Máááááááááá ništanááááááááááááááá

 Šmuli se naučil vcelku dobře první sloku Ma ništana a přesně takhle ji hulákal z kočárku, když šli s Elim v neděli dopoledne na procházku...ale postupně.

V pátek navečer jsme v vpluli do třídenního klidu šabatu a svátku. Měla jsem obavy, jestli Šmuli akceptuje bezchamecovou stravu a jak vydržíme 3 dny bez telefonu-nm kvůli mně, ale kvůli tomu, že písničky a Krtek na youtube nám výrazně usnadňují přebalování a čistění zubů. Obě obavy se ukázaly jako liché. Maca ašira a jídlo, kde je spousta brambor a tuku nebo maca lasagně a macapizza, Šmuliho vyloženě nadchly. Co se telefonu týče, trochu ho vyvedlo z míry, že jsme v sobotu neudělali havdalu a nezapli ho a pak se pravidelně ptal, jestli jako dneska večer, až zajde slunce...ale písničky v Albi tužce a prostý fakt, že nikam nespěcháme, celkem stačily k hladkému průběhu. V sobotu jsme si po obědě pořádně schrupli, ale i tak jsme nepředpokládali, že by s námi Šmuli vydržel příliš dlouho a dohodli jsme se s Elim, že první seder bude kompletní, začneme po skončení šabatu (tady v 19h36), nebudeme nic zkracovat ani nějak zvlášť adaptovat, Eli bude komentovat. Že Šmuli zazpívá Ma ništana a pak prostě nějak půjde spát. Ukázlo se ale, že rabíni, když dávali seder dohromady, věděli moc dobře co dělají a jak přitáhnout pozornot dětí! Už namáčení zeleniny do slané vody Šmuliho opravdu zaujalo a pak nás krmil petrželkou a ředkvičkami. Nadšeně šel schovat s Elim afikoman. Ma ništana, tedy jeho první sloku, hezky zazpíval. Během magidu to chvíli vypadalo, že usne, ale pak si to rozmyslel...a zůstal s námi přesně do okamžiku, kdy jsem na stůl přinesla kugl a brisket. Pak musel jít urychleně spinkat a my měli večeři studenou...klasika.

Ráno na mě padla povinnost se účastnit zoomové bohoslužby. A Eli šel se Šmulim ven a bavili kolemjdoucí, co spěchali do synagog. Opět jsem si potvrdila, že zoomování není nic pro mně, nebaví mě to, nesoustředím se a pevně doufám, že za dva týdny skutečně budeme moct uskutečnit bar micva syna našich známých fyzicky v synagoze. Moc mi to chybí.

Druhý večer jsme začali hodně brzy a vzali jsme to dost z rychlíku a snažili se mu vysvětlit alespoň základní ideje Pesachu (i když si teda vůbec nejsem jistá, co z toho mu uvízlo). Opět s nadšením schoval a zase nalezl afikoman. Sáhnul si na kost, zase nám namáčel zeleninu. Dal si kousek macesu. S vypětím všech sil došel na konec Halelu a pak už nutně musel do postele. 

Myslím, že vzhledem k jeho věku jsme splnili povinnost vyprávět dětem. Asi se mu to líbilo, protože se včera ptal, jestli budeme zase dělat seder...tak jsem zvědavá, jak to bude vypadat příští rok!

Avi: Parašat Cav (Vajikra 6,1 – 8,36)

Parašat Cav je ve III. Knize Mojžíšově, Sefer Vajikra, která je věnována kohanim- kněžím a jejich službě v Chrámu. Můžeme tam číst i tento verš: „Vezmi Árona i s jeho syny, též roucha a olej pomazání i býčka k oběti za hřích, dva berany a košík nekvašených chlebů.“ (Vajikra 8,2) Raši ten výraz „vezmi Árona“- komentuje tak: vezmi ho slovy, tzn. přesvědči ho. (Raši k Torat kohanim) Proč bylo třeba Árona přesvědčit, aby se stal prvním kohenem gadol (veleknězem) v historii? Vždyť to bylo výsadní postavení, mohl nosit osm rouch, měl chošen- diadém, na kterém bylo nevyslovitelné Boží Jméno. Byl jediným člověkem, kterému bylo dovoleno vstoupit do nejsvětější části Chrámu, kde vykonával speciální službu během svátku Jom kipur. Jeho služba před Hospodinem měla za výsledek smíření za celý židovský národ. Koho by netěšilo, kdyby byl vybrán na takovou pozici? Snad Áronovu váhání lépe porozumíme díky následujícímu midraši:

Kdyby Áron věděl, že o něm Hospodin napíše: „Což nemáš bratra Árona, toho lévijce? Znám ho, ten umí mluvit. Jde ti už naproti a bude se srdečně radovat, až tě uvidí.“ (Šemot 4,14), tak by vyšel k Mojžíšovi s bubnem a tancem (Rus Rabba 5,6) . Tento midraš odkazuje na Mojžíšův návrat z Midjánu do Egypta v paraše Šemot. Mojžíš se tehdy zdráhal vrátit do čela Izraelců, protože je do té doby vedl jeho starší bratr Áron. Mojžíš nechtěl Áronem pohrdat, ale Hospodin ho ujistil, že místo toho by se Áron měl radovat ze jmenování svého mladšího bratra.

Na první pohled je ten midraš záhadný. Víme, že byl Áron velice skromný, proč by tedy mělo být jeho chování ovlivněno tím, co by se o něm psalo v Tóře? Proč by dělal víc, protože jeho činy byly zaznamenávány po celou dobu? Odpovědí je, že Áron byl více než pokorný ; byl absolutně nesobecký. „Buď jedním z žáků Árona, miluj mír a usiluj o mír, měj v lásce lidi a přiváděj je blíže k Tóře.“ ( Pirkej Avot 1,12 ) Áron miloval lidi a miloval Hospodina. On neměl vůbec žádný zájem na osobním prospěchu, osobní cti, nebo osobním úspěchu.

Když Hospodin informoval Árona, že se vrací Mojžíš z Midjánu a nahradí ho jako předáka národa, Áron se radoval z úspěchu svého bratra. A proč by ne? Áronovi nezáleželo na tom, jestli on anebo Mojžíš bude v čele. Jediné, co chtěl, bylo to, aby to bylo to nejlepší pro jeho lid a ke cti Nebesům. Prostě se radoval, že Hospodin vybral jeho mladšího bratra jako vhodnějšího k tomu, aby vyvedl Izraelce z hořkého otroctví v Egyptě. Kdyby věděl, že jeho radost bude zaznamenána v Tóře, teprve pak by si asi uvědomil, že je to považováno za něco výjimečného. A pak by udělal ještě něco navíc – opět ne pro svou čest, ale jako příklad pro ostatní.

V naší paraše musel být Áron přesvědčován, aby sloužil v Chrámu jako kohen gadol – velekněz, protože musel být přesvědčen, že pouze on může sloužit v tomto vznešeném postavení. Rád by Mojžíšovi tu pozici přenechal, stejně jako v Egyptě. Ale to nebylo Hospodinovou vůlí.

Existují mezi námi i dnes ti, kteří neobyčejným způsobem projevují svou obětavost, nemyslí jen na sebe a svým chováním v Nebesích rozehrávají tu nejkrásnější hudbu s bubny a tympány. Slyšel jsem o člověku v Americe, který měl úspěšnou firmu a tak bohatě podporoval ješivy v širokém okolí. A naprosto bez jakýchkoli fanfár podporoval lidi v nouzi, sirotky a vdovy… Stalo se, že otec jednoho ze žáků ješivy po transplantaci jater potřeboval najednou množství krve. Tenhle podnikatel, jeho dcera a zeť šli hned darovat svoji krev. Jiný podnikatel by snad mohl říct – dělám pro lidi dost, ať dají krev jiní. Ale on byl zkrátka jiného mínění a nemyslel si, že dělá něco výjimečného.

Jsou samozřejmě i opačné extrémy, „podnikatelé“, kteří i teď , v téhle těžké době myslí jen na to, kde by co ještě mohli ukořistit pro sebe. Známe to. Ale pak se objeví podnikatel, který začínal poctivě a bez dotací a s manželkou věnují 1,5 miliardy na pomoc rodinám, které se ocitají na okraji nouze, protože jejich dítě zápolí s těžkou nemocí. A oni to považují za samozřejmé… A možná si stejně řeknete si, no zbohatl, i když vlastním přičiněním – ale přece jen to pro něj už není takový problém.

No, pro jiné podobně zámožné i bohatší to neřešitelný problém je. Ale nechme podnikatele. V těžkých dobách se odhalují charaktery víc než jindy. Člověk nemusí mít tučná konta a přece může být jako ti žáci Árona. A díky takovým lidem je na zemi stále ještě veselo a pěkně. I ti, co mají sami hluboko do kapsy se snaží nechat vydělat těm, kdo jsou bez práce a ochromeni takovou situací. Znám taky jednu lékařku, která má vážné onemocnění a pohybuje se jen ztěžka o francouzských holích. Mohla by sedět v klidu doma u svých dětí. Ale lékařů je nedostatek, tak nabídla všechny síly, které ještě má. Dojíždí z Prahy do Liberce a očkuje tu, přespává na ubytovně. Ale kdybyste ji chtěli poděkovat, pochválit, rázně to odmítne a mluví o jiných – o mamince na mateřské s malým dítětem, která tam taky chodí pomáhat do první linie, nebo o lékařce, která už byla deset let v důchodu, ale pomáhá- protože cítí, že je to potřeba. Ti všichni jsou úžasní, naprosto nesobečtí, tak jako Áron. Nedělají to pro peníze, to by jim za to fakt nestálo. Nedělají to ani pro osobní čest a příležitost být vidět. Skoro se mi chce říct, podle toho midraše, že kdyby věděli, že o nich napíšu, dělali by snad ještě víc – aby nám byli příkladem.

Připraveni ke startu!

 Včera jsme si s Elim vzali dovolenou, vyexpedovali Šmuliho k prarodičům a pořádně si doma mákli, aby bylo všechno hotové, čisté a pesachdik. Samozřejmě bychom to všechno nezvládli během jednoho dne, už od neděle jsem průběžně po večerech vytírala skřínky v kuchyni, košerovala troubu, pak sporák a dřez a nakonec myčku...a frustrovala Eliho, který je doma na homofficu, pracoval na své části úklidu během dne a když by si chtěl večer trochu popovídat, tak já u večeře jen nepřítomně zírala (v hlavě se mi honilo, co je potřeba udělat a v jaké pořadí) a pak zmizela v kuchyni, dokud nebyl jít čas spát. Včerejší úklid a pak vaření byl přeci jen víc v pohodě, když vám u toho neasistuje dvouleté dítě a můžete se soustředit fakt jen na to, co děláte, jde to hned líp. S Elim máme spravedlivě rozdělenou práci-on uklízí celý byt kromě kuchyně, já řeším kuchyň, nákup a vaření. Dřív to měl Eli o dost lehčí, teď už to taková brnkačka není, drobky našel i ve skřínce s CDčky...Samozřejmě jako každý rok jsem měla během uklízení ten moment, kdy jsem si říkala, proč to sakra dělám...tenhle moment nastává pravidelně ve chvíli, kdy ještě používáme normální nádobí, ale už se košeruje myška a dřez a nádobí je nutné mýt v koupelně. Ale to je jen chvíle a pak už mám "novou" pesachovou kuchyň a sváteční pocit a těším se jak malá holka.

Když už tady mluvím o tom, že se Eli podílí (a zdůrazňuju, že podílí, nikoliv pomáhá) významnou měrou na pesachovém úklidu, musím také říct, že každý rok připravuje seder. Každý rok čte před Pesachem jinou komentovanou hagadu (takže má každý rok důvod si nějakou zajímavou koupit...:-) ), udělá si poznámky a pak komentuje. Já na to nemám vůbec energii a čas a jsem moc ráda, že to dělá a že pak díky jeho přípravě můžeme skutečně diskutovat o zajímavých věcech (vloni, kdy jsme byli sami dva  Šmuli spinkal, jsme si to opravdu užili, ale i předchozí roky, kdy jsme měli hosty, vedl moc pěkný a podnětný seder).

Snažili jsme se Šmulimu vysvětlit, co je to ten chamec, ale myslím, že pořád úplně neví a trochu se ho bojí. No, nedivím se mu, když nejdřív pořád slyšel "Nelez do té skřínky, už je uklizená na Pesach a nechci, aby se do ní dostal nějaký chamec!". A pak jsme ho včera hledali po tmě jen se svíčkou...neplakal, ale bylo vidět, že se trochu bojí, trochu neví, co se děje, ale na druhou stranu ho to zajímá. Ožehnutí chamecu dneska ráno nad svíčkou a následné vyhození do popelnice už bylo v pohodě. Ale jsem zvědavá, jak se bude tvářit, až o šabatu pod pokrývkou najde místo vypečených barchesů dva macesy (maca ašira). To bude překvapení!

Šmuli také poslední dobou posunul sám od sebe svoji večerku na cca půl devátou, takže určitě nebude spát, až v sobotu večer začne seder. Nakonec jsme se rozhodli, že mu odpoledne dáme vydatnou svačino/večeři už před sederem. Vykoupeme ho a oblékneme do pyžama. A pak, až odpadne, tak odpadne a budeme ho moct rovnou odlifrovat do postele. Ale s trochou štěstí bychom mohli splnit alespoň úplné minimum ("Nesplnil svou povinnot, kdo nepromluvil o těchto třech: maca, maror a pesach").

Když Pesach začíná v sobotu večer, přináší to spoustu komplikací. Spoustu věcí je třeba udělat s velkým předstihem, je potřeba navařit hodně jídel a tak...ale na druhou stranu, o šabatu máme možnost si po obědě schrupnout, zrelaxovat, protože už je všechno hotové a k sederovému stolu zasednout v pohodě a ne zničení po celém dni příprav. Tak si to všichni pořádně užijme :-) Pesach kašer ve-sameach!

Příprava na seder

 Přesto, že nevím, jak dlouho s námi Šmuli u stolu vydrží (a nemám nejmenší touhu ho nutit, aby vydržel co nejdéle, protože to by bylo peklo pro všechny tři a já chci, aby měl pozitivní zážitek), hledala jsem nějaké materiály k vytisknutí k sederu. Na blogu Lo ba-šamajim jsem našla sederový pořádek s obrázky, sama jsem vyrobila obrázek ke čtyřem otázkám a na webu Chinuch jsem našla tabulku s obrázky k 10 ranám. Zvlášť obrázek k 10 ranám jsem hledala dlouho, než jsem našla nějaký, který neměl příliš explicitní zobrazení poslední rány-pobití prvorozených.  Objednala jsem také knížku My first Pesach, která je pro děti ve věkové kategorii 0-5 let. Měla by dorazit dneska, tak budeme moct zahájit přípravu i s obrázky.

Na Pesach jsem také našla nějaké omalovánky, ale tam to na velký úspěch nevidím, protože Hebrejci neodjeli z Micrajim ani na traktoru ani na bagru. Dopravní prostředky a zejména stavební stroje jsou Šmuliho velkou vášní a jakmile se někde vyskytují, hned to Šmuliho zajímá.

Také jsem se nakonec rozhodla pořídit pár papírových talířů, abychom mohli vyzkoušet macesovou pizzu. Normální pizzu Šmuli miluje a ta macesová by snad mohla mít také úspěch. Protože upřímně mám strach, co bude Šmuli těch 10 dní jíst. Vloni to bylo jednoduché, protože jedl svoje neosolená rozmixovaná jídla. Teď chce to, co jíme my a v ideálním případě by to měla být pizza, quiche, lasagne, těstoviny nebo rizoto. A když mu to, co máme, nechutná, chce chleba s arašídovým máslem... 

Jsem na to vážně zvědavá, jak se Šmuli na Pesach bude tvářit. Možná, že se bojím úplně zbytečně a bude to pro něj zajímavé dobrodružství. Ale možná přeci jen stáhnu nějaké písničky do Kouzelné tužky, abychom měli alespoň nějakou náhradu za telefon, který bude 3 dny v kuse vypnutý...jistota je jistota.

K otázce košer porážky

 V českých médiích to moc neproběhlo, ale evropský soud na konci roku 2020 rozhodl ve sporu belgických židovských a muslimských organizací a vlámské vlády ve prospěch vlámké vlády-tedy, že vlády členských států EU mohou požadovat omráčení zvířat před porážkou, aniž by to narušovalo svobodu vyznání. To samozřejmě povzbudí ( už povzbudilo) další aktivisty bojující za práva zvířat, kteří svůj boj obvykle myslí upřímně a politické extremisty, kteří si na tomto tématu přihřívají politickou polívku. Extrěmistě sice většinou primárně míří proti muslimům, ale všichni víme, že nikdy netrvá dlouho a z nás je taky cíl.

Pro ty, kdo rozumí francouzsky, doporučuji rozhovor s vrchním rabínem Bruno Fiszonem z Metz, který má veterinární vzdělání a je skutečným odborníkem na šchitu, židovskou rituální porážku a zasedá ve vládních výborech pro dohled nad jatky. Pro ty, kdo francouzky neumí, se to pokusím nějak shrnout.

Jakákoliv porážka vyžaduje, aby zvíře bylo vykrveno. Při běžné porážce je zvíře nejprve omráčeno a následně mu jsou proříznuty krční tepny a jugulární žíly. Při košer porážce toto probíhá bez omráčení zvířete, které velmi rychle ztratí vědomí v důsledku velké ztráty krve. Míru utrpení u zvířat během porážky je poměrně těžké studovat a kvantifikovat a podle toho, který symptom ztráty vědomí je použit v dané práci, dostaneme různé délky času.

Rituální porážka vyžaduje, aby zvíře v okamžiku porážky bylo zdravé, nezraněné a živé. To vylučuje omráčení jateční pistolí, která zvířeti prorazí lebku a pronikne do mozku a tím způsobí ztrátu vědomí. Alternativou je omráčení elektrikým proudem, které je v principu vratné. Tento způsob omráčení ovšem není možné použít na hovězí dobytek, používá se na zvířata do velikosti ovce. Takže když evropský soud zdůvodnil svoje rozhodnutí tím, že omráčení elektrickým proudem je alternativa přijatelná i pro rituální porážku, nehrál úplně čistou hru. Stejně tak, když se soud odvolával na shodu odborníků, protože problematikou utrpení zvířat během rituální porážky ve srovnání s běžnou porážkou existuje jen málo odborných prací a obecně lze říct, že práce evropské spíš straní omračování a americké práce nemají s rituání porážkou problém. 

Rabín Fiszon se odvolává na práci provedenou francouzským institutem, která uvádí, že omráčení zvířat jateční pistolí selže v 16% případů. To znamená, že 16% zvířat dostane ránu do hlavy a ještě pak krvácí bez omráčení. U košer porážky hovězího dobytka je uváděno stejnou prací míra selhání 16-17%. Selhání v tomto případě obvykle znamená anatomickou odchylku, kdy krční tepna a jugulární žíla nejsou přesně tam, kde je řezník čeká a následkem toho zvíře krvácí déle a déle trvá, než ztatí vědomí. U košer porážky drůbeže lze s úspěchem pochybovat o tom, že konvenční porážka s omráčením představuje nějaký přínos pro zvíře, protože v konvenční porážce je kuře nejprve zavěšeno hlavou dolů, následně protaženo lázní s elektrickým nábojem, který má zvíře omráčit. Zde dochází k velmi častému selhání, kdy kuře prostě zvedne hlavu, nebo náboj není dostatečně silný. Následně je protaženo přes ostří, které mu usekne hlavu. Košer porážka drůbeže je stále jeden na jednoho-řezník versus kuře, které ztrácí vědomí v řádu několika málo sekund a je zavěšno za nohy až po ztrátě vědomí.

Rabín Fiszon říká, že těch 16% selhání při omračování představuje v absolutních číslech ohromné množství zvířat, proti těm 16-17% selhání při košer porážce (košer porážka představuje 1% z celkového množství poražených zvířat ve Francii), nicméně to mi jako argument nepřijde příliš přesvědčivé. To procento selhání prostě existuje a je potřeba s ním něco dělat.

Asi nejschůdnější řešení je omráčení po podříznutí. Tato metoda nepředstavuje z halachického hlediska žádný zásadní problém a je s úspěchem používána například v Nizozemsku nebo v Austrálii. Pokud by rozhodnutí evropského soudu, které je samo o sobě ne příliš příznivé pro židovskou komunitu, vedlo k tomu, aby se praxe omračování po přetnutí tepny a žíly stala v EU běžnou, bylo by to vlastně docela pozitivní. Nicméně, je třeba podotknout, že belgický zákaz s touhle variantou vůbec neoperuje.

Jak ale rabín Fiszon říká, je potřeba se také podívat na celý řetězc produkce masa-velkochovy a transport, protože tam dochází také k velkému utrpení zvířat a je nutné se k tomu nějak postavit, pokud chceme být ve svých názorech konzistentní. A pokud se do vás někdo začne kvůli košer masu navážet, zeptejte se ho, jaký je jeho názor na lov a myslivectví. To je celkem dobrý indikátor toho, jestli máte co dočinění s ochráncem zvířat nebo s ochráncem "tradic".

Pesachové plánování

 Jsem člověk, co rád plánuje. Nepotřebuju mít přesné plány co-kdy-kde, ale potřebuju mít představu, co všechno je potřeba udělat, abych to pak mohla optimalizovat a ušetřit maximum času i energie a pokud možno na nic nezapomněla. Proto už několik let mám v počítači uložený pesachový seznam, který každý rok aktualizuju. Mám na něm seznam pesachového nádobí, které je uložené v bednách ve sklepě, seznam věcí na seder a seznam potravin, které každý rok na Pesach kupuju, rozdělený podle toho, co lze koupit bez příslušného hechšeru a co musí mít nutně razíko "košer le-pesach". A také je tam seznam toho, co je potřeba před svátkem vykošerovat. Vždycky si pak tenhle seznam vytisknu, dopíšu, co kdy musím udělat, aby se to všechno v pohodě stihlo, přicvaknu to na ledničku a je to.

Letos ale seznam doznal značného upgradu. Přidala jsem tam jídelníček na celých 10 dní (vzhledem k tomu, že Pesach začíná v sobotu večer, proběhne finální košerování kuchyně ve čtvrtek a od té chvíle už žádný chamec nesmí přes práh bytu). Dalo mi to docela zabrat, protože nejen, že jídla musí být košer na Pesach (ale mohou obsahovat kitnijot, protože je jíme), ale musí být buď fleishig nebo parve (protože pesachové nádobí máme pouze fleishig, s výjimkou lžiček na jogurt a hrnku na snídani) a navíc, musí být reálná šance, že to Šmuli bude jíst. Takže žádný veganský "buddha bowl" se spoustou syrové zeleniny...Recepty jsem si také vytiskla a dala do speciálního "pesachového" pořadače, abych je pak nemusela všude hledat. Vřele doporučuji projít stránky Jamie Geller nebo Busy in Brooklyn pro inspiraci. Mít představu o jídelníčku na celý Pesach je dobré kvůli nákupům-vyhnu se kupování zbytečností, které nepoužijeme a snižuje se riziko, že zjistím, že mi nějaká zásadní ingredience schází.

