39 melachot: část 3, práce vztahující se k výrobě svitku Tóry

 Tak jako jsme to viděli v předchozích případech, kategorie prací, které směřují k nějakému výsledku začínají opravdu hodně od píky. Tentokrát budeme vyrábět svitek Tóry, který je, jak asi všichni víte, napsaný na pergamenu. Ten se vyrábí z hovězí nebo jehněčí kůže, takže první kategorie práce-chytání divokých zvířat (cad, צד) tam zdánlivě nepatří, protože krávy ani ovce nejsou divoké. Jenže tady přijde vhod uvažovat i o pracech spojených se stavbou Miškanu, na které byly potřeba kůže tachašů (ať už je tachaš jakékoliv zvíře, nepanuje v tom mezi rabíny shoda) a chilazon (možná nějaký druh ostranky, mořského plže také není úplně jasné, o co přesně šlo), který se používal na barvení cicit. A tady se tedy jednalo o chytání divokých zvířat, které je na šabat zakázáno. Z takových běžnějších situací se nabízí třeba problém otevření klece, ve které žije papoušek a nelíbí se mu tam a při každé příležitosti se snaží uletět...zatímco otevřít klec (t.j. pustit zvíře z pasti) je povoleno, zavřít klec je zakázáno (s určitými výjimkami, které je ovšem nutné znát). Taktéž není povoleno (de-rabanan) přiklopit mouchu skleničkou a tak podobně. Pasti na myši, které byly nalíčeny před začátkem šabatu ale mohou zůstat, jak jsou, protože je nebudeme o šabatu obsluhovat a navíc není jisté, že se do nich nějaká myš chytí.

Chycené zvíře bylo následně zabito (šochet, שוחט) a tato kategorie se vztahuje na jakéhokoliv tvora, i na komáry a podobnou havěť. Výjimkou jsou situace, kdy je reálně ohrožen náš život-je tedy možné zabít třeba škorpiona, který je smrtelně jedovatý. Zvíře, které není takto jedovaté, ale jeho kousnutí nebo bodnutí je bolestivé, může být chyceno například do skleničky. Ačkoliv to je kategorie cad, účelem zde není chytit zvíře, ale zabránit zvířeti, aby nám způsobilo bolest. 

Podle Tosafistů má melacha šochet podkategorii (tolada) chovel, pouštění krve. Tato podkategorie zakazuje jakékoliv jednání, které by způsobilo krvácení člověku nebo zvířeti, nebo vznik modřiny (tedy podkožní krvácení). Samozřejmě v případě odběrů krve a nitrožilních infuzí není o čem diskutovat, pokud je dotyčný ohrožen na životě. 

Dalším krokem je stažení z kůže (mafšit, מפשט), pokud jako já nemáte rádi kůži na pečeném kuřeti, zůstaňte klidní, na vařené nebo pečené maso se tento zákaz nevztahuje. Staženou kůži je třeba vyčinit (meabed, מעבד), tedy naložit do různých chemikálií, aby vydržela stovky let. Málokdo si doma činí kůže, ale pod tuto melachu spadá i třeba napouštění kůže olejem nebo nakládání zeleniny do slaného nebo octového láku. Kůže je dál vyhlazena (memachek, ממחק)-je z ní oškrábána srst a nerovnosti. Tato kategorie je překvapivě široká, spadá do ní jakékoliv vyhlazování povrhu třeba smirkovým papírem nebo něčím podobným, leštění stříbra pomocí abrazivních materiálů a broušení nožů. Navíc má tato kategorie i podkategorii memareach, která zahrnuje natírání nějaké substance na povrch tak, aby vznikla homogenní vrstva, nebo natírání substance za účelem vyhlazení povrchu. Ano, chopili jste to správně, patří tam natírání se různými krémy. Koho téma zajímá více, doporučuji opět web Deracheha, který se této otázce věnoval dopodrobna-v rozhodování, zda se natřít nebo nenatřít totiž bude hrát roli viskozita daného kosmetického produktu...

Na vyčiněnou a vyhlazenou kůži byly vyryty rýhy (mesartet, משרטט), které usnadnily rovné psaní a následně byla kůže nařezána (mechatech, מחטך) na kusy, které už byly vhodné k psaní. Tyto dvě melachot se nevztahují na potraviny, takže klidně si můžete na dortu nejdřív naznačit nožem, jak ho budete krájet a pak ukrojit jednotlivé porce.

