Dnešní parašou Vaješev se dostáváme k příběhu Josefa a jeho bratrů. Začíná ale zmínkou o jejich otci: „I usadil se Jákob v zemi, v níž jeho otec pobýval jako host.“ (Berešit 37,1) Rabi Bechaje píše, že nás tento verš učí, že spravedlivý člověk žije v tomto světě jako host, jako cizinec bez příbuzných a bez majetku. Spravedlivý počítá se svou smrtí a připravuje si na cestu zaopatření – zásobu svých spravedlivých činů. Takhle žil už Jákobův otec a Jákob v tom na něj navazoval. A jeho synovi se jednou bude dokonce říkat Josef hacadik = spravedlivý Josef. K tomu ale vede ještě dlouhá cesta.
V další větě se říká: „Tohle je rodopis Jákobův.“ A přitom se pak píše jen o Josefovi. Jako by se něm koncentrovalo to nejlepší ze všech bratrů. Zatím to ale ještě není moc vidět. Nejdříve se tu píše, že mu bylo teprve sedmnáct let a pak se to ještě zvýrazní tím, že se znovu zopakuje, že to byl mládenec, chlapec. Proč? Někteří komentátoři píší, že na vině byla jeho dětinskost, parádivost. Zvláštní je, že pobýval ve společnosti synů žen, služebnic svého otce, Bilhy a Zilpy. Dál od ostatních synů, jako by to byla taková skupinka outsiderů. I když o Josefovi to zrovna neplatí. Čteme tu, že Josef přinášel svému otci o svých bratrech zlé zprávy. Rabín Sidon to podává tak, že to byly pomluvy synů Bilhy a Zilpy, které Josef donášel svému otci. Každopádně – Jákob to tak neviděl. Pro něj byl Josef synem milované ženy Ráchel, památka, vzpomínka na ni.
Čteme tu, že Izrael – Jákob miloval Josefa ze všech svých synů nejvíce, že to byl syn jeho stáří. A ještě ke všemu mu dal pestře tkanou suknici.Tím pěkně přikrmil řevnivost mezi bratry. Takže to už bylo dost i na syny, kteří by se ve svém věku mohli být rozumnější.
„Když bratři viděli, že ho otec miluje nade všechny bratry, začali ho nenávidět a nepromluvili s ním pokojného slova.“ (Berešit 37,4) Podle toho rabíni učí, že by rodiče měli být v přístupu a zabezpečení svých dětí co nejspravedlivější, aby takovým různicím předešli Na druhou stranu někteří komentátoři se snaží najít něco dobrého i v této zmínce, že s ním bratři nepromluvili pokojného slova. Opravdu. Říkají, že to svědčí o jejich upřímnosti. To je fakt, na nic si nehráli, nepřetvařovali se, upřímně ho nenáviděli.Takže to byl takový pozitivní moment...
Když pak do toho přišly navíc i Josefovy prorocké sny, tak popraskaly i ty poslední nitky bratrské soudržnosti. Přitom ty sny byly velice přesné. Josef se v prvním snu viděl jako snop obilí, který povstal na poli, a ostatní snopy, které představovaly jeho bratry, kroužily v předklonu kolem něj a klaněly se snopu uprostřed – jemu. Přesně tak se to stalo i ve skutečnosti. Když ho jeho bratři prodali do otroctví a on se nakonec stal správcem Egypta, jeho bratři ho nepoznali. Přišli do Egypta s prosíkem kvůli nedostatku obilí a klaněli se mu. Šlo o obilí a byli v předklonu... Takový výklad ovšem jen zvýšil zlost jeho bratrů.
I druhý sen byl zajímavý. Tentokrát se mělo Josefovi klanět slunce, měsíc a jedenáct hvězd – to znamená otec, matka a všichni jeho bratři. „Otec ho okřikl: „Jaký žes to měl sen? Že já, i tvá matka a tvoji bratři přijdeme, abychom se před tebou skláněli k zemi?“Bratři na něj žárlili, ale otec na to nepřestával myslet.“ (Berešit 37,10-11) Otec ho nejspíš okřikl sám, aby ho tak uchránil před hněvem bratrů. Poukázal přitom na to, že jeho matka je mrtvá, tak asi těžko přijde, aby se mu poklonila. A tak to Josef schytal od otce, aby to nedostal od bratrů. Komentátoři tenhle nonsens vysvětlují dvěma způsoby. Ten první říká, že každý sen obsahuje kromě zajímavých pravd i nějaký ten nesmysl. A to druhé vysvětlení je taky přijatelné – že totiž, když byla jeho matka mrtvá, tak převzala péči o něj Bilha a tak o ní mluvil sen jako o matce, protože ji tak bral i on.
Každopádně oba ty sny dobře navazují i časově. Poprvé za Josefem do Egypta přišli jen bratři a ti se před ním skláněli. Až podruhé tam byl s bratry i jeho otec a Bilha. Navíc je tu takový pěkný detail při popisu obou snů. V tom prvním se píše: „(snopy) se klaněly mému snopu“ a až v tom druhém se píše rovnou: „klaněly se mi“ (slunce, měsíc a jedenáct hvězd). Rozdíl je v tom, že v tom prvním případě ještě bratři Josefa nepoznali, klaněli se před nějakým panákem, od kterého si slibovali pomoc v době hladu. Ale podruhé už to bylo úplně jinak osobní, to už věděli, komu se klaní a komu vděčí za veškerou pomoc. Ale to je zatím mlhavá budoucnost.
Ale právě teď, v takovém rozpoložení Josefových bratrů posílá otec Josefa, aby je jel zkontrolovat. Jákob vyzval Josefa a on odpověděl: „Tady jsem.“ To znamená, že Josef věděl, že ho bratři nenávidí a že se tak ocitne v nebezpečí, ale přesto šel z „kibud av“, z úcty k přání svého otce. V textu se píše o tom, že „bratři odešli, aby pásli ovce svého otce“ (Berešit 37,12) – a také aby se sami nakrmili. Jedli totiž ovce svého otce bez jeho vědomí. Je tu jeden strašně zajímavý detail. Právě v této větě jsou v hebrejském originálu na slovem „et“ dvě tečky. Víme, že v textu Tóry má každý puntík svůj význam. Tady se tím poukazuje na to, že i oni byli „nakrmeni“ - nejen, že snědli ovce svého otce, ale taky nakrmili svou nenávist, prodali svého bratra do otroctví.
V tomhle příběhu nacházím každý rok nové věci a nové pohledy. Letošek je jiný i v tom našem běžném životě. Nenávist a nevraživost mezi lidmi by se dala krájet a zdá se, že už jakýkoli důvod ji jenom navyšuje. Nikdo se tím netrápí a plno lidí je opravdu upřímně nenávistných. Když už je někdo ochotný nechat se tou nenávistí vykrmovat, neskončí to jen u toho, že spolu nebudeme schopni pokojně mluvit. Zkusme se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, co je pro nás všechny, jako celek, to nejlepší. Mysleme na sebe navzájem, neohrožujme se. To by měl bý ten základní postoj. Ty dvě tečky nad slovem „et“ jsou takovou varovnou dvojtečkou. Záleží jen na nás, co bude následovat, jestli budeme krmit ty běsy v nás, nebo to, co je v nás nejlepší. Tak abychom měli v tom batohu na poslední cestu připravenou pěknou zásobičku dobrých činů, protože tu jsme jenom hosté, na chvíli...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire