkarov, el bne, el bne, bne bejtecha bkarov.

Nora hu, sagiv hu, izuz hu, jivne bejto bkarov, bimhera, bimhera, bjamejnu bkarov,el bne, el bne, bne bejtecha bkarov.

Pode hu, cadik hu, kadoš hu, jivne bejto bkarov, bimhera, bimhera, bjamejnu bkarov, el bne, el bne, bne bejtecha bkarov.

Rachum hu, šadaj hu, takif hu, jivne bejto bkarov, bimhera, bimhera, bjamejnu bkarov, el bne, el bne, bne bejtecha bkarov.

Echad mi jodea

Echad mi jodea, echad ani jodea, echad Elohejnu šebašamajim uvaarec.

Šnajim mi jodea, šnajim ani jodea, šnej luchot ha brit, echad Elohejnu šebašamajim uvaarec.

Šloša mi jodea, šloša ani jodea, šloša avot, šnej luchot ha brit, echad Elohejnu šebašamajim uvaarec.

Arba mi jodea, arba ani jodea, arba imahot, šloša avot, šnej luchot ha brit, echad Elohejnu šebašamajim uvaarec.

Chamiša mi jodea, chamiša ani jodea, chamiša chumšej Tora, arba imahot, šloša avot, šnej luchot ha brit, echad Elohejnu šebašamajim uvaarec.

Šiša mi jodea, šiša ani jodea, šiša sidrej Mišna, chamiša chumšej Tora, arba imahot, šloša avot, šnej luchot ha brit, echad Elohejnu šebašamajim uvaarec.

Šiv´a mi jodea, šiv´a ani jodea, šiv´a jmej šabta, šiša sidrej Mišna, chamiša chumšej Tora, arba imahot, šloša avot, šnej luchot ha brit, echad Elohejnu šebašamajim uvaarec.

Šmona mi jodea, šmona ani jodea, šmona jmej mila, iv´a jmej šabta, šiša sidrej Mišna, chamiša chumšej Tora, arba imahot, šloša avot, šnej luchot ha brit, echad Elohejnu šebašamajim uvaarec.

Tiš´a mi jodea, tiš´a ani jodea, tiš´a jarchej leda, šmona jmej mila, iv´a jmej šabta, šiša sidrej Mišna, chamiša chumšej Tora, arba imahot, šloša avot, šnej luchot ha brit, echad Elohejnu šebašamajim uvaarec.

Asara mi jodea, asara ani jodea, asara dibraja, tiš´a jarchej leda, šmona jmej mila, iv´a jmej šabta, šiša sidrej Mišna, chamiša chumšej Tora, arba imahot, šloša avot, šnej luchot ha brit, echad Elohejnu šebašamajim uvaarec.

Achad asar mi jodea, achad asar ani jodea, achad asar kochvaja, asara dibraja, tiš´a jarchej leda, šmona jmej mila, iv´a jmej šabta, šiša sidrej Mišna, chamiša chumšej Tora, arba imahot, šloša avot, šnej luchot ha brit, echad Elohejnu šebašamajim uvaarec.

Šnem asar mi jodea, šnem asar ani jodea, šnem asar šivtaja, achad asar kochvaja, asara dibraja, tiš´a jarchej leda, šmona jmej mila, iv´a jmej šabta, šiša sidrej Mišna, chamiša chumšej Tora, arba imahot, šloša avot, šnej luchot ha brit, echad Elohejnu šebašamajim uvaarec.

Šloša asar mi jodea, šloša asar ani jodea, šloša asar midaja, šnem asar šivtaja, achad asar kochvaja, asara dibraja, tiš´a jarchej leda, šmona jmej mila, iv´a jmej šabta, šiša sidrej Mišna, chamiša chumšej Tora, arba imahot, šloša avot, šnej luchot ha brit, echad Elohejnu šebašamajim uvaarec.

Chad gadja

Chad gadja, chad gadja

Dzabin aba bitrej zuzej, chad gadja, chad gadja.

Vaata šunra v´achla lgadja, dzabin aba bitrej zuzej, chad gadja, chad gadja.

Vaata kalba vnašach lšunra d´achla lgadja, dzabin aba bitrej zuzej, chad gadja, chad gadja.

Vaata chutra vhika lchalba, dnašach lšunra, d´achla lgadja, dzabin aba bitrej zuzej, chad gadja, chad gadja.

Vaata nora vsaraf lchutra, dhika lchalba, našach lšunra, d´achla lgadja, dzabin aba bitrej zuzej, chad gadja, chad gadja.

Vaata majim vchava lnora, dsaraf lchutra, dhika lchalba, našach lšunra, d´achla lgadja, dzabin aba bitrej zuzej, chad gadja, chad gadja.

Vaata tora všata lmaja, dchava lnora, dsaraf lchutra, dhika lchalba, našach lšunra, d´achla lgadja, dzabin aba bitrej zuzej, chad gadja, chad gadja.

Vaata hašochet všachat ltora, dšata lmaja, dchava lnora, dsaraf lchutra, dhika lchalba, našach lšunra, d´achla lgadja, dzabin aba bitrej zuzej, chad gadja, chad gadja.

Vaata mal´ach hamavet všachat lšochet, dšachat ltora, dšata lmaja, dchava lnora, dsaraf lchutra, dhika lchalba, našach lšunra, d´achla lgadja, dzabin aba bitrej zuzej, chad gadja, chad gadja.

Vaata hakadoš baruch hu všachat lmal´ach hamavet dšachat lšochet, dšachat ltora, dšata lmaja, dchava lnora, dsaraf lchutra, dhika lchalba, našach lšunra, d´achla lgadja, dzabin aba bitrej zuzej, chad gadja, chad gadja.

První seder ve vlastní režii-přípravná fáze

Naše komunita pořádá každoročně komunitní seder na druhý večer svátku Pesach. První seder má tak každý ve své režii-s rodinou nebo s přáteli, doma nebo pozvaný k někomu jinému. My byli v minulých letech pozvaní u přátel (vloni nás bylo u stolu 16!), ale přátelé se přestěhovali do menšího bytu a jejich obývák už takové množství lidí nepojme a tak jsme se rozhodli, že je čas udělat seder ve vlastní režii a pozvat ty, kdo na seder nemají kam jít, jako jsem před pár lety byla já.
Jenže takový seder, to není tak jednoduché a je potřeba udělat celkem dost příprav, aby to všechno klapalo a neocitli jsme se u stolu, kde nám bude něco chybět a nebo jsme v půlce sederu nezjistili, že jedinou melodii, kterou dáme dohromady je Ma ništana. Nebo aby se u nás hosté nenudili celý dlouhý večer.

Přípravy bych rozdělila na teoretické a praktické. Hlavní část teoretické přípravy jsme provedli dnes po obědě. Prošli jsme s Elim celou hagadu, abychom zjistili, jak jsme na tom s melodiemi (je rozdíl pobrukovat si s davem a nebo být ten, kdo vede a zbytek pobrukuje s ním, a taky, jestli vlastně známe stejné melodie!), jestli některé pasáže přeskočíme a kdy se co dělá (na to máme úplně úžasnou Hagadu ve francouzštině, publikovanou naším známým Patrickem Hirschem, která má vedle sebe text v hebrejštině, transliterované hebrejštině a francouzštině a navíc ilustrace ukazující, co ten, kdo seder vede, v daný okamžik dělá. Taková Hagada je skvělá pro všechny, co si nejsou jistí v kramflecích a umožňuje participaci i těm, kdo nečtou plynule hebreštinu, aniž by někdo věděl, zda ji čtou v "originále" a nebo transliterovanou). Naši hosté také dostali za úkol přinést na seder nějaký krátký text nebo otázku k zamyšlení, abychom seder obohatili (tuhle "volnou diskusi" nejspíš zařadíme místo nepříliš záživné Gemary rabínů Josi Galilejského, Eliezera a Akivy, kteří násobili rány, které padly na Egypt ad absurdum).

No a praktické přípravy, to jsou, s výjimkou šabatových-svátečních svíček pro všechny pozvané ženy, otázky týkající se jídla-aby na sederovém talíři bylo vše, co na něm má být (aby člověk na poslední chvíli nezjistil, že nemá pečenou kost), co bude k večeři a kdy a kdo tu večeři uvaří-kromě nevyhnutelné kuřecí polévky s macesovými knedlíčky je rozumné najít nějaký jednoduchý recept, kterým je možné nakrmit velké množství lidí (co kdyby náhodou bylo hostů na poslední chvíli víc, než bylo plánováno). Takže já vyzkouším košer-le-Pesach variantu Baeckeoffe (vůbec totiž není nutné utěsňovat pekáč těstem a už vůbec není nutné dávat do Baeckeoffe vepřové-já udělám variantu se směsí hovězího, uzeného hovězího a jehněčího masa). A jako dezert si dáme ovocný salát. V alsaských (a nejspíš i francouzských obecně) domácnostech je pesachovou stálicí Mousse au chocolat (samozřejmě v parve variantě), ale nehodlám pokoušet osud a riskovat, že se budu dvě hodiny před začátkem sederu nervově hroutit, protože se pěna pořádně nenašlehala, srazila...(doplňte si sami). Radši si počkám na druhý seder, kam ji zaručeně někdo přinese, mňam!

No a někdy v mezičase je potřeba uklidit byt (ne, na oknech vážně chamec nemáme) a hlavně kuchyň, aby byla košer na Pesach, udělat nákupy (první část už mám zdárně za sebou). Ale úplně nejdůležitější je během následujících dvou týdnů nezešílet....věřili byste tomu, že místní košer sámoška měla včera, po skončení šabatu, otevřeno od osmi večer do půlnoci?! Jako kdyby byl Pesach už zítra a ne až za dva týdny...

P.S. kuřecí polévka s macesovými knedlíčky není stálicí pro všechny, protože zvlášť v chasidských kruzích je zvykem jíst během svátku Pesach macesy pouze suché z obavy, že by v nich mohl být nějaký zbytek tepelně nedostatečně opracované mouky, která by kontaktem s kapalinou mohla začít kvasit. My tyto obavy nesdílíme, mojí jedinou obavou je, aby se mi knedlíčky nerozvařily a nerozpadly.

P.S.2 Pokud nechápete, proč mám potřebu celý mesíc před Pesachem blogovat jen o Pesachu, tak vysvětlení je jednoduché-Pesach je můj zdaleka nejoblíbenější židovský svátek, i přes to (nebo možná právě proto?) že vyžaduje spoustu práce a příprav. Co se mě a Pesachu týče, jsem jak malej Jarda, co se těší na Vánoce... :)

Avi: paraša Vajikra (Lev. 1:1-5:26)

Otevíráme dnes III. Knihu Mojžíšovu, Knihu Vajikra, které se taky říká Torat Kohanim, protože je určena kohenům- kněžím, kteří vykonávali svoji službu v Chrámu. Můžeme se ptát, jestli má smysl se trápit s textem, který patří někomu jinému a navíc je celkem fádní, únavný jako každý návod. A jak říkají čeští kutilové, jen zbabělci čtou návody.

Hned zkraje musím říct, že to smysl má. Kniha řeší koncepce kněžství a svatosti. Možná se vám taky okamžitě vybaví verše z Knihy Šemot ( 19,5-6 ), které by se daly označit jako náš životní úkol : „Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, národem svatým.“ I když tedy nejsme zrovna z kněžského rodu, pokud chceme skutečně poslouchat a dodržovat, je tato kniha i naší knihou. A budeme ji číst o to pečlivěji, přestože je to čtení náročnější.

Ale abychom se zakousli do něčeho konkrétního, přečtěme si z páté kapitoly první verš : „Prohřeší-li se někdo tím, že slyšel vyslovit kletbu a byl toho svědkem, ať už to viděl nebo se o tom dozvěděl, jestliže to neoznámí, ponese svou vinu.“

Co si pod tím máme představit? Kletbu mám spojenou s tím, že někdo přeje něco zlého druhému člověku. Mně se přitom hned vybavil nedávno slavený svátek Purim. A Mordechaj, který v bráně zaslechl, jak se spiklenci domlouvají na vraždě krále Achašveroše. Mordechaj nemusel chovat ke králi země, do které byl zavlečen, žádné zvláštní sympatie. Přesto nezaváhal, věc oznámil a králi tím zachránil život. A ten příběh dobře znáte. Ve správnou chvíli byl ten jeho skutek připomenut. A jako on zabránil prolití krve, nakonec bylo i díky té jeho reakci zabráněno prolití židovské krve. Ta souvislost je tam patrná, je to známý princip mida keneged mida- míra za míru, při odměně i při trestu zase u Hamana.

Ne vždy jde samozřejmě přímo o život, ale někdy si dokážeme navzájem ztrpčovat životy i tak docela slušně. V souvislosti s tímto veršem se vypráví krásný chasidský příběh. Když byl reb Jicchak z Vorki ještě mladý, těžce trpěl chováním své manželky. Ale bez ohledu na to, jak jedovatě mu nadávala, nesl vše v tichosti. Když však viděl, že dělá ze života peklo i jejich zaměstnancům, nebyl schopen se rozhodnout, zda je v zájmu šalom ha-bájit, poklidného soužití doma, že by k tomu neměl činit žádné komentáře, nebo zda je jeho morální povinností promluvit – ne kvůli sobě, ale na obranu utlačovaných zaměstnanců. Usoudil, že je to dobrá otázka pro jeho rebeho, reb Davida z Lelova.

Cadik ho vyslechl a řekl mu : „Proč to říkáš mně? Řekni to sobě !“

Reb Jicchak byl takovou odpovědí zmaten. Až po nějaké době narazil na učení Baal Šem Tova, které říká : Když je někdo nedbalý, líný v oblasti konání, činu, trpí mukami, způsobenými svým dobytkem a svými služebníky ; když neovládá svůj jazyk, tak podstoupí strádání způsobené drsnými slovy své manželky a jiných lidí ; a jestliže je neopatrný na to, jaké myšlenky mohou opanovat jeho mysl, jeho děti budou příčinou jeho trápení. Kromě toho ale také Baal Šem Tov učil, že když má člověk tyto tři oblasti svého života : své myšlení, svou řeč a své konání- správně uspořádané, jsou naopak zdrojem jeho štěstí. A tak nad tímto učením reb Jicchak z Vorki přemýšlel tak dlouho, až mu nakonec přece jen došlo, proč mu jeho rebe tak ostře řekl : „Řekni sobě !“ Zkrátka když se nedokázal vzepřít, aby jeho manželka neurážela aspoň jejich zaměstnance, nesl pak svůj trest takovým způsobem, že i on musel snášet příval jejích nadávek a navíc i nevoli svých zaměstnanců. Jeho rebe mu chtěl říci, že se nemůže vyvléknout z vlastní odpovědnosti, jinak ponese vinu hříšníka, jak čteme v našem verši. Nemůže být ani falešným, ale ani mlčícím svědkem.

Tolik tedy chasidská historka k verši : „Prohřeší-li se někdo tím, že slyšel vyslovit kletbu a byl toho svědkem, ať už to viděl nebo se o tom dozvěděl, jestliže to neoznámí, ponese svou vinu.“ Z toho všeho se tedy dá jednoduše uzavřít, že pokud člověk může něčemu zlému zabránit, neměl by s tím otálet, jinak se to obrátí i proti němu samotnému. Člověk by prostě nikdy neměl být lhostejný, jinak to zlo, které vědomě nechá volně působit, ho nějakým způsobem dožene.

Prodáváte chamec?

Během svátku Pesach je zakázáno konzumovat, vlastnit nebo profitovat z chamecu-tedy něčeho, co vzniklo, když pšenice, špalda, ječmen, žito nebo oves přišly do kontaktu s vodou po dobu delší než 18 minut. Všechno, co obsahuje chamec musí před začátkem svátku (dokonce s několikahodinovým předstihem-například letos začíná tady ve Štrasburku Pesach v pátek 30. března v 19:42, nicméně limit pro konzumaci je 10:55 a pro profitování z chamecu 12:15).
To s sebou samozřejmě přináší spoustu problémů, pokud je člověk obchodník-jen s velkými ztrátami se může zbavit veškerého zboží, které obsahuje chamec. A tak vznikla možnost prodat chamec někomu, kdo není žid a po skončení svátku od něj zase zboží koupit. Problém je, že na jednu stranu prodej musí být skutečný, aby chamec změnil majitele (nikoliv nutně místo), ale obchodník počítá s tím, že zboží bude zase po Pesachu jeho. Je to skutečně kráčení po tenkém ledě, ale pro ty, koho chamec živí po celý rok, je to jediná možnost. Jenže možnosti prodat chamec se chytily i široké masy a nejen obchodníci a tak chamec, který se před Pesachem nesní, putuje do nějaké bedny, nebo uzavíratelné skříně, je "prodán" (Chabad například nabízí prodej chamecu on-line) a po svátku můžete v klidu otevřít skřín a dát si skleničku whisky, kterou jste "prodali". Na jednu stranu to člověku neskutečně zjednodušuje život a na druhou stranu to podkopává podstatu svátku. My jsme až do loňska chamec prodávali (hlavně tedy otevřené piksly koření a ovocné čaje a rozpitou lahev whisky) ale letos jsme se rozhodli (po přečtení plamenného článku Ješaji Dalsace proti prodeji chamecu), že prodávat nebudeme. Takže už někdy od začátku ledna obcházím kuchyní a věta "to se musí do Pesachu dojíst" je můj refrén. Whisky a pivo jsme odnesli kamarádovi, načaté piksly s kořením čeká čistka a ovocné čaje buď stihnu dopít, nebo je také někomu darujeme. Když už, tak už!
A co vy, prodáváte chamec?

P.S. u ovocných čajů (t.j. směsí) a koření (mletého a kořenících směsí) je problém, že nevíme, co se do něj během výroby mohlo přimíchat, u mletých koření jsou to často různé látky, které brání hrudkování a čajové směsi jsou taktéž velká neznámá. Čisté čajové lístky a káva jsou ok.

P.S.2 I část ortodoxních židů neuznává validitu prodeje chamecu, byť je pravda, že v dnešní době je to spíš minoritní názor. Ale to se může zase během několika let nebo desetiletí změnit...

Avi: paraša Vajakhel-Pekudej (Ex. 35:1- 40:38)

V těchto spojených parašách se můžeme stále dočítat o Miškanu, tom přenosném Chrámu. A je tu i vložená zmínka o šabatu. „Mojžíš shromáždil celou pospolitost Izraelců a řekl jim : „Hospodin přikázal, abyste dodržovali toto : Šest dní se bude pracovat, ale sedmého dne budete mít slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku ; kdo by v ten den dělal nějakou práci, zemře. V den odpočinku nerozděláte oheň v žádném svém obydlí.“ ( Šemot 35,1-3 )

  Z toho sousedství v textu ohledně stavby Miškanu a šabatu také naši moudří vyvodili  těch 39 zakázaných prací o šabatu. Ten zákaz práce není absolutní, týká se jen toho konkrétního počtu tvůrčích prací. Šabat nám byl dán ne proto, abychom se trápili v nicnedělání a nudě. Má nám být svatý a vzácný. Když neexistuje fyzicky Chrám, je šabat naším Chrámem v oblasti času. Když byl šabat dodržovaný i při stavbě Svatyně, oč víc má člověk dbát na šabat, když by šlo jen o vyřizování našich vlastních věcí. Jde o vysazení z toho všedního koloběhu, odpočinek, ale i čas k tomu, aby se člověk znovu přiblížil k Bohu. Aby na to měl vůbec  kdy čas a klid.

  Baal HaTurim píše : Tóra mluví o šabatu bezprostředně potom, co popisovala světlo, kterým zářil Mojžíš při sestupu ze Sinaje- a chce nám tím ukázat, že Bůh milostivě uděluje světlo na tváře těch, kdo šabat správně dodržují. Něco na tom bude. Člověk by neměl být jen štvancem neustálé práce, pořád s jazykem na vestě. Není divu, že se pak takový člověk míjí se samotným smyslem života. A když se po takovém svém životě ohlédne, vidí jen honičku, při které mu život proklouzl mezi prsty.

  Proč je  v Tóře zmíněno hned zkraje to rozdělávání ohně a ne jiné zákazy ? Souvisí to zřejmě s tím, že i některé další zákazy jsou spojeny s využíváním ohně. Proto, když šabat končí, děláme Havdalu, obřad, který ukončuje šabat nebo svátky- a je to spojeno s ohněm.  A také první tvůrčí činností Boží bylo stvoření světla. Světlo je jako oheň a tak je tenhle zákaz zmíněn jako první.

  A teď řeknu něco, co jsem vyčetl v midraších. Vím, že to je takové píchnutí do vosího hnízda. Ale prosím přítomné dámy, aby se opanovaly a nenechaly hněv cloumat svým majestátem. Píše se tam, že když Tóra říká o tom, že nemáme pracovat s ohněm – učí to ženy, které navštěvují synagogu především o šabatu, aby nediskutovaly o jejich vaření, i když jsou zvyklé to dělat. Ruší přitom svoje modlitby i modlitby jiných. Z toho důvodu se prý objevuje tohle přikázání u pasáže, spojené s Miškanem. V synagoze, tak jako v Miškanu, není vhodné libovat si v planých řečech.

  Gemara v traktátu Kidušin  říká i něco opravdu nekorektního: „Deset dílů mluvení se dostalo do světa. Ženy si vyžádaly devět částí a jedna část připadla na zbytek světa.“ Je to samozřejmě pomluva, nic víc. I když já sám znám, shodou okolností ,dva případy žen, které řadím mezi přírodní unikáty. Jejich řeč je nepřerušovaným tokem navzájem nesouvisejících a často opravdu zbytných informací. Člověk pak přestává vnímat obsah a jen přemýšlí, kde je ten přívod vzduchu, který napájí tyto bytosti kyslíkem.  Protože se zdá, že se ani nenadechují. Přitom by se totiž mohlo stát, že by jim někdo mohl skočit do jejich řeči.Prosím přítomné ženy, aby to nebraly osobně a nechtěly mi to potom vymluvit. :)

  Problém řeči se týká pochopitelně všech lidí, konec legrace. Rabi Huna říká : „Když je Sefer Tora otevřena ke čtení Tóry, je zakázáno mluvit, dokonce i slova Tóry.“ I v prostorách mimo synagogu bychom se měli zdržet zbytečného, planého mluvení. Jak říká Menorat HaMaor : naši moudří řekli, že člověk může být rozpoznán prostřednictvím své řeči. Ten, kdo mluví hodně, je hlupák. Ten, kdo mluví málo, je moudrý a nepochybně z dobré rodiny. K tomu by ale se hodilo dodat, že i hlupák, který mlčí, vypadá hned inteligentněji… Gemara ještě v traktátu Kidušin doplňuje , jak je možné poznat, jestli je dotyčný z dobré rodiny : Když se dva dohadují, ten, kdo zmlkne první, je z dobré rodiny.  Rebe ( rabi Jehuda HaNasi ) říká : ušlechtilý rod učenců z Babylóna spočívá v jejich schopnosti udržet svůj klid.

  Pokud jde o Tóru, člověk by ji měl vyslovovat, mluvit, kolik jen může. Přesto jsou chvíle, kdy člověku není dovoleno mluvit ani Tóru, například během recitování  Šema nebo Šmone Esre, nebo během Halelu či čtení Tóry. Gemara  říká, že ten, kdo mluvil během modliteb, musí opustit řady bojovníků před bitvou. Když šel Izrael do boje s jinými národy, poslali pryč někoho s mnoha hříchy- aby nemohl způsobit, že jeho druhové padnou do rukou nepřítele. A ten, kdo mluvil během modliteb, musel jít také domů, protože to je těžký hřích. Gemara si o člověku nedělá iluze, tak tam nejdeme i takový spíše povzdech, který nás nabádá, že by naše řeč o šabatu neměla být taková jako ve zbytku týdne.

  Na závěr snad jeden pohřební vtip. Je zvykem vzpomenout si na nebožtíka s nějakým jeho dobrým skutkem , nebo vlastností. Ale co říct o člověku, který ani jednou jedinkrát za celý život nenavštívil synagogu. Jeden z pohřebních hostů si přece jen vzpomněl : „Něco dobrého na něj přece jen vím ! Za celý život ani jednou nevyrušoval při bohoslužbě…“

Avi: paraša Ki Tisa (Ex. 31:11-34:35)

Vážení čtenáři mého blogu i náhodní kolemjdoucí, mám tu čest a potěšení vám oznámit, že mi Avi dovolil, abych uveřejňovala jeho poučné a vtipné draši na svém blogu. Draši budou přibývat vždy se zpožděním, aby v Liberci nepřišli o páteční moment překvapení. Doufám, že se vám budou líbit tak jako mně...




Jak ten čas letí. Opět se nám jako téma paraši objevuje zlaté tele. Zlaté tele je sousloví, které budí dojem, že v něm jde o někoho, kdo se nechal unést bohatstvím a jeho mocí, kdo ho staví nad jiné hodnoty v životě. Tady v tom příběhu je to ale trochu jinak. Lid je v určité životní nejistotě. Mojžíš se nevrací z hory už pomalu čtyřicátý den a nastává nepokoj. Lidé sami se srocují u Árona a vyzývají ho, aby odlil sochu býčka , strhávají svoje vlastní zlaté náušnice a dávají je pro tento účel k dispozici. A Áron, jak se dnes říká- jde vstříc poptávce…


Mnoho komentátorů zkoušelo vysvětlit motivy, které by mohly stát za takovým hříchem Árona. Všechny nás zaráží selhání takového hrdiny. Ibn Ezra už ve 12. století psal o šesti možných vysvětleních jednání Árona. Především zavrhuje myšlenku, že by Áron zhřešil. Kdyby se, podle něj, skutečně dopustil hříchu modlářství, nemohl by už nikdy jako kněz sloužit před Bohem tu obětní službu za hříchy Izraele. Ten čin by ho odsoudil k trestu smrti. A protože se to nestalo, musíme předpokládat, že Áron nespáchal hřích modlářství. Ale zřejmě se mohl dopustit nějakého jiného přestupku, který ho ovšem nezbavil těch jeho kněžských funkcí. Mojžíš ale posoudil jeho skutek jinak, jak o tom čteme v naší paraše. Svůj hněv nad tím, že Áron přivedl národ na nesprávnou cestu, vyjádřil slovy : „Co ti tento lid udělal, že jsi naň uvedl tak veliký hřích ?“ ( Šemot 32,21 )


Ibn Ezra se domnívá, že jediným hříchem, který spáchal Áron, byl podíl na vytvoření sochy zlatého telete. Vysvětluje, že většina lidu Izraele v tom činu neviděla projev modlářství, ale spíše pokus o vytvoření nějakého fyzického zástupce Mojžíše, který byl v tu chvíli považován za mrtvého. A když se Mojžíš nevracel, lid poprosil Árona, aby nalezl nějaký způsob, jak dočasně zastoupit jejich předáka. Nešlo jim o uctívání nějakého bůžka, pouze o vytvoření symbolického vůdce, který by společně s Áronem vedl Izrael na další cestě. Áron byl nejspíš příliš lehkomyslný a díky tomu někteří lidé skutečně spáchali hřích modlářství. A za to byl potrestaný. Takový pohled zastával Ibn Ezra, když hodnotil Áronův hřích.


S takovým veskrze pozitivním názorem se ale těžko vysvětlují reakce samotného Boha i Mojžíše. Bůh Mojžíšovi říká : „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy … Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi ; z tebe však udělám veliký národ“ ( Šemot 32, 7-10 ). K tomu úplně nejhoršímu nakonec nedošlo- jenom díky Boží milosti- ale to, co si o vytvoření zlatého telete a jeho uctívání myslel Bůh je jednoznačné a nedá se to zpochybnit.


Áron, i přes toto selhání, mohl ve své kněžské funkci pokračovat dál. To je něco, co se těžko chápe. Zvlášť v tak důležité době formování národa, po vysvobození z otroctví a od falešných model… Jeho selhání stálo nakonec i tři tisíce lidských životů. Ale jak můžeme číst u proroka Izajáše : „mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.“ ( Izajáš 55,8 ) Áron tedy dostal šanci svoje ohromné zaváhání napravit.


Tady v tom příběhu vidím tu obrovskou odpovědnost, kterou mají ve svých rukách představitelé národů ve svých funkcích. Jak málo stačí, trocha lehkomyslnosti, podcenění důsledků. V době, kdy je lid zneklidněn, ať už z jakéhokoli důvodu, je velice nebezpečné se chovat populisticky, vycházet vstříc obavám . Áron si možná užil svých pět minut slávy, táborem zněly rozpustilé písně, svatost byla ta tam. Zlaté tele okamžitého, jednoduchého řešení zářilo do všech stran. Byla to halasná spokojenost. Skoro by se dalo říct : „Kdo neskáče, není tele, hop, hop, hop…“ Ale následky na sebe nedaly dlouho čekat. Odpovědný představitel lidu se má držet i ve chvílích nejistoty hodnot, které procházejí věky „bez ztráty květinky“. A jen neodpovědný člověk reaguje tak, že své hodnoty rozvolní takovým způsobem, aby vyhověl momentálnímu volání lidu a spojí se s něčím nebo někým takovým, komu jsou tyto hodnoty k smíchu. Následky pak přijdou automaticky. Na to bychom měli myslet u Áronova hříchu zlatého telete.

Kitnijot-jíst, či nejíst? Toť otázka!

Purim máme zdárně za sebou (až teda na moje hamentašen, které se rozhodly maskovat za koláčky, viz foto na facebooku) a tak začíná období příprav na Pesach. Jak jsem naznačila minulý týden, rozhodli jsme se s Elim udělat několik změn, tak mám o témata postaráno.

V minulých letech jsme se s Elim pečlivě drželi aškenázské tradice nejíst o Pesachu kitnijot-různé luštěniny a podobné "zrní", které nespadá do kategorie chamecu-zakázaného o Pesachu, ale které aškenázští židé nejí z důvodů, které nejsou úplně zřejmé. Obvyklé zdůvodnění, kterého se vám dostane je, že aškenazim nejí kitnijot (rýži, luštěniny, jáhly, pohanku, kukuřici, hořčičná semínka, sezam...seznam bobtná každým rokem), protože v něm v minulosti býval přimíchaný chamec a tak toto "zrní" rabíni zakázali, aby nedošlo k nějakému omylu a zvyk je železná košile. Sefardští židé kitnijot obecně jedí, byť v některých oblastech nejí některé z kitnijot, například rýži. Izák mě nedávno upozornil na fakt, že mnozí aškenázští charedim, žijící v Izraeli, kitnijot o Pesachu konzumují, za předpokladu, že tyto pocházejí z Izraele, protože se domnívají, že zákaz platí pouze pro diasporu, ale nikoliv pro Erec Jisrael.
V roce 2015 vydala konzervativní rabínská rada dvě tešuvot (odpovědi na otázky) ohledně konzumace kitnijot pro aškenázské židy, které aškenázským židům povolují konzumaci kitnijot a pokud sami chtějí stále dodržovat tradici, mohou bez obav jíst u někoho, kdo kitnijot o Pesachu konzumuje a pouze si je nenaložit na talíř.
První tešuva amerických rabínů Amy Levine a Avrama Reisnera se odvolává na to, že mnoho rabínů v historii tento zvyk odsuzovalo jako hloupost, že v dnešní době je možné snadno získat kitnijot košer le-pesach a že to usnadní dodržování Pesachu, zlevní svátek pro chudé rodiny a zpestří jídelníček a zvýší tak radost během svátku.
Druhá tešuva pochází z pera izraelského konzervativního rabína Davida Golinkina, pro kterého má hlavní váhu argument, že tento zvyk odporuje Tamludu, mnoho rabínů v minulosti označilo tento zvyk jako bláznivý a navíc to zbytečně vráží klín mezi židy z různých zemí (což je menší problém třeba v ČR nebo v USA, kde je většina židů aškenázská), ale v Izraeli nebo třeba ve Francii to už je problém, který je třeba brát vážně.
Rabi Golinkin navíc zmiňuje poměrně zajímavou teorii opřenou o komentář Rabejnu Manoacha (13.století, Provence), který zmiňuje, že kitnijot by se neměly jíst o svátcích, protože o svátcích bychom se měli radovat a jídlo z kitnijot, to není žádná radost. Kdo zná knihu Marie Úlehlové-Tilschové "Česká strava lidová" ví, že luštěniny byly ve středověku naprosto základní potravinou všedních dnů (až do dovezení a rozšíření brambor).  Komentář rabiho Manoacha je tak naprosto logický-o svátcích máme jíst sváteční jídla a kitnijot, které jíme každý den, nejsou sváteční jídlo. Navíc čočka je tradičně považována za pokrm pro truchlící. A protože je mnohem snazší se kitnijot vyhnout o Šavuotu nebo o Sukotu, zůstaly nakonec kitnijot spojené jen s Pesachem.
Konzervativní rabínská rada vydala samozřejmě i opoziční názor (to je jedna z velmi sympatických vlastností konzervativního židovství), která zákaz konzumace kitnijot pro aškenázské židy potvrzuje a kitnijot povoluje pouze vegetariánům a veganům.

Po přečtení tešuvot a po krátké diskuzi jsme se rozhodli s Elim jíst kitnijot během Pesachu. Máme na Pesach pouze masové nádobí (s výjimkou dvou lžiček na jogurt) a konzumace luštěnin nám skutečně zpestří jídelníček. Maso totiž normálně jíme velmi málo a cpát se jím celý týden nám nedělá dobře (nehledě na cenu košer masa).
Konzumací kitnijot o Pesachu si člověk sice zpestří jídelníček, ale rozhodně si neušetří práci-všechny nezpracované kitnijot-rýži, luštěniny atd. je třeba před Pesachem přebrat a odstranit případná zrna obilí (obvykle tam nic není, ale co kdyby!) a všechny zpracované potraviny musí mít samozřejmě hechšer košer le-pesach-kitniyot. To je celkem jednoduché tady ve Francii, kde sefardim tvoří většinu, ale v ČR to bude nejspíš bez šance (leda by si Izraelci žijící v Praze prosadili dovoz humusu a dalších dobrot z Izraele).

Další věc, kterou člověk musí mít na paměti je, že jeho rodina není pustý ostrov. Pokud máme o Pesachu pravidelně hosty a víme, že pokud my budeme jíst kitnijot, tak oni k nám jíst nepřijdou, je lepší se zvyku držet, byť si o něm můžeme myslet svoje. Pokud u nás kromě vlastní rodiny nikdo jiný nejí a rodina souhlasí, je situace o dost jednodušší. U nás to není problém, na seder kitnijot servírovat nebudu, ale zvyk naší obce je takový, že ti, kdo kitnijot nejedí nemají problém jíst u někoho, kdo kitnijot na Pesach konzumuje. Navíc, lidé se navzájem znají a vědí, u koho lze jíst o Pesachu bez jakýchkoliv otázek a u koho odložit návštěvu o týden později...
A jak to máte s kitnijot vy?