Na závěr se dostáváme k samotnému psaní (kotev, כותב) a mazání napsaného (mochek, מוחק). Psaní se týká písmen, číslic i jakýchkoliv jiných symbolů. Navíc zahrnuje i fotografování, nahrávání zvuku a natáčení videa (přímý přenos je trochu něco jiného, tady jde trvalý záznam). V dnešní době je to celkem výzva, třeba pro rodiny, které nejsou nijak zvlášť praktikující, ale v synagoze (často i liberální! i když tam to není nutně založeno na zákazu melachy kotev, jako na otázce šabatové atmosféry) nemohou o šabatu fotit třeba během bar micva jejich syna. Což je událost, na kterou by samozřejmě pyšní rodiče rádi měli památku. Proto je celkem rozšířený zvyk (alespoň tady ve Francii) dělat i slavnostní první nasazení tefilin v synagoze, často v pondělí nebo ve čtvrtek, kdy se čte z Tóry. Sice je to v pracovní den, ale můžete si potomka klidně vyfotit na bimě i se svitkem Tóry. Dost velký problém tento zákaz představuje i pro židovské studenty ve Francii, kde ve vyšších ročnících střední školy a na univerzitách jsou často hodiny a přednášky i v sobotu a třeba v případě písemných zkoušek nebo přijímacích zkoušek je to skutečně často velmi komplikované a je potřeba žádat o náhradní termín, který ovšem nemusíte dostat...

Svitek Tóry jsme napsali a příště budeme stavět a rozdělávat oheň a to znamená jediné...diskuzi o elektřině!

Avi: Parašat Behar (Vajikra 25,1 – 26,2)

 

    Naše parašat Behar začíná slovem Hospodinovým k Mojžíšovi: „Až přijdete do země, kterou vám dávám…“ (Vajikra 25,2)  Tady můžeme vidět zdůraznění toho, že země je nám svěřena. Země je dar, jehož účelem je připomínat si Dárce. „Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému Bohu, za tu dobrou zemi, kterou ti dal“ (Devarim 8,10). Všechna přikázání, která mají souvislost se zemí Erec Jisrael, jsou určena k tomu, aby nám připomínala Dárce země.

  A hned první přikázání nám to demonstruje: „země bude slavit odpočinutí, odpočinutí Hospodinovo“ (tamtéž). Tak jako Izrael slaví šabat, protože „v šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi… a  proto požehnal Hospodin den odpočinku“, tak i celá země má nárok na odpočinek. Po šesti letech obdělávání půdy nastává „šmita“, sedmý rok, kdy se nechává země ladem, aby i ona si mohla odpočinout. Je to šabat Hospodinův. Je to celý rok určený k uvědomění si Hospodina a k obnově všech věcí, které Bůh stvořil. I půda si tak odpočine a obnoví svou úrodnost. Tahle praxe úhoru zajistila zemi před zhoubným důsledkem nadměrného obdělávání a umožnila jí tak být i nadále zemí mlékem a strdím oplývající.

  Dnes, kdy je celá zemědělská činnost zaměřená víceméně jen na co nejvyšší výnosy a drancování přírodních zdrojů, bez ohledu na zhoršující se stav půdy, je to opravdu k zamyšlení. Nepředstavitelná je i vize, že by dnešní zemědělec každý sedmý rok nesel a nesklízel a místo toho vzal do ruky Tóru a ten volný rok využil k tomu, aby prohloubil svůj duchovní potenciál. Přesto právě k těmto účelům slouží jak samotný šabat, tak i tenhle sedmý rok – šmita, nebo se také říká šabat šabaton.

  Někdy se ti majitelé půdy mohli dostat do potíží a tu svou přidělenou část zaslíbené země prodat. Tady by takový člověk měl smůlu, bylo by to natrvalo. Natrvalo se v hebrejštině řekne: licmitut. Slovo „cmitut“ ve skutečnosti znamená uzavřený a je odvozeno z kořene CM. Ze stejného slovního kořene je odvozeno také slovo „com“ (jako v Ester 4,3), které znamená = „půst“, a podobně „coma“ (jako v Šemot 17,3), které označuje „žízeň – protože půst a žízeň implikují „zavřená“ ústa. Naznačuje to něco opravdu pevného, s čím se jen tak nehne, stejně jako „camid – patil“ = „přiléhavé víko“ v textu Talmudu. Ale tady čteme o něčem jiném: „Tato země nesmí být prodávána natrvalo, protože patří Mně a vy jste na ní u Mne přistěhovalci a uprchlíky.“ (Vajikra 25,23)  Takže toho sedmého roku, kterému se také říkalo „šnat ha-šmita“ se vracela země původnímu majiteli. Všem, prodávajícímu i kupujícímu, bylo tak jasné, že země patří Hospodinu. Navrácení koupených pozemků jejich předchozím vlastníkům slouží jako taková ukázka toho, že v tomto životě skutečně nikdo nevlastní  majetek trvale, protože jsme všichni, i ti původní majitelé, jen cizinci a dočasní návštěvníci.

  Když se ta půda kupovala, bylo to na omezený čas, pouze na ty „roky produkce“, kdy se mohlo pěstovat (25,15). Takže když lidé mají dočasně půdu, nebo jakýkoli majetek, ve skutečnosti ho nevlastní, ale je jim pouze dána příležitost využít těchto prostředků k jakékoli produkci, užitku, který mohou získat. Jako by nám tím Hospodin naznačoval, že bychom si měli uvědomovat, že ten náš pobyt v tomto světě a životě je dočasný a nikdo ho nevlastníme natrvalo. A že jediným účelem vlastnictví majetku nebo vlastních dní života samotného jsou pouze ty „roky produkce“ moudrosti a dobrých skutků, které člověk může získat ze života a jeho doplňků – majetku, rodiny a zkušeností. Ten zvláštní, sabatický rok, je úžasnou připomínkou, že Hospodin je vlastník a tohle vědomí o Hospodinovi jako vlastníkovi je samo o sobě hlavním produktem – užitkem, který mohou lidé získat za svého dočasného pobytu zde.

  Ten důraz na uvědomění si Hospodina jako jediného vlastníka je účelem micvy jít do Chrámu v Jeruzalémě o třech poutních svátcích. „Třikrát v roce se ukáže každý, kdo je mužského pohlaví, před Pánem Hospodinem“ (Šemot 23,17). Neobvyklý výraz „Pán“ (Adon) demonstruje účel odchodu z jejich zemí, aby se ukázali před skutečným Pánem země. Zvedli se a přišli se společně poklonit skutečnému Vlastníkovi a naučili se od něj tak potřebnou lekci: „Země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci.“ (Vajikra 25,23)  V knize Povinnosti srdcí, Chešbon Hanefeš 30 se píše: „Vědomí pomíjivosti vlastnictví a pomíjivosti moci a privilegií, které získáváme z těchto zákonů Tóry, nás nutí milovat své bližní- uprchlíky a pomáhat jim, protože všichni jsme hosté a přistěhovalci.“

39 melachot: část 2, práce vztahující se k výrobě oblečení

 Minule jsme uvařili, respektive neuvařili, jídlo o šabatu a teď budeme vyrábět oblečení. Tedy přesněji řečeno-nebudeme vyrábět oblečení a budeme se divit, kolik běžných činností se v následujících kategoriích objeví. 

Jako první přichází stříhání vlny (gozez, גוזז). Pokud si vzpomínáte, kocer (sklízení) bylo definováno jako oddělování od živé části, nicméně vlnu lze stříhat i z mrtvé ovce a na kvalitě a užití vlny to nic nemění. Definice stříhání vlny je tedy oddělování části těla, která dorůstá z živého tvora (nebo tvora, který předtím živý byl). Kromě stříhání vlny z ovcí a jiných zvířat, se tento zákaz vztahuje také na stříhání vlasů, nehtů a záděr (samozřejmě existuje cesta, jak na to, pokud je to nezbytně nutné). I rozčesávání vlasů kartáčem spadá do této kategorie, protože při rozčesávání dochází k vytrhávání vlasů-a vlasy jsou dorůstající část těla a odstranění uvolněných vlasů je naším záměrem. Samozřejmě existuje cesta, jak mít učesané vlasy i o šabatu, i když v závislosti na typu vlasů to může být snazší, nebo obtížnější.

Ostříhanou vlnu je potřeba před dalším zpracováním vyprat (melaben, מלבן). Její tolada je kibus, tedy praní oblečení. Praní vlny tedy nezahrnuje pouze surovinu potřebnou pro výrobu oblečení, ale i oblečení již hotové a také jakoukoliv fázi praní-tedy i jen namočení polité halenky do kýble s vodou s tím, že tu skvrnu vydrhnete až po šabatu. Jediné "namáčení" , které je povolené, je to, po kterém je namáčená látka po akci špinavější, než před ní-tedy třeba utírání rukou do ručníku, nebo utření rozlitého vína ze stolu. Pro udržení čistého stolu o šabatu používají některé domácnosti igelitový ubrus-tedy přikryjí krásný látkový šabatový ubrus velikánským kusem igelitu, který po jídle prostě sbalí a vyhodí. Není to ekologické a není to zrovna krásné...ale řeší to nejen otázku drobečků, ale i nutkání jít něco udělat s těmi fleky od vína, než nepůjdou vyprat. (osobní poznámka-plastový ubrus nebo igelit přes ubrus bych na šabatový stůl nedala ani za nic) Takže-pokud přijdete na návštěvu a na krásně prostřeném stole bude igelit, nedivte se. A pokud se stane, že se u stolu polijete vínem, nedivte se, že vám paní domu nepomůže skvrnu vyprat-pravděpodobně vám navrhne, že vám nějaké oblečení půjčí, nebo se vytraťte do koupelny a bez komentářů se skvrnou udělejte, co uznáte za vhodné. Jen to prostě u stolu nijak nekomentujte, zbytečně byste uváděli hostitele do rozpaků.

