Tento týden čteme dvě paraši spojené dohromady. V těchto dvou parašách jsou diskutovány různé druhy rituální čistoty a nečistoty a "malomocenství" (caraat, neplést s leprou, není úplně jasné, o jaké kožní problémy se jednalo a zda vůbec podstatou problémů byly kožní změny nebo šlo o nějakou formu Božího trestu).
Co se rituální čistoty a nečistoty týče, je třeba mít na paměti dvě věci-čistý (tahor) nebo nečistý (tamei) je člověk vzhledem k obětní bohoslužbě v miškanu nebo později v Chrámu. Druhá věc je, že všichni (opravdu všichni!) jsme ritálně nečistí a nemůžeme se očistit dokud nebude stát nový Chrám a nebudeme mít popel z červené krávy. Ve výčtu všech různých rituálních znečištění se nachází také první část příkazů ohledně rituální nečistoty menstruující ženy-taharat hamišpacha (rodinná čistota).
Předem podotýkám, že nejsem expert na zákony taharat hamišpacha a informace čerpám hlavně z konzervativních respons.
V první řadě je potřeba rozlišovat termíny nida (období pravidelného měsíčního krvácení) a ziva (krvácení mimo pravidelný cyklus). Nida vyžaduje vyčkat týden od začátku periody a osmého dne, pokud už žena žádný výtok nemá, může jít do mikve a pak se s manželem vrátit k radovánkám. Ziva vyžaduje počkat do skončení krvácení a pak počítat dalších sedm "čistých" dní (bez výtoku) a teprve pak může jít žena do mikve. Malá poznámka k mikve-rabi Reisner uvádí, že mikve slouží jako předěl, nový začátek, nikoliv prostředek k očištění, protože jak je výše uvedeno, bez Chrámu ztrácí pojmy rituální čistota a nečistota význam. V talmudických dobách (Babylónký Talmud, traktát Niddah 66a) ovšem došlo k posunu a i u pravidelného cyklu se postupovalo jako v případě ziva-tedy počítání sedmi čistých dní po skončení periody (která je u aškenázských žen stanovená na minimálně 5 dní, u sefardských 4 dny, takže celkově jsme na minimálně 12/11 dnech). Tóra (Lev. 18:19 a 20:18) zakazuje styk během tohoto období, rabíni ovšem kolem tohoto zákazu vystavěli důmyslný "plot" a během staletí ho ještě zvyšovali, takže se manželé nesmí dotýkat, spát spolu na jedné posteli ani si podávat předměty. Myslím, že z toho jasně vyplývá, proč zákony taharat hamišpacha nejsou mezi neortodoxními židy populární a i mezi ortodoxními židy se najdou tací, kteří, ač je jinak myšlenka na tak dramatickou změnu halachy nevídaná, volají po jejich uvolnění (například Blu Greenberg a Tamar Ross). Navíc se pár může ocitnout ve stavu tzv. "halachické neplodnosti" pokud žena ovuluje v době, kdy ještě stále počítá "čisté" dny.
Konzervativní rabíni navrhli "návrat ke kořenům"-tedy počítání 7 dnů od začátku cyklu (byť rabbi Miriam Berkowitz, která je více tradicionalistická, toto řešení považuje za vhodné jen pro páry, které nezvládnou celých 12 a více dní) a ponoření do mikve na začátku osmého dne (t.j. večer po západu slunce). Otázku dodržování "plotu" kolem Tóry v případě zákonů taharat hamišpacha nechávají na zodpovědnosti každé dvojice. Koneckonců jsou to jen oni a Hospodin, kdo ví, jestli tyto zákony dodržují, nebo ne.
mercredi 26 avril 2017
lundi 24 avril 2017
Jom ha-šoa
Jom ha-šoa připadá na 27. nisan, ale protože to letos připadlo na neděli a začátek Jom ha-šoa by kolidoval s koncem šabatu, byl přesunut na pondělí, tedy na dnešek. Jom ha-šoa připomíná oběti šoa a jejich utrpení, ale jeho datum je spojeno s povstáním ve Varšavském ghettu, které vypuklo 14. nisanu (erev Pesach) a bylo největším povstáním svého druhu a symbolem odvahy a touhy po svobodě a životě, a s Jom ha-acmaut (dnem vyhlášení nezávislosti státu Izrael).
Ve Štrasburku, stejně jako v Praze a dalších evropských městech jsou předčítána jména obětí. Ve Štrasburku ovšem čteme jména vždy v neděli, která je blíže k datu Jom ha-šoa, takže jsme četli včera. Hlavním organizátorem byl Crif (Conseil Repésentatif des Institutions Juives de France), který je nábožensky "neutrální" a tím pádem bylo možné, abychom se na organizaci podíleli i my z liberální obce (kteří jsme tradici před lety založili) a zástupci Konzistoře (která je ortodoxní). Městu kupodivu nevadilo, že čtení bude kolidovat s prvním kolem prezidentských voleb, jen někteří politici nemohli řečnit (žádná škoda). První kolo voleb dopadlo "relativně" dobře-je tam Macron a je velmi pravděpodobné, že bude v druhém kole jednoznačně zvolen prezidentem, protože demokratická levice i pravice vyzvaly své voliče, aby jej volili a zabránili nástupu Le Penové k moci. Co je dost strašné je fakt, že 40 % francouzských voličů volí extremisty-cca 20 % Le Penovou a cca 20 % Mélenchona, což je extrémní levičák a z mého pohledu úplně stejná katastrofa jako Le Penová (jistě, liší se od ní metodou, jak přivést Francii a potažmo EU do totální zkázy, ale už jen fakt, že na rozdíl od ostatních neúspěšných prezidenstkých kandidátů nevyzval své voliče, aby dali hlasy Macronovi a tedy demokracii, hovoří za vše. A ne, nemyslím si, že by mezi pravičáckým a levičáckým antisemitismem byl nějaký zásadní rozdíl. Stručně řečeno, pokud by se do druhého kola voleb dostal Mélenchon a Le Pen, začnu si balit kufry...).
Ale zpátky k Jom ha-šoa, můj konzervativní sidur, který používám (Or chadaš) přidává pro Jom ha-šoa krátký odstavec do Amidy do posledního "všednodenního" požehnání Šma kolejnu a od rabiho Kučery jsem se naučila postít na Jom ha-šoa, i když je v měsíci nisanu, který je měsícem našeho vyvedení z otroctví (z tohoto důvodu ortodoxie půst na Jom ha-šoa odmítá). V konzervativním a reformním židovství je také zvykem číst speciální "megilu", texty vztahující se k šoa, tak jako na Tiša be-av čteme Jeremijášův Pláč. Já na Jom ha-šoa místo toho čtu knihu Alžběty Turkové: Židovská teologie a holocaust. A samozřejmostí je také zapálit jizkorovou (vzpomínkovou) svíčku.
Nechť jsou duše všech obětí šoa připojeny do svazku živých. Nechť je nám jejich utrpení věčným mementem, co se stane, přestaneme-li vidět ostatní lidi, jako stvořené k obrazu Božímu.
Ve Štrasburku, stejně jako v Praze a dalších evropských městech jsou předčítána jména obětí. Ve Štrasburku ovšem čteme jména vždy v neděli, která je blíže k datu Jom ha-šoa, takže jsme četli včera. Hlavním organizátorem byl Crif (Conseil Repésentatif des Institutions Juives de France), který je nábožensky "neutrální" a tím pádem bylo možné, abychom se na organizaci podíleli i my z liberální obce (kteří jsme tradici před lety založili) a zástupci Konzistoře (která je ortodoxní). Městu kupodivu nevadilo, že čtení bude kolidovat s prvním kolem prezidentských voleb, jen někteří politici nemohli řečnit (žádná škoda). První kolo voleb dopadlo "relativně" dobře-je tam Macron a je velmi pravděpodobné, že bude v druhém kole jednoznačně zvolen prezidentem, protože demokratická levice i pravice vyzvaly své voliče, aby jej volili a zabránili nástupu Le Penové k moci. Co je dost strašné je fakt, že 40 % francouzských voličů volí extremisty-cca 20 % Le Penovou a cca 20 % Mélenchona, což je extrémní levičák a z mého pohledu úplně stejná katastrofa jako Le Penová (jistě, liší se od ní metodou, jak přivést Francii a potažmo EU do totální zkázy, ale už jen fakt, že na rozdíl od ostatních neúspěšných prezidenstkých kandidátů nevyzval své voliče, aby dali hlasy Macronovi a tedy demokracii, hovoří za vše. A ne, nemyslím si, že by mezi pravičáckým a levičáckým antisemitismem byl nějaký zásadní rozdíl. Stručně řečeno, pokud by se do druhého kola voleb dostal Mélenchon a Le Pen, začnu si balit kufry...).
