Co nám dali sefardim

Sefardim, tedy sefardští židé, jsou původem ze Španělska (Sefarad) a po vyhnání v roce 1492 se usadili v celém Středomoří, ale i v Nizozemí a Anglii (portugalský ritus). Aškenázští židé na ně často koukají trochu svrchu, ale jejich kultura je bohatá a rozhodně se máme od nich čím inspirovat. V současné době žije většina sefardských židů v Izraeli a ve Francii, ale jejich židovství bylo silně ovlivněno aškenázskými vlivy, ve Francii typicky lubavičským chasidismem. A je to škoda a je jen dobře, že se začínají ozývat hlasy sefardských židů volajících po znovuobnovení sefardského židovství, které má co nabídnout světu.
Sefardské židovství má totiž tu ohromnou výhodu, že se nedělí na reformní, konzervativní a ortodoxní. Haskala a potřeba vymezit se vůči modernímu světu, která toto štěpení přinesla, v severní Africe devatenáctého století neproběhla a židovství zůstalo jen jedno-pevně svázané s halachou, tradiční a zároveň dynamicky odpovídající na aktuální potřeby. Sefardští rabíni také měli menší potřebu psát obecné knihy o správné židovské praxi a věnovali se spíše psaní respons-konkrétních halachických odpovědí na konkrétní otázky a situace. Responsa obsahují mnohem detailnější odpovědi, než mohou poskytnout knihy, jak napsal bývalý vrchní sefardský rabín Tel-Avivu Chaim David Halevy: "Těžce se mýlí ten, kdo se domnívá, že halacha je jasně daná a nemůžeme se od ní odchýlit ani napravo ani nalevo. Naopak! Nic není pružnějšího než pružnost halachy, protože posek (rabín, který rozhoduje v otázkách halachy) může dát rozdílnou odpověď na stejný problém ve stejný moment dvěma různým tazatelům..."
Bývalý sefardský vrchní rabín Ben-Zion Uziel je velmi často citován v halachických rozhodnutích konzervativního judaismu, rabín Ovadja Josef zase zachránil etiopské židy, když potvrdil, že jsou židy podle halachy. Sefardský judaismus je schopný pojmout židy s různou mírou aplikace halachy v jejich životě a řídí se tím, že většina komunity musí být schopná psak (rabínské rozhodnutí) respektovat. Jenže na rozdíl od aškenázské ortodoxie považují za tu komunitu všechny židy v dané lokalitě, nikoliv jen ty ortodoxní.
Proč to tedy není sefardský judaismus se svou pružností a schopností reagovat na aktuální události tím, kdo by udával tón? Protože responsa mají příliš mnoho nuancí, odpovědi jsou složité. Ve světě, který má rád škatulkování a jednoduché odpovědi, je sefardská cesta příliš zdlouhavá a komplikovaná. Navíc chybějí noví lídři, rabíni, kteří by měli skutečně sefardské vzdělání a pohled, nezatížený roky vzdělávání v aškenázských institucích. Část sefardim se charedizovala, část se integrovala do liberálního judaismu, část zůstává tradiční, ale s tím, že se často stane, že do "jejich" synagogy přijde nový rabín, postupně ji charedizuje a oni se ocitnou ve vakuu. Pár příkladů za všechny-ve Francii jsou sefardim větinou charedizováni lubavičskými chasidy (takže pak klidně narazíte na žida, co se jmenuje Menachem Mendel Azulay), otec našeho známého, původně z Egypta, chodíval roky do synagogy na předměstí Paříže, synagoga byla tradiční, sefardská, bohoslužby si většinou vedli sami. A pak jednou měli ten bezva nápad najmout rabína. Najali jednoho chabadnika a ten synagogu postupně proměnil, takže tanínek našeho známého a další jemu podobní tradiční židé tam přestali chodit. Na druhou stranu, francouzští liberální rabíni studují většinou na Leo Baeck v Londýně. Momentálně je tam několik studentů a ti si stěžovali, že kurzy nejsou adaptované na to, co budou jako rabíni v komunitách ve Francii potřebovat, například mnohem důkladnější znalost Talmudu, aby byli schopní odpovídat na zcela konkrétní otázky svých kongregantů. A liberální rabíni v Izraeli hlásí, že čím dál víc nových svitků Tóry je sefardského typu.

