Avi: Parašat Vaješev (Berešit 37,7 – 40,23)

 Dnešní parašou Vaješev se dostáváme k příběhu Josefa a jeho bratrů. Začíná ale zmínkou o jejich otci: „I usadil se Jákob v zemi, v níž jeho otec pobýval jako host.“ (Berešit 37,1) Rabi Bechaje píše, že nás tento verš učí, že spravedlivý člověk žije v tomto světě jako host, jako cizinec bez příbuzných a bez majetku. Spravedlivý počítá se svou smrtí a připravuje si na cestu zaopatření – zásobu svých spravedlivých činů. Takhle žil už Jákobův otec a Jákob v tom na něj navazoval. A jeho synovi se jednou bude dokonce říkat Josef hacadik = spravedlivý Josef. K tomu ale vede ještě dlouhá cesta.

V další větě se říká: „Tohle je rodopis Jákobův.“ A přitom se pak píše jen o Josefovi. Jako by se něm koncentrovalo to nejlepší ze všech bratrů. Zatím to ale ještě není moc vidět. Nejdříve se tu píše, že mu bylo teprve sedmnáct let a pak se to ještě zvýrazní tím, že se znovu zopakuje, že to byl mládenec, chlapec. Proč? Někteří komentátoři píší, že na vině byla jeho dětinskost, parádivost. Zvláštní je, že pobýval ve společnosti synů žen, služebnic svého otce, Bilhy a Zilpy. Dál od ostatních synů, jako by to byla taková skupinka outsiderů. I když o Josefovi to zrovna neplatí. Čteme tu, že Josef přinášel svému otci o svých bratrech zlé zprávy. Rabín Sidon to podává tak, že to byly pomluvy synů Bilhy a Zilpy, které Josef donášel svému otci. Každopádně – Jákob to tak neviděl. Pro něj byl Josef synem milované ženy Ráchel, památka, vzpomínka na ni.

Čteme tu, že Izrael – Jákob miloval Josefa ze všech svých synů nejvíce, že to byl syn jeho stáří. A ještě ke všemu mu dal pestře tkanou suknici.Tím pěkně přikrmil řevnivost mezi bratry. Takže to už bylo dost i na syny, kteří by se ve svém věku mohli být rozumnější.

„Když bratři viděli, že ho otec miluje nade všechny bratry, začali ho nenávidět a nepromluvili s ním pokojného slova.“ (Berešit 37,4) Podle toho rabíni učí, že by rodiče měli být v přístupu a zabezpečení svých dětí co nejspravedlivější, aby takovým různicím předešli Na druhou stranu někteří komentátoři se snaží najít něco dobrého i v této zmínce, že s ním bratři nepromluvili pokojného slova. Opravdu. Říkají, že to svědčí o jejich upřímnosti. To je fakt, na nic si nehráli, nepřetvařovali se, upřímně ho nenáviděli.Takže to byl takový pozitivní moment...

Když pak do toho přišly navíc i Josefovy prorocké sny, tak popraskaly i ty poslední nitky bratrské soudržnosti. Přitom ty sny byly velice přesné. Josef se v prvním snu viděl jako snop obilí, který povstal na poli, a ostatní snopy, které představovaly jeho bratry, kroužily v předklonu kolem něj a klaněly se snopu uprostřed – jemu. Přesně tak se to stalo i ve skutečnosti. Když ho jeho bratři prodali do otroctví a on se nakonec stal správcem Egypta, jeho bratři ho nepoznali. Přišli do Egypta s prosíkem kvůli nedostatku obilí a klaněli se mu. Šlo o obilí a byli v předklonu... Takový výklad ovšem jen zvýšil zlost jeho bratrů.

I druhý sen byl zajímavý. Tentokrát se mělo Josefovi klanět slunce, měsíc a jedenáct hvězd – to znamená otec, matka a všichni jeho bratři. „Otec ho okřikl: „Jaký žes to měl sen? Že já, i tvá matka a tvoji bratři přijdeme, abychom se před tebou skláněli k zemi?“Bratři na něj žárlili, ale otec na to nepřestával myslet.“ (Berešit 37,10-11) Otec ho nejspíš okřikl sám, aby ho tak uchránil před hněvem bratrů. Poukázal přitom na to, že jeho matka je mrtvá, tak asi těžko přijde, aby se mu poklonila. A tak to Josef schytal od otce, aby to nedostal od bratrů. Komentátoři tenhle nonsens vysvětlují dvěma způsoby. Ten první říká, že každý sen obsahuje kromě zajímavých pravd i nějaký ten nesmysl. A to druhé vysvětlení je taky přijatelné – že totiž, když byla jeho matka mrtvá, tak převzala péči o něj Bilha a tak o ní mluvil sen jako o matce, protože ji tak bral i on.

Každopádně oba ty sny dobře navazují i časově. Poprvé za Josefem do Egypta přišli jen bratři a ti se před ním skláněli. Až podruhé tam byl s bratry i jeho otec a Bilha. Navíc je tu takový pěkný detail při popisu obou snů. V tom prvním se píše: „(snopy) se klaněly mému snopu“ a až v tom druhém se píše rovnou: „klaněly se mi“ (slunce, měsíc a jedenáct hvězd). Rozdíl je v tom, že v tom prvním případě ještě bratři Josefa nepoznali, klaněli se před nějakým panákem, od kterého si slibovali pomoc v době hladu. Ale podruhé už to bylo úplně jinak osobní, to už věděli, komu se klaní a komu vděčí za veškerou pomoc. Ale to je zatím mlhavá budoucnost.

Ale právě teď, v takovém rozpoložení Josefových bratrů posílá otec Josefa, aby je jel zkontrolovat. Jákob vyzval Josefa a on odpověděl: „Tady jsem.“ To znamená, že Josef věděl, že ho bratři nenávidí a že se tak ocitne v nebezpečí, ale přesto šel z „kibud av“, z úcty k přání svého otce. V textu se píše o tom, že „bratři odešli, aby pásli ovce svého otce“ (Berešit 37,12) – a také aby se sami nakrmili. Jedli totiž ovce svého otce bez jeho vědomí. Je tu jeden strašně zajímavý detail. Právě v této větě jsou v hebrejském originálu na slovem „et“ dvě tečky. Víme, že v textu Tóry má každý puntík svůj význam. Tady se tím poukazuje na to, že i oni byli „nakrmeni“ - nejen, že snědli ovce svého otce, ale taky nakrmili svou nenávist, prodali svého bratra do otroctví.

V tomhle příběhu nacházím každý rok nové věci a nové pohledy. Letošek je jiný i v tom našem běžném životě. Nenávist a nevraživost mezi lidmi by se dala krájet a zdá se, že už jakýkoli důvod ji jenom navyšuje. Nikdo se tím netrápí a plno lidí je opravdu upřímně nenávistných. Když už je někdo ochotný nechat se tou nenávistí vykrmovat, neskončí to jen u toho, že spolu nebudeme schopni pokojně mluvit. Zkusme se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, co je pro nás všechny, jako celek, to nejlepší. Mysleme na sebe navzájem, neohrožujme se. To by měl bý ten základní postoj. Ty dvě tečky nad slovem „et“ jsou takovou varovnou dvojtečkou. Záleží jen na nás, co bude následovat, jestli budeme krmit ty běsy v nás, nebo to, co je v nás nejlepší. Tak abychom měli v tom batohu na poslední cestu připravenou pěknou zásobičku dobrých činů, protože tu jsme jenom hosté, na chvíli...

Priority

 Minulý týden udělala naše rabínka v rozhovoru pro Le Monde velmi decentní coming-out. Takže když pak na šabat přijela i její chavruta (studijní partnerka), tak nějak jsme předpokládali, že spolu nejen studují. Po šabatu, kdy jsme je pozvaly obě k nám na oběd, Eli tvrdí, že to asi bude fakt jen chavruta, já si myslím, že i něco víc. Ale to je fuk. Důležité je, aby byla spokojená a nám alespoň odpadá hlavolam, kde pro rabínku sehnat ve Štrasburku židovského liberálního a svobodného muže. :-)

Rabínčina chavruta Juliette byla moc fajn a výborně jsme si popovídali právě o židovském vzdělávání a o předávání tradice. Proč to předávání funguje mnohem snáz mezi ortodoxními židy a dost často drhne mezi progresivními. Její názor, se kterým se ztotožňuji, je, že ve chvíli, kdy do našeho života pustíme naplno moderní svět, vznikne dost velký souboj priorit, který často židovský život prohrává. Protože židovský život vyžaduje spoustu času a odhodlání. A pokud pro nás není židovství absolutní priorita, tak často bude muset kus naší židovské praxe ustoupit do pozadí. A postupně se bude drolit. Jednoduchý příklad je otázka šabat versus děti. Ve Francii děti končí školu pozdě odpoledne a zájmové kroužky jsou tedy organizované hlavně ve středu (kdy škola není buď vůbec, nebo jen dopoledne, neptejte se proč, nechápu to) a v sobotu. Ve chvíli, kdy dítě chce chodit třeba na judo a jediný volný kurz je v sobotu, máte problém. Pokud v rodině není dodržování šabatu absolutní prioritou, tak pravděpodobně šabat souboj s kroužkem juda prohraje. Jenže tím se oslabuje důležitost šabatu a židovství a pokud si člověk nedá pozor, za chvíli mu z něj nezbyde nic. Jako v každé komunitě, máme i u nás rodiny, které nevidíme, jak je rok dlouhý. Jejich děti chodí na kurzy Talmud-Tóry, ale v životě nebyly na kabalat šabat, doma šabat nedodržují a pravděpodobnost, že je po jejich bar a bat-micva ještě někdy uvidíme se limitně blíží nule. Jejich rodiče jsou asimilovaní, ale pořád je pro ně ještě důležité alespoň posílat svoje děti na Talmud-Tóru. Ale budou jednou tyhle děti na Talmud-Tóru posílat svoje děti???

Na druhou stranu si nemyslím, že ortodoxie je jedinou odpovědí na tento problém. Ortodoxie je jednou z možných odpovědí na otázky, které nám moderní doba klade, ale nemyslím si, že je odpovědí jedinou správnou pro všechny. Ale měli bychom se od ortodoxie inspirovat v tom, že židovství musí mít v našem životě vysokou prioritu. Musí pro nás být důležité a zajímavé, jen tak můžeme doufat, že jednou bude důležité a zajímavé i pro naše děti (záruku nám samozřejmě nikdo nedá). Když na to přijde, ta nejdůležitější otázka není, zda o šabatu jdeme do synagogy pěšky, nebo autem. Ale to, že vůbec neuvažujeme o tom, jestli jít radši do synagogy nebo třeba na fotbal a že do té synagogy jdeme rádi. A že náš židovský život není omezený jen na tu synagogu, ale funguje i doma, bez "dohledu" rabína.

Avi: Parašat Vajišlach (Berešit 32,4-36,43)

V naší paraše Vajišlach se dočítáme o návratu Jákoba domů. U Lábana mezitím přišel ke dvěma manželkám, a poctivou službou i ke slušnému majetku, pěknému stádečku. Ne že by mu jeho tchán tak přál, vždycky se ho snažil spíš napálit, obalamutit... Jako by se Jákobovi vracelo to, že vlastně i on přišel k otcovskému požehnání pro prvorozeného podvodem, když se vydával za svého staršího bratra Ezaua. A teď se vrací domů a ví, že ho ten jeho silný bratr očekává, i se svými ozbrojenci.

Midraše podrobně zkoumají všechny detaily tohoto setkání, i toho, jak se na tohle těžké setkání připravoval. Bylo v tom kus taktiky, obav a víry. Čteme: „ze všeho, co měl, vzal (Jákob) na usmířenou svému bratrovi Ezauovi“ (Berešit 32,13). Tahle pocta prý zahrnovala i všechny možné cennosti, které může člověk nosit s sebou. Rabi Bechaje a Toldot Jicchak píší i o takovém detailu, že Jákob věděl, že Ezau miluje lov a tak mu přinesl ptáka – sokola, kterého při lovu využívají velmožové.

