Priority

 Minulý týden udělala naše rabínka v rozhovoru pro Le Monde velmi decentní coming-out. Takže když pak na šabat přijela i její chavruta (studijní partnerka), tak nějak jsme předpokládali, že spolu nejen studují. Po šabatu, kdy jsme je pozvaly obě k nám na oběd, Eli tvrdí, že to asi bude fakt jen chavruta, já si myslím, že i něco víc. Ale to je fuk. Důležité je, aby byla spokojená a nám alespoň odpadá hlavolam, kde pro rabínku sehnat ve Štrasburku židovského liberálního a svobodného muže. :-)

Rabínčina chavruta Juliette byla moc fajn a výborně jsme si popovídali právě o židovském vzdělávání a o předávání tradice. Proč to předávání funguje mnohem snáz mezi ortodoxními židy a dost často drhne mezi progresivními. Její názor, se kterým se ztotožňuji, je, že ve chvíli, kdy do našeho života pustíme naplno moderní svět, vznikne dost velký souboj priorit, který často židovský život prohrává. Protože židovský život vyžaduje spoustu času a odhodlání. A pokud pro nás není židovství absolutní priorita, tak často bude muset kus naší židovské praxe ustoupit do pozadí. A postupně se bude drolit. Jednoduchý příklad je otázka šabat versus děti. Ve Francii děti končí školu pozdě odpoledne a zájmové kroužky jsou tedy organizované hlavně ve středu (kdy škola není buď vůbec, nebo jen dopoledne, neptejte se proč, nechápu to) a v sobotu. Ve chvíli, kdy dítě chce chodit třeba na judo a jediný volný kurz je v sobotu, máte problém. Pokud v rodině není dodržování šabatu absolutní prioritou, tak pravděpodobně šabat souboj s kroužkem juda prohraje. Jenže tím se oslabuje důležitost šabatu a židovství a pokud si člověk nedá pozor, za chvíli mu z něj nezbyde nic. Jako v každé komunitě, máme i u nás rodiny, které nevidíme, jak je rok dlouhý. Jejich děti chodí na kurzy Talmud-Tóry, ale v životě nebyly na kabalat šabat, doma šabat nedodržují a pravděpodobnost, že je po jejich bar a bat-micva ještě někdy uvidíme se limitně blíží nule. Jejich rodiče jsou asimilovaní, ale pořád je pro ně ještě důležité alespoň posílat svoje děti na Talmud-Tóru. Ale budou jednou tyhle děti na Talmud-Tóru posílat svoje děti???

Na druhou stranu si nemyslím, že ortodoxie je jedinou odpovědí na tento problém. Ortodoxie je jednou z možných odpovědí na otázky, které nám moderní doba klade, ale nemyslím si, že je odpovědí jedinou správnou pro všechny. Ale měli bychom se od ortodoxie inspirovat v tom, že židovství musí mít v našem životě vysokou prioritu. Musí pro nás být důležité a zajímavé, jen tak můžeme doufat, že jednou bude důležité a zajímavé i pro naše děti (záruku nám samozřejmě nikdo nedá). Když na to přijde, ta nejdůležitější otázka není, zda o šabatu jdeme do synagogy pěšky, nebo autem. Ale to, že vůbec neuvažujeme o tom, jestli jít radši do synagogy nebo třeba na fotbal a že do té synagogy jdeme rádi. A že náš židovský život není omezený jen na tu synagogu, ale funguje i doma, bez "dohledu" rabína.