Avi: paraša Ki Tisa (Ex. 31:11-34:35)

Vážení čtenáři mého blogu i náhodní kolemjdoucí, mám tu čest a potěšení vám oznámit, že mi Avi dovolil, abych uveřejňovala jeho poučné a vtipné draši na svém blogu. Draši budou přibývat vždy se zpožděním, aby v Liberci nepřišli o páteční moment překvapení. Doufám, že se vám budou líbit tak jako mně...




Jak ten čas letí. Opět se nám jako téma paraši objevuje zlaté tele. Zlaté tele je sousloví, které budí dojem, že v něm jde o někoho, kdo se nechal unést bohatstvím a jeho mocí, kdo ho staví nad jiné hodnoty v životě. Tady v tom příběhu je to ale trochu jinak. Lid je v určité životní nejistotě. Mojžíš se nevrací z hory už pomalu čtyřicátý den a nastává nepokoj. Lidé sami se srocují u Árona a vyzývají ho, aby odlil sochu býčka , strhávají svoje vlastní zlaté náušnice a dávají je pro tento účel k dispozici. A Áron, jak se dnes říká- jde vstříc poptávce…


Mnoho komentátorů zkoušelo vysvětlit motivy, které by mohly stát za takovým hříchem Árona. Všechny nás zaráží selhání takového hrdiny. Ibn Ezra už ve 12. století psal o šesti možných vysvětleních jednání Árona. Především zavrhuje myšlenku, že by Áron zhřešil. Kdyby se, podle něj, skutečně dopustil hříchu modlářství, nemohl by už nikdy jako kněz sloužit před Bohem tu obětní službu za hříchy Izraele. Ten čin by ho odsoudil k trestu smrti. A protože se to nestalo, musíme předpokládat, že Áron nespáchal hřích modlářství. Ale zřejmě se mohl dopustit nějakého jiného přestupku, který ho ovšem nezbavil těch jeho kněžských funkcí. Mojžíš ale posoudil jeho skutek jinak, jak o tom čteme v naší paraše. Svůj hněv nad tím, že Áron přivedl národ na nesprávnou cestu, vyjádřil slovy : „Co ti tento lid udělal, že jsi naň uvedl tak veliký hřích ?“ ( Šemot 32,21 )


Ibn Ezra se domnívá, že jediným hříchem, který spáchal Áron, byl podíl na vytvoření sochy zlatého telete. Vysvětluje, že většina lidu Izraele v tom činu neviděla projev modlářství, ale spíše pokus o vytvoření nějakého fyzického zástupce Mojžíše, který byl v tu chvíli považován za mrtvého. A když se Mojžíš nevracel, lid poprosil Árona, aby nalezl nějaký způsob, jak dočasně zastoupit jejich předáka. Nešlo jim o uctívání nějakého bůžka, pouze o vytvoření symbolického vůdce, který by společně s Áronem vedl Izrael na další cestě. Áron byl nejspíš příliš lehkomyslný a díky tomu někteří lidé skutečně spáchali hřích modlářství. A za to byl potrestaný. Takový pohled zastával Ibn Ezra, když hodnotil Áronův hřích.


S takovým veskrze pozitivním názorem se ale těžko vysvětlují reakce samotného Boha i Mojžíše. Bůh Mojžíšovi říká : „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy … Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi ; z tebe však udělám veliký národ“ ( Šemot 32, 7-10 ). K tomu úplně nejhoršímu nakonec nedošlo- jenom díky Boží milosti- ale to, co si o vytvoření zlatého telete a jeho uctívání myslel Bůh je jednoznačné a nedá se to zpochybnit.


Áron, i přes toto selhání, mohl ve své kněžské funkci pokračovat dál. To je něco, co se těžko chápe. Zvlášť v tak důležité době formování národa, po vysvobození z otroctví a od falešných model… Jeho selhání stálo nakonec i tři tisíce lidských životů. Ale jak můžeme číst u proroka Izajáše : „mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.“ ( Izajáš 55,8 ) Áron tedy dostal šanci svoje ohromné zaváhání napravit.


Tady v tom příběhu vidím tu obrovskou odpovědnost, kterou mají ve svých rukách představitelé národů ve svých funkcích. Jak málo stačí, trocha lehkomyslnosti, podcenění důsledků. V době, kdy je lid zneklidněn, ať už z jakéhokoli důvodu, je velice nebezpečné se chovat populisticky, vycházet vstříc obavám . Áron si možná užil svých pět minut slávy, táborem zněly rozpustilé písně, svatost byla ta tam. Zlaté tele okamžitého, jednoduchého řešení zářilo do všech stran. Byla to halasná spokojenost. Skoro by se dalo říct : „Kdo neskáče, není tele, hop, hop, hop…“ Ale následky na sebe nedaly dlouho čekat. Odpovědný představitel lidu se má držet i ve chvílích nejistoty hodnot, které procházejí věky „bez ztráty květinky“. A jen neodpovědný člověk reaguje tak, že své hodnoty rozvolní takovým způsobem, aby vyhověl momentálnímu volání lidu a spojí se s něčím nebo někým takovým, komu jsou tyto hodnoty k smíchu. Následky pak přijdou automaticky. Na to bychom měli myslet u Áronova hříchu zlatého telete.