Už jsme si ukázali výš, že česání vlasů patří pod kategorii gozez. Kategorie česání vlny (menapec, מנפץ) se totiž vztahuje na vlákna, která už jsou oddělená a slouží k výrobě oblečení (vlna, bavlna a podobně). V dnešní době nemá moc aplikací, kromě kartáčování kožešinového límce nebo štrejmlu a někteří rabíni pod tuto kategorii řadí také česání paruky. 

O dost zajímavější je kategorie covea (barvení, צובע). Tóra zakazuje barvení, které vede k trvalé fixaci barvy. Rabíni zakázali i barvení přechodné, tedy za předpokladu, že to výsledné obarvení je žádoucí. Takže když si otřete pusu od borůvek do bílého ručníku, zcela jistě ho obarvíte, leč výsledek málokdo ocení. Ale malování "obličeje na ksicht" žádoucí je a tak do téhle kategorie patří. Skvěle problém zpracovala iniciativa Deracheha, která spadá pod dati-leumi hesder ješivu Har Ecion (ješiva, ve které jsou vojáci povinné vojenské služby z řad náboženských sionistů, ješiva kombinuje vojenskou službu a studium a obvykle celý program trvá 5 let). Každopádně díky tomuto zákazu jsou ortodoxní ženy, které se líčí, odbornicemi na dlouhotrvající make-up (musí vydržet 25 hodin!) a péči o pleť zatěžovanou tím, že jednou týdně jdete spát bez odlíčení...

Vlnu máme učesanou a nabarvenou, je čas předení (tove, טווה). Moje macecha má kolovrátek a táta ovce, tak jsem u nich mohla celý proces od stříhání vlny až po předení vidět naživo, ale nepředpokládám, že by kolovrátek dnes patřil k běžnému vybavení židovských domácností. Takže i tato kategorie práce už dnes nemá příliš využití, teoreticky by se do ní dalo zařadit žmoulání knotu, ale kdo si doma vyrábí knoty...? Stejně tak ztratila na aktuálnosti kategorie meisech (nastavování tkalcovské osnovy, מיסך) a zhotovení dvou smyček (ose štej batej nirin, עושה שתי בתי נירין). Tyto dvě práce jsou příprava na skutečné tkaní. Teprve teď přijde vlastní tkaní (oreg, אורג). Jde o tvoření typicky plátnové vazby, takže kromě klasického tkaní na tkalcovském stavu tam patří také pletení košíků a nebo pokus o zapravení vytažené nitě zpátky do osnovy vaší halenky. Pokud se při tkaní spleteme a potřebujeme kus tkaniny rozplést, abychom ho mohli opravit, patří to do kategorie pocea (פוצע), dnes v běžném provozu by se to týkalo třeba odstanění uvolněné nitě z trička. Musí to počkat, až skončí šabat.

A konečně jsem se zase dostali k něčemu aktuálnějšímu vázání (košer, קושר) a rozvazování (matir, מתיר) uzlů. Tkaničky, šátky, kravaty, cicit...uzly jsou běžnou součástí života. Naštěstí ne všechny uzly jsou o šabatu zakázány. Trvalé uzly, které člověk uváže s tím, že už zůstanou uvázány napořád (jako třeba cicit) jsou zakázány de-oraita (podle Tóry), takže šabat není vhodný okamžik na uvázání nových cicit, ani na jejich rozvazování (nehrajte si s cicit, ani když už se to v synagoze fakt nesnesitelně vleče! :-D ). Uzly, které mají vydržet alespoň týden, nebo mají nějaký jiný element trvalosti (třeba dvojitý uzel, s určitými výjimkami) jsou zakázány de-rabanan (podle rabínů, to je zase ten plot kolem Tóry). Uzly, které moc nevydrží, nebo to nejsou ani pořádné uzly jsou povoleny-žádný problém se zavazováním tkaniček. Zajímavostí je, že ten, kdo si běžně přes týden váže kravatu a při svlékání zase uzel úplně rozváže, může kravatu vázat i o šabatu, protože jeho uzel není trvalý. Ten, kdo uzel nerozvazuje, ale jen povoluje, nesmí kravatu o šabatu vázat, protože pro něj je to uzel trvalý. Je to zajímavý příklad toho, že halacha neoperuje jen s objektivními parametry, ale do určité míry hrají při rozhodování roli i ty subjektivní.

Šití (tofer, תופר) si asi každý dovede představit. Jen pro úplnost dodám, že jde o spojování dvou měkkých materiálů, protože spojivání dvou tvrdých materiálů patří do velmi široké kategorie bone (stavění) na kterou dojde ve čtvrtém dílu. Takže k šití-určitě není dobrý nápad žádat ortodoxní paní domu, aby vám půjčila o šabat jehlu a nit, že si potřebujete zašít silonky. Pokud se vám na oblečení něco roztrhlo, nebo vám třeba upadl důležitý knoflík, použijte zavírací špendlík. Některé autority se tomu sice brání, ale jeho použití je o šabatu v pořádku, protože nejde o trvalé spojení dvou kusů látky. Stejně jako je zakázáno sešívat kusy látky, je zakázáno o šabatu používat sešívačku. Pokud potřebujete, aby se vám papíry nerozletěly všude možně, použijte kancelářskou sponku-spojení nebude trvalé a tedy je povolené.

Stejně jako jsme to viděli u tkaní a u vázání uzlů, protikladná práce-rozplétání a rozvazování jsou samostatné kategorie. Nejinak je tomu u šití-i párání, nebo též trhání (korea, קורע) je samostatná kategorie. Zatímco šití se člověk o šabatu vyhne vcelku snadno, s trháním už je to horší. Naprosto typický příklad je trhání toaletního papíru. Většina ortodoxních domácností a synagog používá toaletní papír "kusový" a ne v roli. Kdo používá roli, musí si před šabatem vzpomenout a natrhat kusy do zásoby. V případě nouze existuje způsob, jak si utřít zadek i když je toaleťák v roli, protože existuje koncept kavod ha-briot, tedy lidské důstojnosti, který má velkou váhu a zrovna tohle je oblast, kde by lidská důstojnost skutečně hodně utrpěla. Když už jsme tedy téma nakousli, něco k "záchodové etiketě": splachování záchodu NENÍ melacha, nemusíte se shánět po kýblu s vodou nebo tak něco, mechanismus běžného splachování nepředstavuje žádný problém (leda snad u záchodů na fotobuňku nebo tak něco, ale i zde se uplatňuje kavod ha-briot). Toaleta je také místnost, kde obvykle ortodoxní židé nechávají rozsvíceno o šabatu (k otázce elektřiny se také dostaneme), takže pokud na záchodě bylo rozsvíceno před vaším příchodem, musí tam zůstat rozsvíceno i po vašem odchodu!

Tak a to je velmi stručný přehled kategorií prací, které se vztahují k výrobě oblečení. Přístě budeme "vyrábět" svitek Tóry.

39 melachot: část 1, práce vztahující se k přípravě jídla

 V úvodním článku jsme rozdělili práce podle jejich výsledku a dneska se podíváme na první část z nich-práce, které vedou od zrna až po bochník chleba. Jak jsem psala minule, účelem článku není dávat návod jak to či ono dělat nebo nedělat, ale získat představu, co všechno do zakázaných prací může spadat. A trochu se podívat, jak funguje rabínské myšlení. Protože to, že něco v principu do dané kategorie prací patří, neznamená, že daná práce je rovnou zakázaná...

První prací je orání (חורש, choreš)-tedy příprava půdy pro následné setí a sázení. Kromě celkem evidentní orby pluhem a vybírání kamenů na poli, do toho spadá i jakékoliv jiné hloubení v zemi, třeba jehlovým podpatkem. Na druhou stranu, ne každé "hloubení v zemi" spadá do této kategorie-pokud je v místě eruv a můžeme tedy tlačit kočárek, rýhy v blátě od kočárku nejsou problém, protože půdu nekypří, ale naopak udusávají.

Pod kategorii setí (זורע, zorea) nespadá jen prosté zasazení semínek nebo sazenic do země, ale jakákoliv činnost, která vede k tomu, že se rostlinám bude dařit a budou růst. Nebo třeba jenom vyklíčí-jako když si chcete naklíčit třeba mungo fazole k jídlu. Týká se také řezaných květin-obecně není dobrý nápad někomu nosit na šabat řezanou květinu, když pomineme otázku nošení předmětů ve veřejném prosttranství, pro příjemce květiny, je-li ortodoxní, vzniká problém, co s ní? Pokud jsou v kytici ještě nerozkvetlé květy, nebo větvičky s poupaty, pak když je dáme do vázy s vodou, dojde k rozvinutí květů a to spadá pod kategorii zorea. Takže vaše krásná kytice může skončit ve váze bez vody a to vás jako dárce asi úplně nepotěší.

Utrhnutí nebo uříznutí rostliny nebo její části spadá do kategorie kocer (קוצר). Nicméně, jde o utržení ze zdroje růstu-není tedy možné utrhnout jablko ze stromu, ale pokud jsme před šabatem uřízli větev jabloně i s jablkem, je možné toto jablko o šabatu utrhnout, protože ta uřízlá větev už není zdroj dalšího růstu. Je ale v pořádku chodit po trávníku, i když možná botou nechtíc nějakou rostlinku poškodíte nebo vytrhnete, protože to není váš záměr. Rabíni také odvodili, že vybírání medu z včelího úlu spadá do této kategorie, i když se to netýká rostlin-prostě to až příliš připomíná sklizeň.

Meamer (מעמר) zahrnuje vázání obilí do snopů a shromažďování úrody na hromadu v místě, kde se obvykle vyskytuje-třeba spadaných jablek pod stromem. Když se vám doma vysypou jablka z mísy, klidně je ale zase můžete sebrat, protože je zcela evidentní, že je nesklízíte.

Zbavování jídla jeho přirozeného obalu je definicí mlácení (דש, daš). Asi málokdo vyrazí na pole vyloupávat zrnka obilí (matně si pamatuji, že na jednom talmudickém semináři jsme k tomu měli úryvek z Nového zákona, kde se mluvilo o tom, že farizejové kritizovali Ježíše a jeho učedníky, že si o šabatu na poli utrhli klasy, vydrobili z nich zrnka a snědli je, ale nedaří se mi najít referenci, každopádně šlo o porušování této kategorie práce a také kategorie kocer), ale úplně stějně do této kategorie patří i vyloupávání hrášku z lusků. Na druhou stranu do toho nespadá louskání ořechů a buráků, protože je to "louskání pro vlastní okamžitou potřebu". Podkategorie (tolada) mefarek zahrnuje další oddělování "jedlého z obalu": vymačkávání džusu z pomerančů nebo třeba dojení. Samozřejmě nemůžeme nechat zvíře trpět a buď je k dispozici nějaký ne-žid, kterého můžeme požádat, aby krávu podojil (a v tom případě můžeme mléko po šabatu prodat nebo konzumovat), nebo ji musíme podojit sami (a v tom případě mléko vylít). V dnešní době automatizace už je tenhle problém v podstatě vyřešený, ale úplně ten samý problém nastává u žen, které kojí a potřebují odsávat přebytečné mléko. Docela by mne zajímalo, kolik žen ho dokáže následně vylít...

Provívání (זורה, zore) fungovalo tak, že jste po vymlácení zrna se zbytky slámy a slupek vyhazovali nějakou lopatou do vzduchu, vítr odfoukl lehké slupky a slámu a zrno spadlo na zem. V dnešní době to není zrovna aktuální melacha. Spadlé zrní obsahovalo kamínky, které následně byly ručně vybírány (בורר, borer)-jde tedy o vybírání nežádoucího obsahu z žádoucího celku. Po umletí byla mouka přesívána  (מרקד, meraked) a docházelo tedy k oddělování žádoucího obsahu (mouky) a otruby zůstávaly v sítu. Kategorie borer a meraked tvoří významnou část halachy týkající se šabatu, protože ať už si to uvědomujeme nebo ne, pořád něco třídíme a oddělujeme. Vytahujeme sáček čaje z hrnku, vybíráme pecky z melounu, nechutnají nám třeba olivy, tak je vyndáme na stranu, spadne nám vinná muška do vína, pijeme kafe turka... Borer je přímo odpovědný za vznik gefilte fiš, protože z rozmixovaných rybích knedlíčků není potřeba vybírat kosti. Obecný halachický názor sice je, že když jíte rybu a narazíte na kost, prostě tu kost vyndáte a pokračujete v jídle, protože to je běžný způsob, jakým se ryby jí, ale ten přísnější názor říká, že i vyndavání kostí z ryby je borer a výsledkem jsou gefilte fiš...jestli je to dobře nebo špatně nechám na vašem posouzení. Obecně lze shrnout, že je povoleno oddělovat to, co chceme od něčeho, co nechceme (když nechci olivy v salátu, sním salát a olivy nechám), nepoužívat speciální nástroje (třeba síto) a oddělovat těsně před samotnou konzumací.

Mletí (טוחן, tochen) se netýká jen mouky, ale také kávy nebo pepře. V minulosti se léky připravovaly třením směsí bylin a jiných složek v třecí misce s tloučkem a jednalo se tedy také o proces mletí. Proto rabíni zakázali léčbu lehkých onemocnění o šabatu (v případech, kdy léčba mohla počkat do konce šabatu bez ohrožení pacienta). V dnešní době průmyslově vyráběných léků už to nepředstavuje žádný problém, přesto mnozí rabíni nechtějí úplně zrušit zákaz a říkají, že dokud jsou zdravotní obtíže "jen" obtěžující, ale nezpůsobují bolest, člověk by měl počkat s léky až po šabatu.

Už jsme se tedy dopracovali k přesáté mouce a teď je potřeba udělat těsto. Kategorie hnětení (לש, laš) je definována jako smíchání suchého, sypkého materiálu a kapaliny (i viskózní) za účelem vytvoření kompaktní hmoty. Kromě přípravy těsta tam spadá i míchání hlíny s vodou pro přípravu cihel. Výsledek by měl být skutečně kompaktní (takže příprava umělého mléka pro kojence nebo zamíchání cukru do kafe je bez problému) a jednolitá (takže majonéza s kousky tuňáka je taky v pohodě). V diskuzích týkajících se této kategorie také velmi často narazíme na slovo šinuj. Tóra totiž zakazuje vykonávání práce normálním způsobem-když nežiji v eruvu a vynesu ven třeba knihu a vynesu ji v ruce, poruším tím přikázání Tóry. Ale co kdybych ji nesla třeba na hlavě? Nebo v zubech? Rabíni zakázali takové obcházení zákona (Babylónský Talmud 92a) a tím "postavili plot kolem Tóry". Tomuhle vykonávání práce jinak, než je obvyklé se říká šinuj a občas se hodí-v případě, že opravdu potřebujeme nějakou práci vykonat a nejsme si jistí, zda můžeme, je dobré ji vykonat neobvyklým způsobem a tím porušit "jen" rabínský zákaz.

Nakonec se dostáváme k nesmírně složitému zákazu vaření a pečení (ofe/bišul, אופה/ בישול). Řeknete si asi, co je na zákazu vaření tak složitého, prostě je zakázáno vařit. Tečka. Jenže na šabat je potřeba mít sváteční jídlo, nejen v pátek večer, ale i v sobotu v poledne. Někdo si po jídle dá rád i kávu nebo čaj. Kdybychom se museli omezit jen na studené pokrmy, tak zvlášť v zimě by to moc sváteční nebylo. Navíc, kdo by se vyhýbal jakémukoliv teplému jídlu o šabatu, byl by podezřelý, že je karaita. Karaité zákaz aplikují tak, jak ho chápeme na první čtení-žádné vaření, žádné teplé jídlo. Rabínský judaismus chápe vaření jako proces přípravy jídla s použitím ohně (nebo jeho ekvivalentu),  kdy dochází ke zlepšení chuti (nebo poživatelnosti, v případě jídel, které se zasyrova jíst nedají). Rabíni navíc přidali ploty kolem Tóry a zakázali i cokoliv, co by vaření připomínalo a manipulaci s intenzitou plamene. 

Vaření samotné je tedy zakázáno, ale ohřívání již uvařeného je povoleno, za předpokladu, že máte nějaký zdroj tepla, který nebudete o šabatu nijak regulovat. Je také možné nechat dovařit na takovém zdroji tepla něco, co se začalo vařit už před šabatem-to je základ aškenázského šouletu a sefardské dafiny: v pátek začnete vařit a jídlo se před začátkem šabatu dostane do stavu, kdy už je jedlé, ale nemusí být nutně úplně hotové a ideální ke konzumaci. V tu chvíli vezmete hrnec a odnesete ho k pekaři do teplé pece, nebo postavíte na šabatové plato (ohřívací podnos, nebo tak nějak bych to nazvala) a necháte to tam do sobotního poledne dovařit.To samé plato vám také může sloužit k ohřívání dalších pokrmů. Nebudu se pouštět do detailů ohřívání, protože existují různé názory na to co a jak lze nebo nelze ohřívat, stejně tak otázky, co je a není možné nastavit na časový spínač, nebo jak si udělat to kafe...to je skutečně halacha určená k delšímu a soustředěnému studiu. 

Tím jsme prošli práce, vztahující se k přípravě jídla a příště se podíváme na přípravu oděvů. 

39 melachot: úvod

 V rabínské literatuře, konkrétně v mišně Šabat 7:2, je nám zcela samozřejmě naservírováno, že existuje 39 (přesněji řečeno 40 mínus 1) zakázaných typů (avot) prací (melachot), bez nějaké další diskuse, jak kdo přišel zrovna k tomuhle číslu. Mišna tyto práce také vyjmenovává a rabíni se v pozdější tradici snaží nacpat všechny možné činnosti do některé z kategorií zmíněné v mišně. V Jeruzalémském talmudu se přímo píše, že Šimon ben Lakiš odvodil 39 subkategorií (toladot) pro každou z výše uvedených hlavních kategorií. Někdy je to je poněkud náročné, protože některé kategorie zahrnují v podstatě stejné činnosti (oddělování, provívání a prosívání) a někdy zase danná činnost logicky nespadala pod žádnou kategorii a byla zahrnuta do kategorie "poslední úder kladiva" a někdy je nutné ji přidat pod kategorii příbuznou-v mišně je zmíněno pečení, ale ne vaření, které by se mohlo jevit jako logická hlavní kategorie práce.

Na pozadí kategorizace prací byla diskuze o tom, zda ten, kdo poruší víc prací, musí přinést oběť za každou porušenou práci, nebo jen za každou porušenou kategorii.

Vysvětlení, proč je zakázaných prací zrovna 39 je několik. Většinou se vám dostane odpovědi, že to souvisí s pracemi na Miškanu. Nicméně přesné odvození není zas tak úplně evidentní a koho zajímá, toho odkazuji na článek rabiho Yoela Bin-Nuna. Tím jsme vyřešili otázku počtu prací, ale nikoliv jejich znění, protože některé z nich souvisí se stavbou Miškanu jen velmi, velmi volně...třeba sázení (rostlin). Existuje ale Tosefta (Brachot 6:5), která osvětluje, jak se asi mišna dostala zrovna k těm pracem, které jmenuje:

...Když Ben Zoma viděl davy na Chrámové hoře, řekl: " Požehnaný budiž Ten, který stvořil všechny tyto lidi, aby mi sloužili. Jak tvrdě musel Adam pracovat, než mohl pojíst kousek chleba: sázel, oral, sklízel, vázal snopy, mlátil, províval, třídil, mlel, proséval, hnětl a pekl a teprve pak mohl jíst. A já ráno vstanu a najdu vše hotové.

Jak tvrdě musel Adam pracovat, než se mohl obléknout: stříhal vlnu, bělil ji, česal, barvil, předl a tkal a pak teprve se mohl obléknout. Ale já ráno vstanu a vše najdu hotové..."

Tosefta třídí práce podle výsledku, ke kterému dané činnosti směřují-přípravě jídla, výrobě oblečení, napsání svitku Tóry, stavbě domu a pak tam osaměle zůstalo přenášení předmětů. Mimochodem, z toho vyplývá, že pro rabíny a potažmo všechny židy, je Tóra stejná základní potřeba jako chleba nebo oblečení...

Tak a teď bychom si tedy mohli konečně vyjmenovat ty druhy práce, když tady o nich už takovou dobu píšu:

1. Orání (חורש)
2. Sázení (זורע)
3. Vytrhávání (sklízení) (קוצר)
4. Sklízení (vázání do snopů) (מעמר)
5. Vymlácení (דש)
6. Provívání (זורה)
7. Třídění (בורר)
8. Mletí (טוחן)
9. Prosévání (מרקד)
10. Hnětení (לש)
11. Pečení (vaření) (אופה/ בישול)
12. Stříhání vlny (גוזז)
13. Bělení (מלבן)
14. Česání vlny (מנפץ)
15. Barvení (צובע)
16. Předení (טווה)
17. Nastavování tkalcovské osnovy (מיסך)
18. Zhotovení dvou smyček (עושה שתי בתי נירין)
19. Tkaní (אורג)
20. Rozplétání (פוצע)
21. Uvázání uzlu (קושר)
22. Rozvázání (מתיר)
23. Šití (תופר)
24. Párání/trhání (קורע)
25. Chytání zvířete (צד)
26. Zaříznutí (שוחט)
27. Stažení kůže (מפשט)
28. Vyčinění (מעבד)
29. Vyhlazení (ממחק)
30. Linkování (משרטט)
31. Řezání (מחטך)
32. Psaní (כותב)
33. Mazání napsaného (מוחק)
34. Stavění (בונה)
35. Stržení (סותר)
36. Zhášení ohně (מכבה)
37. Zapalování ohně (מבעיר)
38. Poslední úder kladivem (מכה בפטיש)
39. Přenášení věcí z prostoru do prostoru (הוצאה)

Rozdělila jsem je barevně podle výsledku, ke kterému vedou. V dalších článcích se podíváme na to, co která kategorie vlastně obsahuje. Nebude to žádný návod na to, jak si podle halachy udělat o šabatu kafe, ale spíš orientační přehled, co se pod kterou kategorií v dnešní době může skrývat, protože asi by vás napadlo, že jít stavět dům o šabatu nebude povoleno, ale že do té samé kategorie spadá i otevření deštníku? Alespoň základní znalost zakázaných prací a toho, co pod ně může patřit, člověku ušetří trapné okamžiky a nepřátelské pohledy, jako třeba když o deštivém šabatu dorazí do ortodoxní synagogy s tím zmíněným deštníkem...

Jako zdroje budu používat zejména Peninej Halacha rabiho Eliezera Melameda, dostupný i na webu, který zahrnuje nejen chumrot (přísnější výklady) ale i kulot (mírnější výklady). Příležitostně budu googlovat i v dalších zdrojích typu Šulchan Aruch. Koho téma zajímá více, ten by měl tuto halachu studovat s nějakým rabínem nebo někým, kdo ji skutečně ovládá. A jít do hloubky. Knihy jsou dobré, ale je potřeba mít na paměti, že jejich autoři, ve snaze napsat něco, co bude akceptovat co nejširší židovské publikum, se obvykle drží přísnějších výkladů, ale v praxi v komunitách mohou být uplatňovány méně přísné výklady nebo lokální minhagy (zvyky).