Co nám dali sefardim

Sefardim, tedy sefardští židé, jsou původem ze Španělska (Sefarad) a po vyhnání v roce 1492 se usadili v celém Středomoří, ale i v Nizozemí a Anglii (portugalský ritus). Aškenázští židé na ně často koukají trochu svrchu, ale jejich kultura je bohatá a rozhodně se máme od nich čím inspirovat. V současné době žije většina sefardských židů v Izraeli a ve Francii, ale jejich židovství bylo silně ovlivněno aškenázskými vlivy, ve Francii typicky lubavičským chasidismem. A je to škoda a je jen dobře, že se začínají ozývat hlasy sefardských židů volajících po znovuobnovení sefardského židovství, které má co nabídnout světu.
Sefardské židovství má totiž tu ohromnou výhodu, že se nedělí na reformní, konzervativní a ortodoxní. Haskala a potřeba vymezit se vůči modernímu světu, která toto štěpení přinesla, v severní Africe devatenáctého století neproběhla a židovství zůstalo jen jedno-pevně svázané s halachou, tradiční a zároveň dynamicky odpovídající na aktuální potřeby. Sefardští rabíni také měli menší potřebu psát obecné knihy o správné židovské praxi a věnovali se spíše psaní respons-konkrétních halachických odpovědí na konkrétní otázky a situace. Responsa obsahují mnohem detailnější odpovědi, než mohou poskytnout knihy, jak napsal bývalý vrchní sefardský rabín Tel-Avivu Chaim David Halevy: "Těžce se mýlí ten, kdo se domnívá, že halacha je jasně daná a nemůžeme se od ní odchýlit ani napravo ani nalevo. Naopak! Nic není pružnějšího než pružnost halachy, protože posek (rabín, který rozhoduje v otázkách halachy) může dát rozdílnou odpověď na stejný problém ve stejný moment dvěma různým tazatelům..."
Bývalý sefardský vrchní rabín Ben-Zion Uziel je velmi často citován v halachických rozhodnutích konzervativního judaismu, rabín Ovadja Josef zase zachránil etiopské židy, když potvrdil, že jsou židy podle halachy. Sefardský judaismus je schopný pojmout židy s různou mírou aplikace halachy v jejich životě a řídí se tím, že většina komunity musí být schopná psak (rabínské rozhodnutí) respektovat. Jenže na rozdíl od aškenázské ortodoxie považují za tu komunitu všechny židy v dané lokalitě, nikoliv jen ty ortodoxní.
Proč to tedy není sefardský judaismus se svou pružností a schopností reagovat na aktuální události tím, kdo by udával tón? Protože responsa mají příliš mnoho nuancí, odpovědi jsou složité. Ve světě, který má rád škatulkování a jednoduché odpovědi, je sefardská cesta příliš zdlouhavá a komplikovaná. Navíc chybějí noví lídři, rabíni, kteří by měli skutečně sefardské vzdělání a pohled, nezatížený roky vzdělávání v aškenázských institucích. Část sefardim se charedizovala, část se integrovala do liberálního judaismu, část zůstává tradiční, ale s tím, že se často stane, že do "jejich" synagogy přijde nový rabín, postupně ji charedizuje a oni se ocitnou ve vakuu. Pár příkladů za všechny-ve Francii jsou sefardim větinou charedizováni lubavičskými chasidy (takže pak klidně narazíte na žida, co se jmenuje Menachem Mendel Azulay), otec našeho známého, původně z Egypta, chodíval roky do synagogy na předměstí Paříže, synagoga byla tradiční, sefardská, bohoslužby si většinou vedli sami. A pak jednou měli ten bezva nápad najmout rabína. Najali jednoho chabadnika a ten synagogu postupně proměnil, takže tanínek našeho známého a další jemu podobní tradiční židé tam přestali chodit. Na druhou stranu, francouzští liberální rabíni studují většinou na Leo Baeck v Londýně. Momentálně je tam několik studentů a ti si stěžovali, že kurzy nejsou adaptované na to, co budou jako rabíni v komunitách ve Francii potřebovat, například mnohem důkladnější znalost Talmudu, aby byli schopní odpovídat na zcela konkrétní otázky svých kongregantů. A liberální rabíni v Izraeli hlásí, že čím dál víc nových svitků Tóry je sefardského typu.

Kromě pružného přístupu k halaše nabízí sefardský judaismus i skvělou kuchyni. Netroufám si tvrdit, že ji vařím, ale řekněme, že v létě vařím v sefardském stylu (moje schopnost trávit kugl a šoulet není příliš velká ani v zimě a v létě je to naprosto vyloučeno). A jak už jsem psala v postech o Pesachu, dělám sefardský charoset. Je to směs několika receptů z knihy Claudie Roden (vyšla i česky a je pekelně drahá, já ji mám v angličtině a je to poklad):

-nakrájím datle (pozor, sušené ovoce potřebuje hechšer na Pesach, pokud se řídíte konzervativní halachou)
-přidám rozinky
-zaliju to červeným vínem (v původním receptu říkají sladkým, já používám suché izraelské, které pak při sederu i pijeme)
-dám tam kus skořice a pár hřebíčků
-nechám to vařit na mírném ohni a občas promíchám, dokud z toho není pasta, někdy je třeba přilít víno v prlběhu vaření
-vyndám skořici, hřebíček se mi obvykle nepodaří objevit a zůstane v charosetu dokud do něj někdo nekousne
-když na to nezapomenu, posypu charoset sekanými vlašskými ořechy, ale dobré to je i bez nich

Je to pecka, kdyby byla v Egyptě takováhle hlína, tak tam otročíme ještě dnes... :-D

P.S. to, že charedizaci francouzských sefardských židů mají "na svědomí" chabadnici neberte jako útok na ně. Předsevzali si, že přivedou všechny židy zpátky k židovství, aby přivedli Mesiáše a pořádně se do toho opřeli a je fakt, že dokázali vybudovat síť synagog, škol mikvaot a tak dále po celém světě a za to klobouk dolů. Až bude synagoga na Severním pólu, na 99% bude lubavičská. Sefardští židé ve Francii byli vhodným "cílem" protože přestěhováním zanikly původní, pevně provázané komunity, mnoho lidí se asimilovao a ztratilo kořeny. A navíc jsou sefardim víc orientovaní na kabalu, stejně jako chasidim. Jen tím, jak se ze sefardim stali chasidim, zaniká sefardská kultura.

P.S.S. a něco pro zasmání...The jews are coming