Ale zpátky k Jom ha-šoa, můj konzervativní sidur, který používám (Or chadaš) přidává pro Jom ha-šoa krátký odstavec do Amidy do posledního "všednodenního" požehnání Šma kolejnu a od rabiho Kučery jsem se naučila postít na Jom ha-šoa, i když je v měsíci nisanu, který je měsícem našeho vyvedení z otroctví (z tohoto důvodu ortodoxie půst na Jom ha-šoa odmítá). V konzervativním a reformním židovství je také zvykem číst speciální "megilu", texty vztahující se k šoa, tak jako na Tiša be-av čteme Jeremijášův Pláč. Já na Jom ha-šoa místo toho čtu knihu Alžběty Turkové: Židovská teologie a holocaust. A samozřejmostí je také zapálit jizkorovou (vzpomínkovou) svíčku.
Nechť jsou duše všech obětí šoa připojeny do svazku živých. Nechť je nám jejich utrpení věčným mementem, co se stane, přestaneme-li vidět ostatní lidi, jako stvořené k obrazu Božímu.
jeudi 20 avril 2017
Šmini (Lev. 9:1-11:47)
Paraša Šmini je jednou z parašiot nabitých událostmi a příkazy vhodnými ke komentování. Já se omezím jen na komentář událostí při inauguraci Miškanu (stánku setkávání), kdy Aronovi synové Nadav a Avihu "obětovali cizí oheň/zápal" a stálo je to život. Tato událost je v Tóře reflektována ještě několikrát (Lev. 16:1, Num. 3:4 a 26:61) a pokaždé je tam trochu jiné vysvětlení, proč zemřeli. Midraš vajikra raba vysvětluje, že Aronovi synové zemřeli ze čtyř důvodů: protože vešli do vnitřní svatyně, protože obětovali oběť, která nebyla přikázána, protože vnesli plamen ohně z kuchyně a protože jednali z vlastní iniciativy, bez konzultace s ostatními. Komentář Chajima ibn Atara Or ha-chajim, silně ovlivněný kabalou, říká, že Nadav a Avihu překročili hranice poznání Boha a stálo je to život (viz agada o čtyřech rabínech, kteří vešli do Pardesu, ráje, t.j. poznali více, než je běžně smrtelníkům umožněno: Ben Azzai zemřel, Ben Zoma zešílel, Acher se stal odpadlíkem a jen rabi Akiva vešel a odešel bez újmy.).
Rabi Moses Mendelssohn tuto myšlenku rozvinul a vysvětlil, že to bylo právě jejich náboženské nadšení a zápal (v tomto kontextu to zní poněkud divně, uznávám), které způsobilo, že překročili limity a z toho bychom se měli poučit, že máme dodržovat, co po nás Tóra žádá, byť to může působit poněkud "suše", místo toho abychom v náboženské extázi dělali, co nás zrovna napadne, jen proto, že nám to "srdce velí". Samson Rafael Hirch tento Mendessohnův komentář použil k výpadu proti reformním židům, kteří podle něj dělali, co se jim zamanulo, respektive, k čemu je jejich srce ponoukalo, jako Nadav a Avihu. Lze s ním souhlasit, že v židovství je sice kavana (prožitek, intence) důležitá, ale její absence nás nezprošťuje povinnosti, nemůžeme tedy říci, že nějakou micvu (přikázání) nesplním, jen proto, že zrovna nejsem správně naladěn. Existuje ale také opačný problém, který spíš vystihuje případ Nadava a Avihu, protože po něm také zůstává jen spálená zem-zélótství vedoucí k nenávisti a posléze k násilí.
Rabi Moses Mendelssohn tuto myšlenku rozvinul a vysvětlil, že to bylo právě jejich náboženské nadšení a zápal (v tomto kontextu to zní poněkud divně, uznávám), které způsobilo, že překročili limity a z toho bychom se měli poučit, že máme dodržovat, co po nás Tóra žádá, byť to může působit poněkud "suše", místo toho abychom v náboženské extázi dělali, co nás zrovna napadne, jen proto, že nám to "srdce velí". Samson Rafael Hirch tento Mendessohnův komentář použil k výpadu proti reformním židům, kteří podle něj dělali, co se jim zamanulo, respektive, k čemu je jejich srce ponoukalo, jako Nadav a Avihu. Lze s ním souhlasit, že v židovství je sice kavana (prožitek, intence) důležitá, ale její absence nás nezprošťuje povinnosti, nemůžeme tedy říci, že nějakou micvu (přikázání) nesplním, jen proto, že zrovna nejsem správně naladěn. Existuje ale také opačný problém, který spíš vystihuje případ Nadava a Avihu, protože po něm také zůstává jen spálená zem-zélótství vedoucí k nenávisti a posléze k násilí.
mercredi 19 avril 2017
Pesach
Pesach pro mě měl vždycky zvláštní kouzlo, už někdy v šestnácti nebo sedmnácti, kdy jsem začala koketovat s myšlenkou na konverzi jsem si koupila Hagadu s českým překladem a pak se k ní téměř každý rok vracela. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se odhodlala vyjít z Egypta svých obav (dokážu to? přijmou mě? a co tomu řekne rodina, přátelé? je to vůbec možné udělat?) a konvertovat. Asi by se dalo říci, že Pesach je pro mne nejdůležitější svátek ze všech (byť je dost obtížné to takhle jednoznačně určit). A tak mě letos překvapilo, že tohle spojení konverze a Pesachu není jen nějaká moje osobní zkušenost, ale že o něm píše i rabi Izák Hutner (významná postava americké ortodoxie 20. století), který upozorňuje, že východ z Egypta byl aktem konverze (a Talmud Yevamot z něj odvozuje pravidla halachické konverze): obřízka před provedením pesachové oběti beránka ještě v Egyptě, mikve a oběť v poušti před zjevením Tóry na Sinaji. Když tedy Hagada žádá, abychom se všichni cítili tak, jako bychom to byli my osobně, kdo byl vyveden z Egypta, znamená to, že se máme cítit jako někdo, kdo dobrovolně židovství přijal, kdo měl volbu. A každý Pesach bychom měli svůj závazek potvrzovat.
Mimochodem, na šabat chol ha-moed Pesach (šabat v průběhu svátku) jsme měli v synagoze neobvyklou událost-tříletý chlapeček daroval svou mappu (wimpel). Mappa (wimpel) je kus látky, který býl použit při obřízce, následně byl rozstříhán a sešit tak, aby z něj byl dlouhý pruh a na něj je napsáno/vyšito jméno chlapce, datum narození podle hebrejského kalendáře a přání, aby dorostl k Tóře, chupě a dobrým skutkům. Mappa je následně používána k ovinutí svitku Tóry, který tak chrání před rozvinutím a poškozením. Tato tradice je typická pro německou aškenázskou oblast-tedy od Alsaska po Čechy, a ve Štrasburku stále pracuje jedna paní, která mappy maluje (moc krásně, fotku nemám, neb byl šabat). Darování mappy proběhlo v rámci šabatové ranní bohoslužby a tak krásný halel v naší synagoze dlouho nezazněl (bylo nás asi 50 a velká část zúčastněných uměla zpívat). Po bohoslužbě samozřejmě následoval kiduš a všechna čest hostitelce, udělat během Pesachu kiduš v synagoze, kde je zakázáno cokoliv od masa, není žádná legrace.