Kromě pružného přístupu k halaše nabízí sefardský judaismus i skvělou kuchyni. Netroufám si tvrdit, že ji vařím, ale řekněme, že v létě vařím v sefardském stylu (moje schopnost trávit kugl a šoulet není příliš velká ani v zimě a v létě je to naprosto vyloučeno). A jak už jsem psala v postech o Pesachu, dělám sefardský charoset. Je to směs několika receptů z knihy Claudie Roden (vyšla i česky a je pekelně drahá, já ji mám v angličtině a je to poklad):

-nakrájím datle (pozor, sušené ovoce potřebuje hechšer na Pesach, pokud se řídíte konzervativní halachou)
-přidám rozinky
-zaliju to červeným vínem (v původním receptu říkají sladkým, já používám suché izraelské, které pak při sederu i pijeme)
-dám tam kus skořice a pár hřebíčků
-nechám to vařit na mírném ohni a občas promíchám, dokud z toho není pasta, někdy je třeba přilít víno v prlběhu vaření
-vyndám skořici, hřebíček se mi obvykle nepodaří objevit a zůstane v charosetu dokud do něj někdo nekousne
-když na to nezapomenu, posypu charoset sekanými vlašskými ořechy, ale dobré to je i bez nich

Je to pecka, kdyby byla v Egyptě takováhle hlína, tak tam otročíme ještě dnes... :-D

P.S. to, že charedizaci francouzských sefardských židů mají "na svědomí" chabadnici neberte jako útok na ně. Předsevzali si, že přivedou všechny židy zpátky k židovství, aby přivedli Mesiáše a pořádně se do toho opřeli a je fakt, že dokázali vybudovat síť synagog, škol mikvaot a tak dále po celém světě a za to klobouk dolů. Až bude synagoga na Severním pólu, na 99% bude lubavičská. Sefardští židé ve Francii byli vhodným "cílem" protože přestěhováním zanikly původní, pevně provázané komunity, mnoho lidí se asimilovao a ztratilo kořeny. A navíc jsou sefardim víc orientovaní na kabalu, stejně jako chasidim. Jen tím, jak se ze sefardim stali chasidim, zaniká sefardská kultura.

P.S.S. a něco pro zasmání...The jews are coming

Avi: Parašat Tazria – Mecora (Vajikra 12,1 – 15,33)

    V našem čtení můžeme číst: „Toto bude nauka o malomocném. V den svého očištění bude přiveden ke knězi.“ (Vajikra 14,2) Pro vás už je asi zbytečné připomínat základní fakta, že: caraat, kterému se tu říká malomocnství, bylo fyzicky projevené onemocnění kůže, které bylo spojováno s lašon hara- zlým jazykem, pomluvou. A ten, který takto onemocněl, byl tzv. mecora. Pak už tomu rozumíme líp, když čteme: „To jsou zákony (přikázání), týkající se mecory“. V této souvislosti se také zmiňuje:  „Kdo je ten muž, který touží po životě…?“ (Žalm 34,13).

  V midraši můžeme číst o tom, že kdysi byl jeden podomní obchodník, který obcházel města poblíž Cipori. Vykřikoval:“Kdo si chce koupit elixír života?“ Když se shromáždil dav kolem tohoto obchodníka, reb Janaj seděl ve své studovně a vykládal Tóru. Když uslyšel tu halasnou reklamu, zavolal na toho obchodníčka:“Pojď sem a prodej mi ten elixír.“ Obchodník odpověděl: „Ani ty, ani ti, co jsou jako ty, ho nepotřebují.“ Rav Janaj ale trval na svém, dokud k němu konečně ten obchodník nepřišel. Obchodník vytáhl knihu Žalmů a ukázal rav Janajovi verš: „Kdo je ten muž, který touží        po životě…?“ – a co následuje dál?  „Střeží před zlobou svůj jazyk a své rty před záludnými řečmi. Vyhýbá se zlu a koná dobro…“ (Žalm 34,14-15)

  Rav Janaj odvětil: Král Šalomonoun také prohlásil: „Kdo střeží svá ústa a jazyk,střeží svou duši před soužením.“ (Přísloví 21,23) Rav Janaj pak zvolal: „Celý život jsem četl tento verš Žalmů a jeho prostý význam jsem nechápal, dokud nepřišel tento prodavač a nevysvětlil mi ho.“ (Vajikra Raba 16,2)

  Co vlastně řekl ten podomní obchodník, že to rav Janaj ještě nevěděl? Rabín Mordechaj Jehuda Lubart to vysvětluje: Když ten prodavač označil šmirat halašon  (střežený, ohlídaný jazyk) za elixír života, myslel tím, že tato vlastnost, nebo schopnost, má moc změnit život člověka, a to doslova. Hřích běžného lašon hara je jiný, než ostatní hříchy. Člověk, který si zvykne očerňovat ostatní, je jako červ, který se živí shnilým, páchnoucím jídlem. Taková osoba tráví celé dny diskuzemi o chybách jiných lidí, jejich kritizováním a zesměšňováním. Jeho život se točí jen kolem tohoto hříchu a z něj bere své uspokojení- nebo si to tak aspoň myslí.

  Naopak ten, kdo je na svá slova opatrný a soustřeďuje své řečové schopnosti na hojení a chválení, odvozuje duchovní „živobytí“ od svého zdravého, pozitivního používání daru řeči. Jeho dny jsou plné skutečných úspěchů, když používá svůj dar řeči k šíření pokoje, duchovního pozvednutí- a k radosti svého Stvořitele se soustřeďuje na dobro svých bližních.

  Rabín Jicchak Scheiner, roš ješiva v Jeruzalémě, vyprávěl následující, pravdivý příběh: Byla už noc, když Mordy Gewirtz vystoupl z autobusu na zastávce poblíž jeho domu v Ramat Eškol. Když už se blížil ke vchodovým dveřím jeho domu, vyskočili ze stínu dva ozbrojení muži a vykřikli: „Peníze nebo život !“

  Mordy na okamžik ztuhnul. Pak se přinutil uklidnit se natolik, aby mohl myslet. V tu chvíli měl v kapse několik tisíc dolarů v hotovosti. Nedal by svůj život za peníze, ale přemýšlel  o tom, jestli neexistuje nějaký způsob, jak z toho ven a rozhodl se, že to zkusí.

  „Ó, pánové,“ začal, „prosím, nevyhrožujte mi; ujišťuji vás, že budu plně spolupracovat. Ale chci říct jen jednu věc.“

  „Tak to ale udělej hodně rychle!“ vyštěkl jeden z nich.

  „Chci jen říci, že na mě neděláte dojem, že jste v jádru špatní lidé. Umím lidi odhadnout a mohu s jistotou říci, že někde hluboko ve vás jste slušní, dobrosrdeční lidé, kteří chtějí dělat jen ty správné věci.“

  Oba lupiči  byli zaskočení, jako by slyšeli něco velmi zvláštního, něco, co předtím nikdy neslyšeli a co nikdy neočekávali- a zvláště ne právě teď. Mordy pokračoval: „A teď – proč by to měli dělat takoví dva chlapi, jako jste vy? Je to pod vaši důstojnost, dělat něco takového! Potřebujete nějaké peníze, nějaké jídlo? Jsem ochoten vám pomoci. Ale krást, to není způsob života, který by měli dobří lidé vést. Tak mi řekněte, přátelé, jak vám mohu pomoci?“

  Lupiči nějakou dobu tiše stáli, aby strávili to, co právě slyšeli. Nakonec jeden řekl: „Tak nám dej jen sto dolarů, abychom si mohli ráno koupit dobrou snídani.“

  Mordy odpověděl: „Udělám něco lepšího. Každému z vás dám sto dolarů.“ Oba peníze přijali, otočili se a odešli.

  Příští noc někdo u Gewirtzů zaklepal. Stál tam jeden z těch lupičů a držel  v ruce nějaké peníze. „Vracím 130 dolarů.“ Mordyho Gewirtze ty peníze překvapily. Jeho návštěvník pak se slzami v očích řekl: „Nikdy se mnou nikdo nemluvil jako včera ty. Je pravdou, že od té doby, co jsem byl dítě, jsem nikdy nebyl dobrý. Lidé na mě vždycky jen štěkali, pohrávali si se mnou a vnutili mi pocit méněcennosti. Ale ty jsi jiný. Řekl jsi mi, že jsem dobrosrdečný, že někde hluboko ve svém nitru jsem chtěl být k lidem dobrý, že je pod mou důstojnost krást. Přinutil jsi mě cítit, že navzdory všemu špatnému, co jsem udělal, existuje pro mě naděje, že se může můj život změnit. Děkuji.“

  Rabi Jicchak Scheiner dospěl k závěru: „Pokud jednoduše mluvíš slušně, čestně, nic světoborného, pouhá slova, vycházející ze srdce, slova, díky nimž si člověk uvědomí svou vlastní hodnotu, můžeš takového člověka přetvořit.“

  A to je taky to správné využití řeči, na rozdíl od lašon hara.

Co znamená šoa pro konvertitu?

Dnes je Jom ha-šoa ve ha-gvura, připomínka obětí šoa a těch, kdo se i v beznadějné situaci pokusili o odpor, jako třeba povstalci ve Varšavském ghettu, ale nejen oni. Letošní Jom ha-šoa je navíc poznamenaná všeobecnou karanténou a tak se každoroční čtení jmen obětí a ceremonie přesunuly do kyberprostoru. Mimochodem, ani v kyberprostoru není bezpečno, jak se o tom přesvědčili organizátoři z Ta-Shma, kterým včera večer někdo napadl ceremonii na zoomu a pustil tam na několik okamžiků, než se organizátoři vzpamatovali, pedofilně pornografický obsah. Celou věc teď řeší policie a organizace zabývající se potíráním antisemitismu. Berte to jako upozornění, že na bezpečnost je prostě potřeba dbát všude.

Dneska jsem ale chtěla psát spíš o tom, co vlastně šoa znamená pro konvertitu, který nemá s šoa přímou rodinnou zkušenost. Není to tedy "tatínkovec", který jen legalizoval svůj status, ale někdo, kdo přišel ze zcela nežidovského prostředí. Mluvit samozřejmě můžu jen za sebe, ale tipla bych si, že podobné otázky si klade víc z nás. Jak se k tomu vlastně postavit, že se vaší rodiny šoa "netýkala" (dávám to do úvozovek, protože znáte báseň Johna Donna "Komu zvoní hrana"?), ale přitom se vás bytostně dotýká?
Moje první setkání s židovstvím vůbec bylo, když mi bylo nějakých 10 let a při zájezdu s pěveckým sborem v Polsku jsme navštívili Osvětim. Pro mě to byl naprosto formující zážitek a dodnes z toho mám občas noční můry. A napůl vážně a napůl žertem říkám, že kdybych věřila na gilgul (převtělování duší), tak bych řekla, že moje konverze začíná přesně tam.
Šoa nám naplno ukázala, že antisemitismus a pogromy nejsou záležitostí středověku, nevzdělanosti a tmářství. Že lidé vzdělaní a "slušní" jsou schoní naprosto nepředstavitelných zvěrstev. Že vraždit lidi proto, že jsou jiní, nebo ani nejsou jiní, jen mají jiný původ (protože asimilovaní židé se od svého nežidovského okolí lišili skutečně jen velmi málo nebo vůbec, kromě tedy toho "původu"). Z čehož vyplývá smutná skutečnost, že se to může kdykoliv opakovat, pokud si nedáme pozor. Dnes máme naštěstí stát Izrael. ale jeho existence není samozřejmostí, těch, kdo by ho rádi zničili je stále příliš mnoho.
Jako konvertita se tedy člověk nějak musí vyrovnat s otázkou, co dělal Nejvyšší, když jeho vyvolený národ umíral po tisících. Můj sidur (komentovaný Sim šalom) má pro Jom ha-šoa vsuvku do požehnání jenž slyší modlitbu (!), kterou tady zkusím přeložit:
Utěš, Hospodine, Bože náš, zbytky svého lidu Jisraele, který je jako větev vytažená z ohně. Neboť krutý nepřítel povstal, aby nás zničil-zavraždil každého žida, mladé i staré, ženy a děti, řka: "Pojďme, vyhlaďme je, takže jméno Jisraele už nebude zmiňováno". Vody nás obklopily, naši mučitelé nás krmili hořkým jedem. Ach, jsme zničeni, protože náš Zdroj útěchy je ještě daleko. Pláču, když na tyto věci vzpomínám. Ale Ty nás nezapomeneš navěky.
Tato vsuvka tvoří příkrý kontrast s požehnáním, které hovoří o tom, že Nejvyšší slyší, ale vystihuje fakt, že během šoa Nejvyšší mlčel. Můj teologický přístup k problému je takový, že prostě nemůžeme všemu rozumět, že některé věci prostě vysvětlit nejdou. A koneckonců v hagadě to čteme každý rok: "...povstávají proti nám v každém pokolení, aby nás zničili..." Ale představa, že by moje děti nebo děti mých dětí mohly být vystaveny něčemu takovému je dost hrozná. Jenže na druhou stranu nemůžu nebýt židovkou, těžko se to vysvětluje, ale konverze pro mě byla nutná, abych byla tím, kým doopravdy jsem.
Druhý "problém" konvertity je v tom, že jaksi nemá příběhy o přežití svých blízkých. Často mám pocit, že když se setkám s někým novým, kdo zjistí, že jsem židovka a neví, že jsem konvertovala (nevykládám o tom na potkání, je to moje soukromá věc), očekává, že mu budu vyprávět něco o své rodině. A ono nic. Nikdo ale nebyl natolik netaktní, aby se ptal, jen cítím ten zkoumavý pohled a vyčkávání.
Ale ta bolest a trauma ze ztráty šesti milionů souvěrců, kteří se konverzí stali naší rodinou, ta konvertitovi navždy sevře srdce  nejpozději při vynoření z mikve a jeho truchlení je stejně autentické, jako těch, kdo se jako židé narodili.

Avi: Parašat Šmini (Vajikra 9,1 – 11,47)

  „ … a Áron mlčel.“  (Vajikra 10,3)

  Měl to být opravdu radostný den, který Tóra popisuje- byl dostaven Miškan, Áron se stal veleknězem a Šechina (Boží Přítomnost) sestoupila na Miškan. A najednou se odehrála ta nepochopitelná tragédie. Dva nejstarší Áronovi synové, Nádab a Abíhú, zemřeli v momentě, kdy se pokoušeli obětovat kadidlo, které Bůh nepřikázal. Neznáme tu příčinu přesně a o to je to celé děsivější. A Áron, jejich otec, mlčel. Přijal ten Boží výnos s dokonalou vírou. Jeho reakce zůstává navěky symbolem vnitřní síly, kterou může vytvořit jen emuna- víra. Ta může učinit i velmi obtížnou situaci zvládnutelnou. A dokonce se může stát, i přes všechny ty nešťastné okolnosti, motorem dalšího duchovního růstu.

  Áronovo chování v tak těžké situaci je pro nás téměř nepřekonatelnou laťkou. Když my se máme v době pandemie na nějakou dobu omezit, už to je pro nás obtížné… Poslechněme si pár slov o Menachemu Mendelovi Pulošikovi, který se celý život potýkal s těžkou nemocí a zemřel tak mladý. Na jeho památku pronesl hesped – chvalořeč- rabín Jákob Bender. Mluvil o něm jako o mimořádném žákovi, který se naposled učil i v Erec Izrael: „Je toho tolik, co se můžeme dozvědět od Menachema Mendela o tom, jak se vypořádat s problémy, které nás mohou potkat v našem životě.

  Poprvé jsem se potkal s Menachemem v táboře Naarim. Byl to úžasný dvanáctiletý chlapec. V té době jsem se dozvěděl, že trpí vážnými problémy s játry. Když absolvoval osmou třídu, požádal jsem jeho rodiče, aby ho poslali do naší mesivty, a oni souhlasili. Dávali jsme na něj všemožně pozor. Dnes jsou mladí lidé v jídle tak vybíraví a nic jim není dost dobré. Menachem Mendel měl kvůli svému onemocnění velmi omezený jídelníček. Všechna ta různá vařená zelenina, kterou si sám vařil, zrovna nevoněla a kvůli tomu zápachu ho opouštěli spolubydlící, kteří to nehodlali snášet. Jeho pilné studium bylo neuvěřitelné. Kdykoli přišel do mé kanceláře, měl v ruce knihu. Když jsem musel přerušit konverzaci, otevřel knihu a začal se z ní učit. Nechtěl, aby ho při učení zdržovala i ta jeho speciální strava. Proto vždy jen jednou za týden nakoupil hromadu ovoce a zeleniny, aby ho taková činnost nezdržovala od učení častěji, než  to bylo nezbytně nutné. A tu lékaři doporučenou stravu jedl den co den s nadějí, že mu to prodlouží jeho život.

  Jednou večer v táboře se konala speciální „košer country noc“ s párky v rohlíku, hranolkami, atd. A Menachem Mendel tam byl taky – se svým talířem ovoce a zeleniny. Zeptal jsem seho: „Chtěl bys jíst to, co jedí ostatní kluci?“- „No jasně“, odpověděl. – „A cítíš se špatně kvůli tomu, že to nemůžeš jíst?“- „Vůbec ne“, odpověděl a já věděl, že to myslí vážně. „Proč ne?“ znovu jsem se ptal. „Protože pracuji na sobě“, řekl ten vyzrálý, moudrý chlapec. Ta slova říkal naprosto věcně, beze stopy pýchy. Potom, co zemřel, mi jeho rodiče napsali tři dopisy a přiložili několik poznámek, které si Menachem Mendel napsal a nosil je s sebou v kapse. Jedna z nich zněla takto:

  Při jídle se soustřeď pouze na jídlo, ignoruj svůj stav. Mluv před jídlem a poděkuj Svatému, at je požehnán, za každý aspekt jídla. Soustřeď se na jídlo, na to, že ho musíš sníst a ignorovat jeho chuť. To pomáhá hned dvakrát: v avodat Hašem (službě Hospodinu) a při trávení.

  Člověk by si myslel, že člověk s takovými problémy se bude zabývat jen sám sebou. Ale Menachem Mendel byl opravdu úžasný. Jednou za ním přišel přítel, který s ním diskutoval. Menachem poslouchal, přemýšlel a snažil se radit. Té noci napsal příteli třístránkový dopis, ve kterém analyzoval, jak na ten problém nahlížet pohledem Tory.

  Ve věku 26 let stále toužil po tom, aby mohl poslouchat šiury roš ješivy. Se všemi svými obtížemi- a že jich měl- byl šťastným člověkem, který měl jediný zájem: konat Boží vůli. Jeho otec psal: Pokud by se hledal ve všech letech jeho života jeden společný jmenovatel, bylo by to to, že si nikdy nepostěžoval. Ale musím vám říct, že se tak nenarodil. Jeho otec mi připomněl, že když jsem ho viděl poprvé, tak si Menachem stěžoval.  Bylo mu líto, že si ostatní děti mohou hrát a běhat. Ale pracoval na sobě a stal se takovým andělem, kterého si všichni budeme pamatovat jako na úžasného služebníka Hašem. Byl to ten vděčný človíček, který se celý rozzáří radostí, když mu doktoři najdou způsob, jak mu trošičku ulevit… Byl také vyhledávaným chavrutou- studijním partnerem- a to z dobrého důvodu. Pečlivě se učil, bez přerušení, až do posledních dvou let jeho života, kdy už mu nemoc vysála všechnu jeho sílu a většinu času už jen prospal.

  Byl to etický člověk -baal musar. Jeho  hakarat hatov každému, kdo mu nějak pomohl, byla mimořádná. Kdo byl v táboře a pomohl mu třeba nakoupit jídlo, jeho vděčnost neznala mezí.

  Poznámka, kterou si Menachem taky napsal, zní: Přestaňte soudit. Přestaňte příliš analyzovat. Mějte bitachon (důvěru v Hašem). Pokud máte bitachon, budete si užívat života. Pokud ne, budete zmatení. Zmatek z vás udělá nemocného, mrzutého, naštvaného člověka a nebudete si plně užívat života. Jen se posaďte a získejte bitachon v Hašem. Buďte si jistí, sedněte si a užívejte si života. Hašem ho udělal úžasným; přestaňte s tím zmatkem v životě. Nenechte se zmást, užijte si to…buďte s Hašem.

  Áronovo mlčení k nám dnes mluví stejně silně jako slova Menachema Mendela, potvrzená jeho životem…

Pesach v izolaci

Tenhle příspěvek jsem nazvala Pesach v izolaci podle názvu dílu pořadu Hergot! na rádiu Wave, který jsem poslouchala včera při žehlení (to sice není úplně vhodná činnost na chol ha-moed, ale nebylo zbytí) a říkala jsem si, že se o něj podělím a použiju ho jako oslí můstek pro vyprávění o našem sederu.
V rádiu zpovídají Zuzku Schreiberovou, kterou osobně neznám, ale mám od ní recept na kohouta (kuře) na víně. Je tam pár nepřesností, ale jinak je to příjemný rozhovor a její teorie o košerování nádobí ve velkých kotlích má určitě něco do sebe. A když už budete u toho poslechu, na slovenském Kóšer podcastu zpovídali Kamilu Kohoutovou, která studuje v Berlíně na rabínku. S Kamilou se znám jen povrchně, ale hodně mě inspirovala svým přístupem k ekologii.

Takže, jak to bylo u nás? Jak jsem už psala v minulých letech, u nás držíme 8 dní svátku a tedy i 2 sedery, hlavně proto, abychom byli ve fázi s většinovou, konzistorní, komunitou. Oba dva sedery jsme byli s Elim jen my dva, Šmuli spinkal vedle v ložnici a oba sedery jsme skončili až o půlnoci a to jsme docela v Magidu přeskakovali (hlavně to nekonečné násobení ran). Samozřejmě jsem nezvládla 4 poháry vína a v určitou chvíli přešla na hroznový džus, jinak bych asi spadla pod stůl. První večer jsem neprozřetelně začala vínem a vzhledem k tomu, že první dva poháry jsou v podstatě na lačno (těch pár ředkviček jako karpas se fakt počítat nedá), tak než jsme došli k Šulchan orech (večeři), měla jsem docela špičku (a to jsem se držela halachického minima, tedy že jeden pohár je jedno deci). Navíc na seder kupujeme dobré izraelské víno (Teperberg, kdybyste na něj narazili) a to je docela silné...druhý večer už jsem byla prozíravější :-D Na druhou stranu jsem pochopila, proč je kuřecí polévka s macesovými knedličky takovou stálicí sederových menu...
Letos na dva sváteční dny navazoval šabat, takže jsme měli báječné tři dny bez telefonu, internetu a zpráv o koronaviru, skoro se mi pak ani nechtělo ten telefon zase zapnout...
Tak všem přeji moadim le-simcha! A doufám, že vaše sedery byly také povedené, karanténě navzdory.