Avi: paraša Vajikra (Lev. 1:1-5:26)

Otevíráme dnes III. Knihu Mojžíšovu, Knihu Vajikra, které se taky říká Torat Kohanim, protože je určena kohenům- kněžím, kteří vykonávali svoji službu v Chrámu. Můžeme se ptát, jestli má smysl se trápit s textem, který patří někomu jinému a navíc je celkem fádní, únavný jako každý návod. A jak říkají čeští kutilové, jen zbabělci čtou návody.

Hned zkraje musím říct, že to smysl má. Kniha řeší koncepce kněžství a svatosti. Možná se vám taky okamžitě vybaví verše z Knihy Šemot ( 19,5-6 ), které by se daly označit jako náš životní úkol : „Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, národem svatým.“ I když tedy nejsme zrovna z kněžského rodu, pokud chceme skutečně poslouchat a dodržovat, je tato kniha i naší knihou. A budeme ji číst o to pečlivěji, přestože je to čtení náročnější.

Ale abychom se zakousli do něčeho konkrétního, přečtěme si z páté kapitoly první verš : „Prohřeší-li se někdo tím, že slyšel vyslovit kletbu a byl toho svědkem, ať už to viděl nebo se o tom dozvěděl, jestliže to neoznámí, ponese svou vinu.“

Co si pod tím máme představit? Kletbu mám spojenou s tím, že někdo přeje něco zlého druhému člověku. Mně se přitom hned vybavil nedávno slavený svátek Purim. A Mordechaj, který v bráně zaslechl, jak se spiklenci domlouvají na vraždě krále Achašveroše. Mordechaj nemusel chovat ke králi země, do které byl zavlečen, žádné zvláštní sympatie. Přesto nezaváhal, věc oznámil a králi tím zachránil život. A ten příběh dobře znáte. Ve správnou chvíli byl ten jeho skutek připomenut. A jako on zabránil prolití krve, nakonec bylo i díky té jeho reakci zabráněno prolití židovské krve. Ta souvislost je tam patrná, je to známý princip mida keneged mida- míra za míru, při odměně i při trestu zase u Hamana.

Ne vždy jde samozřejmě přímo o život, ale někdy si dokážeme navzájem ztrpčovat životy i tak docela slušně. V souvislosti s tímto veršem se vypráví krásný chasidský příběh. Když byl reb Jicchak z Vorki ještě mladý, těžce trpěl chováním své manželky. Ale bez ohledu na to, jak jedovatě mu nadávala, nesl vše v tichosti. Když však viděl, že dělá ze života peklo i jejich zaměstnancům, nebyl schopen se rozhodnout, zda je v zájmu šalom ha-bájit, poklidného soužití doma, že by k tomu neměl činit žádné komentáře, nebo zda je jeho morální povinností promluvit – ne kvůli sobě, ale na obranu utlačovaných zaměstnanců. Usoudil, že je to dobrá otázka pro jeho rebeho, reb Davida z Lelova.

Cadik ho vyslechl a řekl mu : „Proč to říkáš mně? Řekni to sobě !“

Reb Jicchak byl takovou odpovědí zmaten. Až po nějaké době narazil na učení Baal Šem Tova, které říká : Když je někdo nedbalý, líný v oblasti konání, činu, trpí mukami, způsobenými svým dobytkem a svými služebníky ; když neovládá svůj jazyk, tak podstoupí strádání způsobené drsnými slovy své manželky a jiných lidí ; a jestliže je neopatrný na to, jaké myšlenky mohou opanovat jeho mysl, jeho děti budou příčinou jeho trápení. Kromě toho ale také Baal Šem Tov učil, že když má člověk tyto tři oblasti svého života : své myšlení, svou řeč a své konání- správně uspořádané, jsou naopak zdrojem jeho štěstí. A tak nad tímto učením reb Jicchak z Vorki přemýšlel tak dlouho, až mu nakonec přece jen došlo, proč mu jeho rebe tak ostře řekl : „Řekni sobě !“ Zkrátka když se nedokázal vzepřít, aby jeho manželka neurážela aspoň jejich zaměstnance, nesl pak svůj trest takovým způsobem, že i on musel snášet příval jejích nadávek a navíc i nevoli svých zaměstnanců. Jeho rebe mu chtěl říci, že se nemůže vyvléknout z vlastní odpovědnosti, jinak ponese vinu hříšníka, jak čteme v našem verši. Nemůže být ani falešným, ale ani mlčícím svědkem.

Tolik tedy chasidská historka k verši : „Prohřeší-li se někdo tím, že slyšel vyslovit kletbu a byl toho svědkem, ať už to viděl nebo se o tom dozvěděl, jestliže to neoznámí, ponese svou vinu.“ Z toho všeho se tedy dá jednoduše uzavřít, že pokud člověk může něčemu zlému zabránit, neměl by s tím otálet, jinak se to obrátí i proti němu samotnému. Člověk by prostě nikdy neměl být lhostejný, jinak to zlo, které vědomě nechá volně působit, ho nějakým způsobem dožene.