Mimochodem, na šabat chol ha-moed Pesach (šabat v průběhu svátku) jsme měli v synagoze neobvyklou událost-tříletý chlapeček daroval svou mappu (wimpel). Mappa (wimpel) je kus látky, který býl použit při obřízce, následně byl rozstříhán a sešit tak, aby z něj byl dlouhý pruh a na něj je napsáno/vyšito jméno chlapce, datum narození podle hebrejského kalendáře a přání, aby dorostl k Tóře, chupě a dobrým skutkům. Mappa je následně používána k ovinutí svitku Tóry, který tak chrání před rozvinutím a poškozením. Tato tradice je typická pro německou aškenázskou oblast-tedy od Alsaska po Čechy, a ve Štrasburku stále pracuje jedna paní, která mappy maluje (moc krásně, fotku nemám, neb byl šabat). Darování mappy proběhlo v rámci šabatové ranní bohoslužby a tak krásný halel v naší synagoze dlouho nezazněl (bylo nás asi 50 a velká část zúčastněných uměla zpívat). Po bohoslužbě samozřejmě následoval kiduš a všechna čest hostitelce, udělat během Pesachu kiduš v synagoze, kde je zakázáno cokoliv od masa, není žádná legrace.
jeudi 13 avril 2017
Pesach 2017
Pesach sice ještě neskončil, ale oba sedery už máme za sebou, tak můžu trochu bilancovat. Úklid a košerovaní před svátkem jsme zvládli velmi dobře, protože, jak jsem už psala, mám od loňska seznam, co kdy a jak a také mám kompletní sadu pesachového nádobí, čímž odpadá spousta práce s košerováním nádobí. Takže jsem "jen" vydrhnula kuchyň, i tak jsem tím strávila celou neděli. Eli po návratu z kurzu, který učí, řádil celé odpoledne s vysavačem a hadrem v ostatních místnostech a umyl okna (byť na nich tedy chamec nemíváme...) a dokonce i sám od sebe vzleštil kliky u dvěří. Večer jsme si s Elim zašli do restaurace na večeři a myslím, že se z toho stane tradice, trochu se po celodenní dřině odměnit.
První seder jsme měli u známých a letos padla povinnost řídit zpátky na mne. Seder byl fajn, ale shodli jsme se, že příští rok budeme buď doma nebo u někoho v docházkové vzdálenosti, oba dva chceme vypít předepsané 4 poháry vína a nešidit se hroznovým džusem.
Ráno jsem byla v synagoze u našich ortodoxních souvěrců a přesto, že když jsem přišla (těsně před Barechu) bylo v synagoze 12 mužů a já, na Halel už byl přítomný celý mužský pěvecký sbor a chlapi se fakt vytáhli a zpívali skvěle. Odpoledne jsem se zabývala přípravou jídla na komunitní seder a pak jsem šla pomoct s přípravou sálu (Eli se přípravě sálu věnoval v podstatě celé odpoledne), na sederu nás bylo cca 100 a i když to byl povedený seder a pro mnoho členů naší komunity je to jedna z nejdůležitějších událostí roku (hned po Jom kipuru), tak jsme se s Elim shodli, že příští rok buď bude komunitní seder zajišťovat catering a nebo se ho my dva účastnit nebudeme, protože jsme sváteční den strávili v poklusu, místo toho, abychom odpočívali, procházeli se a četli si. Chápeme, že pro lidi, co svátky moc neslaví, je takový seder důležitý a nevadí jim tomu věnovat yom tov (který beztak nedodržují, mluvím tady o organizátorech, ne o lidech kteří jen večer přijdou), ale pro nás je to v podstatě nerealizovatelné. Takže nás na příští schůzi představenstva čeká vášnivá diskuze. Ale je fajn, že jsme v tomhle s Elim zajedno.
Také jsme se dohodli, že se budeme držet ortodoxního kalendáře-t.j. slavit svátky o den déle, jak to v diaspoře dělají ortodoxní obce, abychom se zbytečně nerozcházeli v datech, letos to není až takový problém, protože je jen jeden šabat během Pesachu, ale vloni to byly dva (druhý šabat byl osmý den, tedy ve chvíli, kdy reformní a izraelské synagogy už Pesach neslavily a četly parašu pro daný týden a ortodoxní obce v diaspoře měly ještě Pesach a četly úsek pro svátek a pak byly o týden pozadu). Takže macesy budeme chroupat osm dní místo sedmi, naštěstí mi celkem chutnají a ři pravidelné konzumaci jogurtu jsem schopná je i trávit.. Je to samozřejmě komplikovanější v práci (tenhle Pesach nezvládám dodržet všechny sváteční dny, snad příští rok), ale myslíme si, že to zjednoduší situaci (tuto kalendářní změnu Eli nastolí formálně i v synagoze, i když nebudeme organizovat bohoslužbu pro každý sváteční den a podobně).
Chtěla jsem také napsat nějaký inteligentní komentář ke svátku a dokonce by byla i inspirace, protože jsem natrefila na zajímavé komentáře publikované organizací JOFA (Jewish Orthodox Feminist Alliance), ale ještě jsem se k tomu nedostala...takže tady dávám odkaz na zdroj a třeba ještě něco k tématu napíšu, budu-li mít chvilku čas...
První seder jsme měli u známých a letos padla povinnost řídit zpátky na mne. Seder byl fajn, ale shodli jsme se, že příští rok budeme buď doma nebo u někoho v docházkové vzdálenosti, oba dva chceme vypít předepsané 4 poháry vína a nešidit se hroznovým džusem.
Ráno jsem byla v synagoze u našich ortodoxních souvěrců a přesto, že když jsem přišla (těsně před Barechu) bylo v synagoze 12 mužů a já, na Halel už byl přítomný celý mužský pěvecký sbor a chlapi se fakt vytáhli a zpívali skvěle. Odpoledne jsem se zabývala přípravou jídla na komunitní seder a pak jsem šla pomoct s přípravou sálu (Eli se přípravě sálu věnoval v podstatě celé odpoledne), na sederu nás bylo cca 100 a i když to byl povedený seder a pro mnoho členů naší komunity je to jedna z nejdůležitějších událostí roku (hned po Jom kipuru), tak jsme se s Elim shodli, že příští rok buď bude komunitní seder zajišťovat catering a nebo se ho my dva účastnit nebudeme, protože jsme sváteční den strávili v poklusu, místo toho, abychom odpočívali, procházeli se a četli si. Chápeme, že pro lidi, co svátky moc neslaví, je takový seder důležitý a nevadí jim tomu věnovat yom tov (který beztak nedodržují, mluvím tady o organizátorech, ne o lidech kteří jen večer přijdou), ale pro nás je to v podstatě nerealizovatelné. Takže nás na příští schůzi představenstva čeká vášnivá diskuze. Ale je fajn, že jsme v tomhle s Elim zajedno.
Také jsme se dohodli, že se budeme držet ortodoxního kalendáře-t.j. slavit svátky o den déle, jak to v diaspoře dělají ortodoxní obce, abychom se zbytečně nerozcházeli v datech, letos to není až takový problém, protože je jen jeden šabat během Pesachu, ale vloni to byly dva (druhý šabat byl osmý den, tedy ve chvíli, kdy reformní a izraelské synagogy už Pesach neslavily a četly parašu pro daný týden a ortodoxní obce v diaspoře měly ještě Pesach a četly úsek pro svátek a pak byly o týden pozadu). Takže macesy budeme chroupat osm dní místo sedmi, naštěstí mi celkem chutnají a ři pravidelné konzumaci jogurtu jsem schopná je i trávit.. Je to samozřejmě komplikovanější v práci (tenhle Pesach nezvládám dodržet všechny sváteční dny, snad příští rok), ale myslíme si, že to zjednoduší situaci (tuto kalendářní změnu Eli nastolí formálně i v synagoze, i když nebudeme organizovat bohoslužbu pro každý sváteční den a podobně).
Chtěla jsem také napsat nějaký inteligentní komentář ke svátku a dokonce by byla i inspirace, protože jsem natrefila na zajímavé komentáře publikované organizací JOFA (Jewish Orthodox Feminist Alliance), ale ještě jsem se k tomu nedostala...takže tady dávám odkaz na zdroj a třeba ještě něco k tématu napíšu, budu-li mít chvilku čas...
mercredi 5 avril 2017
Předpesachové poznámky
Pesach je blíž a blíž a mě už začínají budit noční můry ohledně košerování kuchyně a zapomenutých drobečků. Letos jsme opět pozvání k přátelům na seder a tak alespoň nemám starost s vařením, ale i tak toho je dost. Oprášila jsem loňský seznam, dokoupila pár kusů nádobí (takže budu košerovat jen skleničky na vodu a na víno a pak samozřejmě troubu, lednici, sporák a dřez) a tak snad to letos půjde hladce (i tak to ovšem bude dřina, mám na to celou neděli). Eli má za úkol uklidit zbytek bytu.
Minulý týden jsme s Elim byli na svatební cestě, v podstatě se jednalo o návrat na místo činu (zasnoubení), protože jsme jeli do stejného hotelu v Tel Avivu a v Jeruzalémě. Užili jsme si to. Mimochodem v Jeruzalémě jsme navštívili Izraelské muzeum a hlavně Svatyni knihy, která mě opravdu nadchla. Kdybych uměla víc hebrejsky, klidně bych ty svitky mohla číst, protože písmo je velmi čitelné, po 2000 letech!
Eli jakožto předseda naší obce měl dnes telefonický rozhovor s naším současným rabínem, který se vloni odstěhoval do Barcelony a létal k nám jednou za měsíc. Rabín se rozhodl v Barceloně usadit natrvalo a nikam nelétat, takže jsme od září bez rabína. Na Jom kipur už máme předrezervovanou jednu studentku Leo Baeck College, ale musíme vymyslet, co dál. Přeci jen, rabína potřebujeme, hlavně kvůli přípravě dětí na bar/bat micva a kvůli konverzím. Navíc bychom preferovali rabína-muže, vzhledem k tomu, že nemalá část našich členů je poměrně tradiční a také kvůli snadnějšímu rozvoji vztahů s ortodoxními komunitami (už takhle je to problematické, tak proč to dělat ještě těžší, že). Jenže otázkou je, kde brát? Naprostá většina francouzských studentů Leo Baeck College jsou ženy, navíc v prvním nebo druhém ročníku, tedy na začátku, na Abraham Geiger pokud vím v současnosti žádný Francouz nestuduje a navíc, nejsme schopní nabídnout celý úvazek, maximálně poloviční...
Minulý týden jsme s Elim byli na svatební cestě, v podstatě se jednalo o návrat na místo činu (zasnoubení), protože jsme jeli do stejného hotelu v Tel Avivu a v Jeruzalémě. Užili jsme si to. Mimochodem v Jeruzalémě jsme navštívili Izraelské muzeum a hlavně Svatyni knihy, která mě opravdu nadchla. Kdybych uměla víc hebrejsky, klidně bych ty svitky mohla číst, protože písmo je velmi čitelné, po 2000 letech!
Svatyně knihy zvenku
Eli jakožto předseda naší obce měl dnes telefonický rozhovor s naším současným rabínem, který se vloni odstěhoval do Barcelony a létal k nám jednou za měsíc. Rabín se rozhodl v Barceloně usadit natrvalo a nikam nelétat, takže jsme od září bez rabína. Na Jom kipur už máme předrezervovanou jednu studentku Leo Baeck College, ale musíme vymyslet, co dál. Přeci jen, rabína potřebujeme, hlavně kvůli přípravě dětí na bar/bat micva a kvůli konverzím. Navíc bychom preferovali rabína-muže, vzhledem k tomu, že nemalá část našich členů je poměrně tradiční a také kvůli snadnějšímu rozvoji vztahů s ortodoxními komunitami (už takhle je to problematické, tak proč to dělat ještě těžší, že). Jenže otázkou je, kde brát? Naprostá většina francouzských studentů Leo Baeck College jsou ženy, navíc v prvním nebo druhém ročníku, tedy na začátku, na Abraham Geiger pokud vím v současnosti žádný Francouz nestuduje a navíc, nejsme schopní nabídnout celý úvazek, maximálně poloviční...
Cav (Lev: 6:1-8:36)
V této paraše najdeme (krom jiného) předpis pro zevach šlamim (dobrovolnou oběť). Je to oběť, kterou člověk přinesl, když se mu všechno dařilo a chtěl vyjádřit vděčnost, že tomu tak je, když vyvázl z nějakého nebezpečí, nebo když takovou oběť v minulosti slíbil. Zajímavé je, že maso dobrovolné oběti z vděčnosti (toda) muselo být v den obětování, cokoliv zůstalo do druhého dne, muselo být spáleno. Mnozí komentátoři poukazují na fakt, že aby dotyčný, kdo obětoval, všechno maso využil, musel pozvat rodinu a přátele, aby s ním oběť snědli. A při tom se samozřejmě i hovořilo o tom, proč dotyčný oběť přinesl (daří se mu dobře, nebo vyvázl z nebezpečí) a tím se jedná i o kiduš Hašem (posvěcení Božího jména).
V dnešní době z této oběti zůstal pouze birkat Hagomel-požehnání, které se říká, pokud člověk: vyšel z vězení, uzdravil se z vážné nemoci, přeplul moře nebo přešel poušť-tento výčet je založený na žalmu 107. Aškenázská tradice ještě přidala další nebezpečí-bandu zlodějů, trkajícího býka, útok lva a pád zdi. Pokud nás tedy něco takového potkalo a vyvázli jsme, jsme povinní odříkat Birkat hagomel, který nahrazuje výše zmíněnou oběť (no, chybí to pečené maso a chleby,...). V dnešní době se vedou spory, zda je opravdu třeba říkat Birkat hagomel po propuštění z vězení, protože pobyt ve vězení už není tak nebezpečný, jako kdysi, tedy alespoň v civilizovaných zemích. Také cestování letadlem přes moře nebo poušť je sporné, protože cesta letadlem je bezpečná v porovnání s pochodem karavany nebo plavbou po moři před stovkami let.
Je důležité si uvědomit, že dobrovolná oběť a Birkat hagomel nejsou nějakým pokusem manipulovat Hospodina (ve smyslu: když to přežiju, přinesu Ti oběť), ale skutečně jen vyjádřením díků. Stejně tak modlitby a požehnání jako je tefilat haderech (modlitba před dalekou cestou) a mišebeirach (požehnání, které dostává osoba vyvolaná ke čtení z Tóry), modlitba za uzdravení a za obživu a jakákoliv jiná osobní žádost neslouží jako nějaké magické zaříkávadlo (pomodlím se a všechno bude v cajku). Je to pouze způsob vyjádření našich přání a potřeb. Jak napsal rabi Sacks, našim přáním je nasloucháno, ale je potřeba chápat, že někdy je žádost zamítnuta.
V dnešní době z této oběti zůstal pouze birkat Hagomel-požehnání, které se říká, pokud člověk: vyšel z vězení, uzdravil se z vážné nemoci, přeplul moře nebo přešel poušť-tento výčet je založený na žalmu 107. Aškenázská tradice ještě přidala další nebezpečí-bandu zlodějů, trkajícího býka, útok lva a pád zdi. Pokud nás tedy něco takového potkalo a vyvázli jsme, jsme povinní odříkat Birkat hagomel, který nahrazuje výše zmíněnou oběť (no, chybí to pečené maso a chleby,...). V dnešní době se vedou spory, zda je opravdu třeba říkat Birkat hagomel po propuštění z vězení, protože pobyt ve vězení už není tak nebezpečný, jako kdysi, tedy alespoň v civilizovaných zemích. Také cestování letadlem přes moře nebo poušť je sporné, protože cesta letadlem je bezpečná v porovnání s pochodem karavany nebo plavbou po moři před stovkami let.
Je důležité si uvědomit, že dobrovolná oběť a Birkat hagomel nejsou nějakým pokusem manipulovat Hospodina (ve smyslu: když to přežiju, přinesu Ti oběť), ale skutečně jen vyjádřením díků. Stejně tak modlitby a požehnání jako je tefilat haderech (modlitba před dalekou cestou) a mišebeirach (požehnání, které dostává osoba vyvolaná ke čtení z Tóry), modlitba za uzdravení a za obživu a jakákoliv jiná osobní žádost neslouží jako nějaké magické zaříkávadlo (pomodlím se a všechno bude v cajku). Je to pouze způsob vyjádření našich přání a potřeb. Jak napsal rabi Sacks, našim přáním je nasloucháno, ale je potřeba chápat, že někdy je žádost zamítnuta.
Inscription à :
Articles (Atom)