Naše parašat Behar začíná slovem Hospodinovým k Mojžíšovi: „Až přijdete do země, kterou vám dávám…“ (Vajikra 25,2) Tady můžeme vidět zdůraznění toho, že země je nám svěřena. Země je dar, jehož účelem je připomínat si Dárce. „Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému Bohu, za tu dobrou zemi, kterou ti dal“ (Devarim 8,10). Všechna přikázání, která mají souvislost se zemí Erec Jisrael, jsou určena k tomu, aby nám připomínala Dárce země.
A hned první přikázání nám to demonstruje: „země bude slavit odpočinutí, odpočinutí Hospodinovo“ (tamtéž). Tak jako Izrael slaví šabat, protože „v šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi… a proto požehnal Hospodin den odpočinku“, tak i celá země má nárok na odpočinek. Po šesti letech obdělávání půdy nastává „šmita“, sedmý rok, kdy se nechává země ladem, aby i ona si mohla odpočinout. Je to šabat Hospodinův. Je to celý rok určený k uvědomění si Hospodina a k obnově všech věcí, které Bůh stvořil. I půda si tak odpočine a obnoví svou úrodnost. Tahle praxe úhoru zajistila zemi před zhoubným důsledkem nadměrného obdělávání a umožnila jí tak být i nadále zemí mlékem a strdím oplývající.
Dnes, kdy je celá zemědělská činnost zaměřená víceméně jen na co nejvyšší výnosy a drancování přírodních zdrojů, bez ohledu na zhoršující se stav půdy, je to opravdu k zamyšlení. Nepředstavitelná je i vize, že by dnešní zemědělec každý sedmý rok nesel a nesklízel a místo toho vzal do ruky Tóru a ten volný rok využil k tomu, aby prohloubil svůj duchovní potenciál. Přesto právě k těmto účelům slouží jak samotný šabat, tak i tenhle sedmý rok – šmita, nebo se také říká šabat šabaton.
Někdy se ti majitelé půdy mohli dostat do potíží a tu svou přidělenou část zaslíbené země prodat. Tady by takový člověk měl smůlu, bylo by to natrvalo. Natrvalo se v hebrejštině řekne: licmitut. Slovo „cmitut“ ve skutečnosti znamená uzavřený a je odvozeno z kořene CM. Ze stejného slovního kořene je odvozeno také slovo „com“ (jako v Ester 4,3), které znamená = „půst“, a podobně „coma“ (jako v Šemot 17,3), které označuje „žízeň – protože půst a žízeň implikují „zavřená“ ústa. Naznačuje to něco opravdu pevného, s čím se jen tak nehne, stejně jako „camid – patil“ = „přiléhavé víko“ v textu Talmudu. Ale tady čteme o něčem jiném: „Tato země nesmí být prodávána natrvalo, protože patří Mně a vy jste na ní u Mne přistěhovalci a uprchlíky.“ (Vajikra 25,23) Takže toho sedmého roku, kterému se také říkalo „šnat ha-šmita“ se vracela země původnímu majiteli. Všem, prodávajícímu i kupujícímu, bylo tak jasné, že země patří Hospodinu. Navrácení koupených pozemků jejich předchozím vlastníkům slouží jako taková ukázka toho, že v tomto životě skutečně nikdo nevlastní majetek trvale, protože jsme všichni, i ti původní majitelé, jen cizinci a dočasní návštěvníci.
Když se ta půda kupovala, bylo to na omezený čas, pouze na ty „roky produkce“, kdy se mohlo pěstovat (25,15). Takže když lidé mají dočasně půdu, nebo jakýkoli majetek, ve skutečnosti ho nevlastní, ale je jim pouze dána příležitost využít těchto prostředků k jakékoli produkci, užitku, který mohou získat. Jako by nám tím Hospodin naznačoval, že bychom si měli uvědomovat, že ten náš pobyt v tomto světě a životě je dočasný a nikdo ho nevlastníme natrvalo. A že jediným účelem vlastnictví majetku nebo vlastních dní života samotného jsou pouze ty „roky produkce“ moudrosti a dobrých skutků, které člověk může získat ze života a jeho doplňků – majetku, rodiny a zkušeností. Ten zvláštní, sabatický rok, je úžasnou připomínkou, že Hospodin je vlastník a tohle vědomí o Hospodinovi jako vlastníkovi je samo o sobě hlavním produktem – užitkem, který mohou lidé získat za svého dočasného pobytu zde.
Ten důraz na uvědomění si Hospodina jako jediného vlastníka je účelem micvy jít do Chrámu v Jeruzalémě o třech poutních svátcích. „Třikrát v roce se ukáže každý, kdo je mužského pohlaví, před Pánem Hospodinem“ (Šemot 23,17). Neobvyklý výraz „Pán“ (Adon) demonstruje účel odchodu z jejich zemí, aby se ukázali před skutečným Pánem země. Zvedli se a přišli se společně poklonit skutečnému Vlastníkovi a naučili se od něj tak potřebnou lekci: „Země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci.“ (Vajikra 25,23) V knize Povinnosti srdcí, Chešbon Hanefeš 30 se píše: „Vědomí pomíjivosti vlastnictví a pomíjivosti moci a privilegií, které získáváme z těchto zákonů Tóry, nás nutí milovat své bližní- uprchlíky a pomáhat jim, protože všichni jsme hosté a přistěhovalci.“
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire