V naší paraše Vajišlach se dočítáme o návratu Jákoba domů. U Lábana mezitím přišel ke dvěma manželkám, a poctivou službou i ke slušnému majetku, pěknému stádečku. Ne že by mu jeho tchán tak přál, vždycky se ho snažil spíš napálit, obalamutit... Jako by se Jákobovi vracelo to, že vlastně i on přišel k otcovskému požehnání pro prvorozeného podvodem, když se vydával za svého staršího bratra Ezaua. A teď se vrací domů a ví, že ho ten jeho silný bratr očekává, i se svými ozbrojenci.
Midraše podrobně zkoumají všechny detaily tohoto setkání, i toho, jak se na tohle těžké setkání připravoval. Bylo v tom kus taktiky, obav a víry. Čteme: „ze všeho, co měl, vzal (Jákob) na usmířenou svému bratrovi Ezauovi“ (Berešit 32,13). Tahle pocta prý zahrnovala i všechny možné cennosti, které může člověk nosit s sebou. Rabi Bechaje a Toldot Jicchak píší i o takovém detailu, že Jákob věděl, že Ezau miluje lov a tak mu přinesl ptáka – sokola, kterého při lovu využívají velmožové.
Dále je tu popsán výčet darovaných zvířat, který začíná tak: „dvě stě koz a dvacet kozlů...“ a pokračuje to dál. Předtím podle midraše Jákob řešil dilema, jestli má vůbec bratrovi to stádo koz ukazovat. Obával se, jestli to jeho prchlivému bratrovi nepřipomene způsob, jakým ho o požehnání připravil. Jistě si pamatujete, že Ezau byl celý chlupatý, zatímco Jákob byl takové holátko. Jejich otec byl prakticky slepý a tak se Jákob ovázal kůzlečími kožkami, aby tím při žehnání svého otce oklamal. Nyní se Jákob pomodlil a řekl si: „Teď se nebojím“, a ponechal kozy na čele průvodu.
Toldot Jicchak píše: Proč se Bůh Ezauovi nezjevil a nevaroval ho, aby neubližoval Jákobovi? Vždyť to tak předtím udělal v případě Lábana... Píše se tam, že Bůh chtěl, aby Jákobovy děti byly zbožné. Nezakázal Ezauovi, aby jim ubližoval, takže se ho báli, a proto se báli i Boha. Toldot Jicchak se také ptá: Proč andělé opustili Jákoba a nechránili ho před Ezauem? - Bůh to udělal právě tak, aby se ukázalo, že moc spravedlivých je větší než moc andělů. A my pak vidíme to, že Jákob zápasil s andělem a přemohl ho.
V dnešní paraše dále můžeme číst, že „Téže noci vstal, vzal své dvě manžely, své dvě služky a svých jedenáct dětí a převedl je přes brod Jáboku.“ (Berešit 32,22) A Raši se ptá: Proč se tu píše – jeho jedenáct dětí? Kde potom byla jeho dcera Dína? Jákob ji ukryl, aby ji zlý Ezau nespatřil a nezatoužil po ní jako po manželce. Bůh za to Jákoby potrestal tím, že ji nakonec zneužil Šekem. Proč? Protože ji prý měl dát Ezauovi v naději, že ho učiní zbožným. Tak s tímhle výkladem se neumím ztotožnit. Nikdo z lidí, natož pak vlastní dcera by se neměla stát pokusným králíkem, kterého otec takhle použije a dá ho do rukou zlého člověka. Ještě bizarnější je vysvětlení, že její zneužití je trestem pro otce a pomíjí se tu skutečná oběť a skutečný viník toho činu. Já tedy naopak Jákoba chválím za to, že svou dceru ukryl. Připomnělo mi to jeden příběh. Před pár dny jsem se vrátil z Maroka s mnoha zážitky a taky s informacemi o dějinách této krásné země. Vládl tam kdysi nesmírně krutý Mulaj Ismail, současník Ludvíka XIV. . Ten měl 500 manželek. Když se mu narodila dcera, nechal ji okamžitě uškrtit a nezdráhal se useknout končetiny těm svým synům, kteří ho rozhněvali. A tenhle „dobrák“, který vlastníma rukama zabíjel otroky na stavbě zdí Meknesu, takže z něj krev doslova crčela, pojal záměr oženit se s nemanželskou dcerou Ludvíka XIV., princeznou Conti. Ve versaillském paláci vyvolal jeho nápad veselí, zatímco v Meknesu bylo po odmítnutí velké mrzení a zlost krutého vládce... A nic na tom nezměnilo ani to, že mu Ludvík místo dcery – princezny poslal hodiny. Myslím, že Ludvíka ani na vteřinu nenapadlo, že by princezna Mulaje Ismaila učinila zbožným a mírným člověkem. Takže mám i pro Jákoba – otce – plné pochopení. Král Ludvík si taky mohl na dálku dovolit takové přezíravé gesto, ale Jákob byl ve složitější pozici, kdy hrozila přímá konfrontace s Ezauem, který si v krvi také liboval. Proto Jákob dceru ukryl a čekal na ten svůj nejtěžší boj.
Byl sám a anděl s ním začal tak prudce zápasit, až se zvedl oblak prachu. Zápasili, dokud se neukázala jitřenka. Anděl byl strážným andělem Ezaua. Hledal nějaký Jákobův prohřešek, kterým by mohl přivodit jeho pád. Dotkl se jeho stehna a poranil ho. Narážel přitom na jeho hřích, že si vzal za manželky dvě sestry. Ale viděl, že ho stejně nepřemůže. Anděl tedy řekl Jákobovi – pusť mě. Byl povolán k Jákobovi Bohem, a proto chtěl odejít pouze s Jákobovým svolením.
Jákob ale odpověděl: „Nepošlu tě pryč, dokud mi nepožehnáš!“ - to znamená, dokud nedáš souhlas s požehnáním, které mi dal můj otec. Anděl řekl: Tvé jméno bude od nynějška Izrael, neboť jsi přemohl Ezaua, Lábana a anděly. Nebudeš se už jmenovat Jákob, protože význam toho jména je podvod, úskok, se kterým jsi získal požehnání. Izrael bude tvé jméno, neboť ono říká, že jsi bojoval a získal vládu nad požehnáním.
Co nám to říká? Člověk se kolikrát v životě ocitne v nechtěné situaci, kterou si nevybral. Je objektem manipulace jiných. Nelze vyhovět každému, ani v rodině. Každá chybička, i vynucená, se počítá a zraňuje, oslabuje. Jákob se ale nakonec vzepřel všem svým strachům. Nepodlehl svým obavám, ani tomu, aby třeba ze strachu obětoval svou dceru, i když by proto komentátoři zřejmě měli pochopení... Celá situace vůbec nevypadala dobře, ale on se celým svým srdcem držel Božího požehnání, se kterým se ztotožnil. A proto ho taky nakonec právoplatně obdržel. Ne už Jákob, ale Izrael!
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire