Kadiš

 Uznávám, že poslední dobou je to s mým psaním dost bída, ale prostě to nějak nejde. Buď nemám inspiraci, nebo inspiraci mám, ale nemám čas to nacvakat do počítače a po týdnu už se mi téma nezdá zase tak úžasné. A navíc teď není úplně jednoduché období, protože před dvěma týdny mi odešla babička, ta co jsem o ní psala do článku o Vysokých svátcích. Rychle a doma, jak si to asi přála, ale ve mně zůstal pocit, že jsme se nestihly rozloučit, i když už v létě, když jsme byli v ČR, mě napadlo, zda je to naposled.

Kadiš truchlícího pozůstalého může být vnímán jako modlitba, která má vliv na to, jak se na onom světě má duše zesnulého. A nebo jako prostředek útěchy pro pozůstalé, který je při jeho recitaci obklopen dalšími lidmi, kteří mu odpovídají. A navíc Kadiš o smrti vůbec nemluví, mluvé o posvěcení Hospodinova jména...

V létě jsem řešila, zda a jak dlouho říkat kadiš a vůbec rituály truchlení za embryo, kterě se přestalo vyvíjet. Dříve (v některých komunitách i dnes) byla tradiční odpověď taková, že vůbec. To samozřejmě v dobách, kdy lidé měli hodně dětí, úmrtnost a potratovost byla vysoká, bylo pochopitelné-držet šiva může přinášet ekonomické těžkosti a v dobách před ultrazvukem zůstávalo dítě v děloze "abstraktní" dokud se skutečně nenarodilo (halacha navíc říkala, že pokud zemře při porodu nebo do 31 dnů po porodu, pak se také neprovádí rituály truchlení, protože vlastně "pořádně nežilo", tešuva o posunu v této praxi je zde) . A možná to byl způsob, jak ještě víc neprohlubovat pocit prázdnoty, který taková událost vyvolá. I když mám samozřejmě velké pochyby o tom, že strategie "hlavu vzhůru, rychle zapomeňte a příště to vyjde" je nějak užitečná. Nicméně taková je/byla halacha. V současné době se od ní, minimálně v progresivních kruzích ustupuje a rodiče si mohou zvolit, jakým způsobem budou na takovou ránu reagovat-zda chtějí sedět ve zkrácené verzi šiva (obvykle se navrhuje jeden den), nebo "jen" říkat kadiš. Halacha je v tuto chvíli skutečně jen ve formě doporučení, nebo přesněji, co je možné dělat, pokud chceme truchlit židovským způsobem. Tento přechod od "neděláme vůbec nic" po "můžeme si vybrat" reflektuje fakt, že v dnešních dobách jsou, zejména na západě těhotenství plánována, děti jsou často očekávané, ne-li vymodlené a těhotenství je pro ženu spíš výjimečná událost, než pravidelně se opakující stav během celého období její plodnosti. Lze předpokládat, že během let se postupně halacha (alespoň ta progresivní) bude nějakým způsobem ustalovat a doiteruje k nějakému ustálenému postupu. Ale to nebude ani za rok ani za deset let.

Před dvěma týdny došlo na další halachickou otázku ohledně kadiše, v souvislosti s úmrtím mojí babičky, která nebyla židovka. Tedy, zda je vhodné a správné za ni kadiš říkat. Jednak vnoučata nejsou povinna říkat kadiš za své prarodiče (což samozřejmě neznamená, že nemohou) a druhak je tu otázka říkání kadiše za nežidovské příbuzné. Tuto otázku samozřejmě řeší i responza, odkaz na jedno z nich od rabiho Rembauma najdete zde. Po staletí se tato otázka v podstatě neobjevovala, protože konvertité skoro vůbec neexistovali a pokud snad, přetrhali všechny vazby na svou rodinu a často i museli uprchnout do jiné země, aby se vyhnuli pronásledování úřadů. V dnešní době, kdy je konvertitů o poznání více a většina z nich si zachovává dobré vztahy s původní rodinou je otázka mnohem aktuálnější. V dnešní době je odpověď většinou taková, že by v případě úmrtí rodičů konvertity (chas ve-šalom) měl dotyčný dodržovat stejné rituály, jako by se jednalo o židovského rodiče-tedy držet šiva, říkat kadiš atd. Nicméně u prarodičů se vracíme zase na začátek, protože kadiš je dobrovolný v připadě "širší rodiny" i v případě že prarodiče jsou židé. 

U dobrovolného rozhodnutí říkat kadiš může hrát roli i to, jak kadiš vnímáme-jestli jako "povznesení duše zesnulého" nebo jako "útěchu pro truchlícího". Já osobně jsem spíš příznivec té druhé možnosti. Otázku jsem vyřešila v obou případech podobně. Kadiš v synagoze během 30 dnů po úmrtí (šlošim) a pak na jarcajt. A v případě embrya jsem ještě přidala jeden žalm (žalm 42), který jsem během šlošim četla každé ráno. A alespoň trochu útěchy to přineslo.