Dále je tu popsán výčet darovaných zvířat, který začíná tak: „dvě stě koz a dvacet kozlů...“ a pokračuje to dál. Předtím podle midraše Jákob řešil dilema, jestli má vůbec bratrovi to stádo koz ukazovat. Obával se, jestli to jeho prchlivému bratrovi nepřipomene způsob, jakým ho o požehnání připravil. Jistě si pamatujete, že Ezau byl celý chlupatý, zatímco Jákob byl takové holátko. Jejich otec byl prakticky slepý a tak se Jákob ovázal kůzlečími kožkami, aby tím při žehnání svého otce oklamal. Nyní se Jákob pomodlil a řekl si: „Teď se nebojím“, a ponechal kozy na čele průvodu.

Toldot Jicchak píše: Proč se Bůh Ezauovi nezjevil a nevaroval ho, aby neubližoval Jákobovi? Vždyť to tak předtím udělal v případě Lábana... Píše se tam, že Bůh chtěl, aby Jákobovy děti byly zbožné. Nezakázal Ezauovi, aby jim ubližoval, takže se ho báli, a proto se báli i Boha. Toldot Jicchak se také ptá: Proč andělé opustili Jákoba a nechránili ho před Ezauem? - Bůh to udělal právě tak, aby se ukázalo, že moc spravedlivých je větší než moc andělů. A my pak vidíme to, že Jákob zápasil s andělem a přemohl ho.

V dnešní paraše dále můžeme číst, že „Téže noci vstal, vzal své dvě manžely, své dvě služky a svých jedenáct dětí a převedl je přes brod Jáboku.“ (Berešit 32,22) A Raši se ptá: Proč se tu píše – jeho jedenáct dětí? Kde potom byla jeho dcera Dína? Jákob ji ukryl, aby ji zlý Ezau nespatřil a nezatoužil po ní jako po manželce. Bůh za to Jákoby potrestal tím, že ji nakonec zneužil Šekem. Proč? Protože ji prý měl dát Ezauovi v naději, že ho učiní zbožným. Tak s tímhle výkladem se neumím ztotožnit. Nikdo z lidí, natož pak vlastní dcera by se neměla stát pokusným králíkem, kterého otec takhle použije a dá ho do rukou zlého člověka. Ještě bizarnější je vysvětlení, že její zneužití je trestem pro otce a pomíjí se tu skutečná oběť a skutečný viník toho činu. Já tedy naopak Jákoba chválím za to, že svou dceru ukryl. Připomnělo mi to jeden příběh. Před pár dny jsem se vrátil z Maroka s mnoha zážitky a taky s informacemi o dějinách této krásné země. Vládl tam kdysi nesmírně krutý Mulaj Ismail, současník Ludvíka XIV. . Ten měl 500 manželek. Když se mu narodila dcera, nechal ji okamžitě uškrtit a nezdráhal se useknout končetiny těm svým synům, kteří ho rozhněvali. A tenhle „dobrák“, který vlastníma rukama zabíjel otroky na stavbě zdí Meknesu, takže z něj krev doslova crčela, pojal záměr oženit se s nemanželskou dcerou Ludvíka XIV., princeznou Conti. Ve versaillském paláci vyvolal jeho nápad veselí, zatímco v Meknesu bylo po odmítnutí velké mrzení a zlost krutého vládce... A nic na tom nezměnilo ani to, že mu Ludvík místo dcery – princezny poslal hodiny. Myslím, že Ludvíka ani na vteřinu nenapadlo, že by princezna Mulaje Ismaila učinila zbožným a mírným člověkem. Takže mám i pro Jákoba – otce – plné pochopení. Král Ludvík si taky mohl na dálku dovolit takové přezíravé gesto, ale Jákob byl ve složitější pozici, kdy hrozila přímá konfrontace s Ezauem, který si v krvi také liboval. Proto Jákob dceru ukryl a čekal na ten svůj nejtěžší boj.

Byl sám a anděl s ním začal tak prudce zápasit, až se zvedl oblak prachu. Zápasili, dokud se neukázala jitřenka. Anděl byl strážným andělem Ezaua. Hledal nějaký Jákobův prohřešek, kterým by mohl přivodit jeho pád. Dotkl se jeho stehna a poranil ho. Narážel přitom na jeho hřích, že si vzal za manželky dvě sestry. Ale viděl, že ho stejně nepřemůže. Anděl tedy řekl Jákobovi – pusť mě. Byl povolán k Jákobovi Bohem, a proto chtěl odejít pouze s Jákobovým svolením.

Jákob ale odpověděl: „Nepošlu tě pryč, dokud mi nepožehnáš!“ - to znamená, dokud nedáš souhlas s požehnáním, které mi dal můj otec. Anděl řekl: Tvé jméno bude od nynějška Izrael, neboť jsi přemohl Ezaua, Lábana a anděly. Nebudeš se už jmenovat Jákob, protože význam toho jména je podvod, úskok, se kterým jsi získal požehnání. Izrael bude tvé jméno, neboť ono říká, že jsi bojoval a získal vládu nad požehnáním.

Co nám to říká? Člověk se kolikrát v životě ocitne v nechtěné situaci, kterou si nevybral. Je objektem manipulace jiných. Nelze vyhovět každému, ani v rodině. Každá chybička, i vynucená, se počítá a zraňuje, oslabuje. Jákob se ale nakonec vzepřel všem svým strachům. Nepodlehl svým obavám, ani tomu, aby třeba ze strachu obětoval svou dceru, i když by proto komentátoři zřejmě měli pochopení... Celá situace vůbec nevypadala dobře, ale on se celým svým srdcem držel Božího požehnání, se kterým se ztotožnil. A proto ho taky nakonec právoplatně obdržel. Ne už Jákob, ale Izrael!

Kdo jsou vlastně francouzští židé?

 Zapletla jsem se na facebooku do jedné diskuse týkající se Francie, antisemitismu a francouzských židů a zjistila jsem, že diskutující mají často zkreslený pohled na to, kdo jsou francouzští židé. Jejich představa byla, že francouzští židé jsou převážně aškenázští-francouzští a příchozí z Polska, asi jako ve filmech z války: "Pan Klein", "Na shledanou, chlapci" nebo z pozdější doby "Rabi Jákob". Filmy o sefardských židech ve Francii jako La vérité, si je mens! 1-4 se už pokud vím do české distribuce nedostaly.

Ve středověku žili židé po celé Francii, ale křižácké války a následné vyhnání z Francie Filipem Sličným (1306) a Karlem VI. (1394) toto osídlení zlikvidovaly. Židé zůstali pouze v Avignonu pod ochranou papeže a v Bordeaux, kde byli španělští a portugalští conversos, kteří podle aktuální situace více či méně předstírali, že jsou dobří katolíci. K víře předků se viditelněji vrátili už před francouzskou revolucí. Obě komunity ovšem byly velmi malé a velmi dobře integrované. Když po francouzské revoluci došlo na udělení občaství židům, tito židé se zasazovali o to, aby oni občanství dostali, ale už ne ti "zaostalí burani z Alsaska". Alsasko v době vyhnání židů z Francie nepatřilo k Francii, ale ke Svaté říši Římské, takže zde židé zůstali. A když Ludvík XIV. připojil Alsasko k Francii, získal s ním i alsaské židy (tedy ty "zaostalé nábožné burany" podle mínění jejich souvěrců z Bordeaux a Avignonu). Alsasští židé jsou aškenázští, ale ritus židů z Avignonu a Bordeaux byl specifický, ani aškenázský, ani sefardský, ale v dnešní době v podstatě zanikl.

Do Francie směřovaly koncem 19. a začátkem 20.století židé z Východu, hlavně z Polska a Ruska. Ve třicátých letech pak uprchlíci z Německa. Díky polským židům je v Paříži stále živá kultura jidiš, která je na rozdíl jidiš kultury třeba v Antverpách, zcela sekulární a je spojená s organizací Bund. Hlavním centrem je Centre Medem (Arbeiter ring), které vede knihovnu a organizuje kurzy jidiš, výstavy, konference...i tábory pro děti. Naši známí tam posílají jejich dvě dcery a vždycky se smějeme, že tam zpívají internacionálu v jidiš (nevím ale, co je na tom pravdy, ale jidiš písně v podobném duchu tam zpívají zcela jistě). 

Před válkou byla tedy naprostá většina židů ve Francii aškenázská. Během války se většině židů (cca 75%) podařilo vyhnout deportacím a jisté smrti, hlavně díky nelibosti Francouzů přihlížet zátahům na židy, jejich ochotě je ukrývat a také faktu, že ve Francii je KDE se ukrývat (vysoké hory, oblasti s malým osídlením...). Politika Vichy se záchranou neměla nic společného a rozhodně nechránila francouzské židy tím, že by vydala ty, kteří neměli občanství. Jen ti, kdo neměli občanství a hlavně ještě neuměli pořádně jazyk a neměli dost kontaktů měli menší pravděpodobnost, že je někdo ukryje a proto jich bylo deportováno poměrně více.

Po válce, vzniku státu Izrael a dekolonializaci začali přicházet židé z Maghrebu. Z Alžírska (alžírští židé měli i francouzské občanství a většinou byli i více asimilovaní), z Maroka a z Tunisu. Později i z Egypta, odkud byli vyhnáni v podstatě ze dne na den s holýma rukama po Šestidenní válce. Samozřejmě sefardim nejde házet do jednoho pytle a rit židů z Maroka nebo Tunisu není stejný, jako těch z Alžírska. A u židů z Alžárska záleží, zda jsou ze severu nebo z jihu. Na severu žili potomci vyhnaných španělských židů a na jihu berberské kmeny, které kdysi snad už v dobách Římské říše přijaly judaismus. A rit se často neliší jen podle státu, ale i podle města odkud dotyční židé pocházejí-Alžír, Casablanca, Fez...se sefardskými židy došlo výrazné proměně francouzského židovství, obohacení kuchyně i zvyků a v dnešní době už je stále víc"smíšených" aškenázsko-sefardských manželství. Sefardští židé také přinesli větší důraz na náboženskou praxi a vrchní rabín Sitruk (vrchní rabín 1987-2008) je víceméně "zodpovědný" za posun konzistorního židovství, které bývalo "ortodoxie light" směrem k charedizaci. Za určitý posun může i Chabad, který je ve Francii specifický tím, že provádí svou misii hodně mezi asimilovanými sefardskými židy a tak většina francouzských chabadniků jsou sefardim a pak se můžete setkat s takovými jmény jako "Menachem Mendel Azulay" nebo "Chaya Muchka Bensoussan".

Odhaduje se, že ve Francii žije cca 460 000 židů (jde o odhad, protože tyto údaje je zakázáno zjišťovat) a z toho je 70% sefardim, 24% aškenazim a 6% se identifikuje s oběma tradicemi. Asi jediné francouzské město, kde je poměr sefardim:aškenazim vyrovnaný je Štrasburk (ale nebude to dlouho trvat, v sefardské konzistorní synagoze "Rambam" to žije mnohem víc, než v té aškenázské). Všude jinde mají sefardim převahu a třeba v Marseille byste patrně zvládli spočítat aškenázské židy na prstech. Obrázek francouzského židovství z "Rabiho Jákoba" už opravdu není aktuální.

Kadiš

 Uznávám, že poslední dobou je to s mým psaním dost bída, ale prostě to nějak nejde. Buď nemám inspiraci, nebo inspiraci mám, ale nemám čas to nacvakat do počítače a po týdnu už se mi téma nezdá zase tak úžasné. A navíc teď není úplně jednoduché období, protože před dvěma týdny mi odešla babička, ta co jsem o ní psala do článku o Vysokých svátcích. Rychle a doma, jak si to asi přála, ale ve mně zůstal pocit, že jsme se nestihly rozloučit, i když už v létě, když jsme byli v ČR, mě napadlo, zda je to naposled.

Kadiš truchlícího pozůstalého může být vnímán jako modlitba, která má vliv na to, jak se na onom světě má duše zesnulého. A nebo jako prostředek útěchy pro pozůstalé, který je při jeho recitaci obklopen dalšími lidmi, kteří mu odpovídají. A navíc Kadiš o smrti vůbec nemluví, mluvé o posvěcení Hospodinova jména...

V létě jsem řešila, zda a jak dlouho říkat kadiš a vůbec rituály truchlení za embryo, kterě se přestalo vyvíjet. Dříve (v některých komunitách i dnes) byla tradiční odpověď taková, že vůbec. To samozřejmě v dobách, kdy lidé měli hodně dětí, úmrtnost a potratovost byla vysoká, bylo pochopitelné-držet šiva může přinášet ekonomické těžkosti a v dobách před ultrazvukem zůstávalo dítě v děloze "abstraktní" dokud se skutečně nenarodilo (halacha navíc říkala, že pokud zemře při porodu nebo do 31 dnů po porodu, pak se také neprovádí rituály truchlení, protože vlastně "pořádně nežilo", tešuva o posunu v této praxi je zde) . A možná to byl způsob, jak ještě víc neprohlubovat pocit prázdnoty, který taková událost vyvolá. I když mám samozřejmě velké pochyby o tom, že strategie "hlavu vzhůru, rychle zapomeňte a příště to vyjde" je nějak užitečná. Nicméně taková je/byla halacha. V současné době se od ní, minimálně v progresivních kruzích ustupuje a rodiče si mohou zvolit, jakým způsobem budou na takovou ránu reagovat-zda chtějí sedět ve zkrácené verzi šiva (obvykle se navrhuje jeden den), nebo "jen" říkat kadiš. Halacha je v tuto chvíli skutečně jen ve formě doporučení, nebo přesněji, co je možné dělat, pokud chceme truchlit židovským způsobem. Tento přechod od "neděláme vůbec nic" po "můžeme si vybrat" reflektuje fakt, že v dnešních dobách jsou, zejména na západě těhotenství plánována, děti jsou často očekávané, ne-li vymodlené a těhotenství je pro ženu spíš výjimečná událost, než pravidelně se opakující stav během celého období její plodnosti. Lze předpokládat, že během let se postupně halacha (alespoň ta progresivní) bude nějakým způsobem ustalovat a doiteruje k nějakému ustálenému postupu. Ale to nebude ani za rok ani za deset let.

Před dvěma týdny došlo na další halachickou otázku ohledně kadiše, v souvislosti s úmrtím mojí babičky, která nebyla židovka. Tedy, zda je vhodné a správné za ni kadiš říkat. Jednak vnoučata nejsou povinna říkat kadiš za své prarodiče (což samozřejmě neznamená, že nemohou) a druhak je tu otázka říkání kadiše za nežidovské příbuzné. Tuto otázku samozřejmě řeší i responza, odkaz na jedno z nich od rabiho Rembauma najdete zde. Po staletí se tato otázka v podstatě neobjevovala, protože konvertité skoro vůbec neexistovali a pokud snad, přetrhali všechny vazby na svou rodinu a často i museli uprchnout do jiné země, aby se vyhnuli pronásledování úřadů. V dnešní době, kdy je konvertitů o poznání více a většina z nich si zachovává dobré vztahy s původní rodinou je otázka mnohem aktuálnější. V dnešní době je odpověď většinou taková, že by v případě úmrtí rodičů konvertity (chas ve-šalom) měl dotyčný dodržovat stejné rituály, jako by se jednalo o židovského rodiče-tedy držet šiva, říkat kadiš atd. Nicméně u prarodičů se vracíme zase na začátek, protože kadiš je dobrovolný v připadě "širší rodiny" i v případě že prarodiče jsou židé. 

U dobrovolného rozhodnutí říkat kadiš může hrát roli i to, jak kadiš vnímáme-jestli jako "povznesení duše zesnulého" nebo jako "útěchu pro truchlícího". Já osobně jsem spíš příznivec té druhé možnosti. Otázku jsem vyřešila v obou případech podobně. Kadiš v synagoze během 30 dnů po úmrtí (šlošim) a pak na jarcajt. A v případě embrya jsem ještě přidala jeden žalm (žalm 42), který jsem během šlošim četla každé ráno. A alespoň trochu útěchy to přineslo.