„ … a
Áron mlčel.“ (Vajikra 10,3)
Měl to
být opravdu radostný den, který Tóra popisuje- byl dostaven Miškan, Áron se stal veleknězem a Šechina (Boží Přítomnost) sestoupila
na Miškan. A najednou se odehrála ta nepochopitelná
tragédie. Dva nejstarší Áronovi synové, Nádab a Abíhú, zemřeli v momentě,
kdy se pokoušeli obětovat kadidlo, které Bůh nepřikázal. Neznáme tu příčinu
přesně a o to je to celé děsivější. A
Áron, jejich otec, mlčel. Přijal ten Boží výnos s dokonalou vírou. Jeho
reakce zůstává navěky symbolem vnitřní síly, kterou může vytvořit jen emuna- víra. Ta může učinit i velmi obtížnou situaci
zvládnutelnou. A dokonce se může stát, i
přes všechny ty nešťastné okolnosti, motorem dalšího duchovního růstu.
Áronovo chování v tak těžké situaci je pro nás téměř
nepřekonatelnou laťkou. Když my se máme v době pandemie na nějakou dobu
omezit, už to je pro nás obtížné… Poslechněme si pár slov o Menachemu Mendelovi Pulošikovi, který se
celý život potýkal s těžkou nemocí a zemřel tak mladý. Na jeho památku
pronesl hesped – chvalořeč- rabín
Jákob Bender. Mluvil o něm jako o mimořádném žákovi, který se naposled učil i
v Erec Izrael: „Je toho tolik, co
se můžeme dozvědět od Menachema Mendela o tom, jak se vypořádat
s problémy, které nás mohou potkat v našem životě.
Poprvé
jsem se potkal s Menachemem v táboře Naarim. Byl to úžasný
dvanáctiletý chlapec. V té době jsem se dozvěděl, že trpí vážnými problémy
s játry. Když absolvoval osmou třídu, požádal jsem jeho rodiče, aby ho
poslali do naší mesivty, a oni souhlasili. Dávali jsme na něj všemožně pozor.
Dnes jsou mladí lidé v jídle tak vybíraví a nic jim není dost dobré.
Menachem Mendel měl kvůli svému onemocnění velmi omezený jídelníček. Všechna ta
různá vařená zelenina, kterou si sám vařil, zrovna nevoněla a kvůli tomu
zápachu ho opouštěli spolubydlící, kteří
to nehodlali snášet. Jeho pilné studium bylo neuvěřitelné. Kdykoli přišel do mé
kanceláře, měl v ruce knihu. Když jsem musel přerušit konverzaci, otevřel
knihu a začal se z ní učit. Nechtěl, aby ho při učení zdržovala i ta jeho
speciální strava. Proto vždy jen jednou za týden nakoupil hromadu ovoce a
zeleniny, aby ho taková činnost nezdržovala od učení častěji, než to bylo nezbytně nutné. A tu lékaři
doporučenou stravu jedl den co den s nadějí, že mu to prodlouží jeho
život.
Jednou
večer v táboře se konala speciální „košer country noc“ s párky v rohlíku,
hranolkami, atd. A Menachem Mendel tam byl taky – se svým talířem ovoce a
zeleniny. Zeptal jsem seho: „Chtěl bys jíst to, co jedí ostatní kluci?“- „No
jasně“, odpověděl. – „A cítíš se špatně kvůli tomu, že to nemůžeš jíst?“-
„Vůbec ne“, odpověděl a já věděl, že to myslí vážně. „Proč ne?“ znovu jsem se
ptal. „Protože pracuji na sobě“, řekl ten vyzrálý, moudrý chlapec. Ta slova
říkal naprosto věcně, beze stopy pýchy. Potom, co zemřel, mi jeho rodiče
napsali tři dopisy a přiložili několik poznámek, které si Menachem Mendel
napsal a nosil je s sebou v kapse. Jedna z nich zněla takto:
Při jídle
se soustřeď pouze na jídlo, ignoruj svůj stav. Mluv před jídlem a poděkuj
Svatému, at je požehnán, za každý aspekt jídla. Soustřeď se na jídlo, na to, že
ho musíš sníst a ignorovat jeho chuť. To pomáhá hned dvakrát: v avodat Hašem (službě Hospodinu) a při
trávení.
Člověk
by si myslel, že člověk s takovými problémy se bude zabývat jen sám sebou.
Ale Menachem Mendel byl opravdu úžasný. Jednou za ním přišel přítel, který
s ním diskutoval. Menachem poslouchal, přemýšlel a snažil se radit. Té
noci napsal příteli třístránkový dopis, ve kterém analyzoval, jak na ten
problém nahlížet pohledem Tory.
Ve
věku 26 let stále toužil po tom, aby mohl poslouchat šiury roš ješivy. Se
všemi svými obtížemi- a že jich měl- byl šťastným člověkem, který měl jediný
zájem: konat Boží vůli. Jeho otec psal: Pokud by se hledal ve všech letech jeho života jeden společný jmenovatel,
bylo by to to, že si nikdy nepostěžoval. Ale musím vám říct, že se tak
nenarodil. Jeho otec mi připomněl, že když jsem ho viděl poprvé, tak si
Menachem stěžoval. Bylo mu líto, že si
ostatní děti mohou hrát a běhat. Ale pracoval na sobě a stal se takovým
andělem, kterého si všichni budeme pamatovat jako na úžasného služebníka Hašem.
Byl to ten vděčný človíček, který se celý rozzáří radostí, když mu doktoři
najdou způsob, jak mu trošičku ulevit… Byl také vyhledávaným chavrutou- studijním partnerem- a to
z dobrého důvodu. Pečlivě se učil, bez přerušení, až do posledních dvou
let jeho života, kdy už mu nemoc vysála všechnu jeho sílu a většinu času už jen
prospal.
Byl to
etický člověk -baal musar. Jeho hakarat
hatov každému, kdo mu nějak pomohl, byla mimořádná. Kdo byl v táboře a
pomohl mu třeba nakoupit jídlo, jeho vděčnost neznala mezí.
Poznámka,
kterou si Menachem taky napsal, zní: Přestaňte soudit. Přestaňte příliš
analyzovat. Mějte bitachon (důvěru
v Hašem). Pokud máte bitachon,
budete si užívat života. Pokud ne, budete zmatení. Zmatek z vás udělá
nemocného, mrzutého, naštvaného člověka a nebudete si plně užívat života. Jen
se posaďte a získejte bitachon
v Hašem. Buďte si jistí, sedněte si a užívejte si života. Hašem ho udělal
úžasným; přestaňte s tím zmatkem v životě. Nenechte se zmást, užijte
si to…buďte s Hašem.
Áronovo mlčení k nám dnes mluví stejně silně jako slova Menachema
Mendela, potvrzená jeho životem…
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire