Šmini (Lev. 9:1-11:47)

Paraša Šmini je jednou z parašiot nabitých událostmi a příkazy vhodnými ke komentování. Já se omezím jen na komentář událostí při inauguraci Miškanu (stánku setkávání), kdy Aronovi synové Nadav a Avihu "obětovali cizí oheň/zápal" a stálo je to život. Tato událost je v Tóře reflektována ještě několikrát (Lev. 16:1, Num. 3:4 a 26:61) a pokaždé je tam trochu jiné vysvětlení, proč zemřeli. Midraš vajikra raba vysvětluje, že Aronovi synové zemřeli ze čtyř důvodů: protože vešli do vnitřní svatyně, protože obětovali oběť, která nebyla přikázána, protože vnesli plamen ohně z kuchyně a protože jednali z vlastní iniciativy, bez konzultace s ostatními. Komentář Chajima ibn Atara Or ha-chajim, silně ovlivněný kabalou, říká, že Nadav a Avihu překročili hranice poznání Boha a stálo je to život (viz agada o čtyřech rabínech, kteří vešli do Pardesu, ráje, t.j. poznali více, než je běžně smrtelníkům umožněno: Ben Azzai zemřel, Ben Zoma zešílel, Acher se stal odpadlíkem a jen rabi Akiva vešel a odešel bez újmy.).
Rabi Moses Mendelssohn tuto myšlenku rozvinul a vysvětlil, že to bylo právě jejich náboženské nadšení a zápal (v tomto kontextu to zní poněkud divně, uznávám), které způsobilo, že překročili limity a z toho bychom se měli poučit, že máme dodržovat, co po nás Tóra žádá, byť to může působit poněkud "suše", místo toho abychom v náboženské extázi dělali, co nás zrovna napadne, jen proto, že nám to "srdce velí". Samson Rafael Hirch tento Mendessohnův komentář použil k výpadu proti reformním židům, kteří podle něj dělali, co se jim zamanulo, respektive, k čemu je jejich srce ponoukalo, jako Nadav a Avihu. Lze s ním souhlasit, že v židovství je sice kavana (prožitek, intence) důležitá, ale její absence nás nezprošťuje povinnosti, nemůžeme tedy říci, že nějakou micvu (přikázání) nesplním, jen proto, že zrovna nejsem správně naladěn. Existuje ale také opačný problém, který spíš vystihuje případ Nadava a Avihu,  protože po něm také zůstává jen spálená zem-zélótství vedoucí k nenávisti a posléze k násilí.