Tím, že první seder připadá na sobotu večer, musela jsem také změnit menu. Obvykle jsem na seder dělala baeckeoffe v košer verzi. Je to jídlo jednoduché na přípravu-den předem naložíte maso do vína, druhý den pak do keramického hrnce na baeckeoffe navrstvíte zeleninu a maso, zalijete tím vínem, v kterém se maso marinovalo a pak to šoupnete na několik hodin do trouby a nemusíte se o to starat. Navíc je toho hodně, takže, když jsme měli hosty, bylo to opravdu ideální. Ale ohřívané baeckeoffe není prostě to ono. Takže na letošek udělám brisket a bramborový kugl (budeme zase nejspíš sami, takže žádné x chodové menu neplánuju), které lze připravit už v čtvrtek a šoupnout do mrazáku. 

Další nevýhoda toho, že seder připadá na sobotu večer, je nemožnot začít dřív, než skončí šabat. A ten bude v té době u nás končit někde kolem tři čtvrtě na osm a to už bude Šmuli v posteli. Domluvili jsme se tedy s Elim, že první seder bude "dospělácký" a druhý začneme dřív a se Šmulim, přizpůsobíme magid, aby to nebylo moc dlouhé a uvidíme, kdy odpadne. Už jsme ho začali učit "Ma ništana" :-) O tom, za jakých okolností lze začít seder (i jiné oslavy svátků) dříve než po západu slunce pojednává tohle dlouhé konzervativní responsum (ve zkratce-pokud začátek svátku připadá na sobotu večer, pak se s tím nedá nic dělat, protože nemůžeme ubírat ze šabatu, v ostatních případech je prostor pro přimhouření oka).

A co vy, máte taky seznam? Nebo si ho na další roky pořídíte? Hodil by se vám můj seznam pro inspiraci?

Avi: Parašat Tecave (Šemot 27,20 – 30,10)

   Paraša Tecave navazuje na minulou parašu Truma, která mluvila o budováni toho přenosného Chrámu – Miškanu.  Dnes to bude o kněžích – kohanim. Jak už bylo řečeno, Chrám už dnes nestojí, kněží v nich neslouží. Ale protože celému tématu je věnováno desetkrát tolik veršů než celému stvoření světa, moudří v nich vždycky hledali symbolický význam, platný i dnes.

   O obětech, které byly předkládány v Chrámu, v dnešní paraše čteme: „Veze hadavar ašer taase“ = „Toto pak s nimi udělej“ (Šemot 29,1). A rabi Bechaje píše: Proč se tu používá slovo „davar“ („věc“)? Má nám to ukázat, že po zničení Chrámu, když už nebylo možné přinášet oběti, by místo nich mohl Bůh přijmout slova modlitby. Slovo „davar“ má totiž stejný slovní kořen jako slovo „dibur“ – mluvená slova modlitby, která dnes nahrazují ty dávné oběti.

  Ve sbírce midrašů Cena Urena se krásně vykládají i další věci. Na náprsníku velekněze bylo umístěno dvanáct drahých kamenů. Každý byl jiného druhu a každý z nich představoval jeden kmen Izraele a byl reakcí na jejich chování v důležitých okamžicích. Nikdo z nás dopředu neví, jaký okamžik bude pro nás klíčový, abychom se v něm zachovali opravdu dobře, protože třeba právě tak si nás budou pamatovat ti, co přijdou po nás. Ta stopa po nás zkamení do pěkného nebo odporného kamene. Proto je tak důležitá stálost ve službě a zodpovědnost. My z Chrámu známe většinou jen povinnosti velekněze – kohen gadol. Jakým způsobem on se připravoval například na Jom kipur, Den smíření. Jakým způsobem se očišťoval pro tuto jedinečnou službu a stejně se mohlo stát, že se během noci nevědomky znečistil a muset být nahrazen prvním nebo druhým náhradníkem. Musela tu panovat neuvěřitelná zodpovědnost. Ti lidé raději ani nespali. Trochu mi to připomíná kosmonauty a jejich případné náhradníky před startem kosmické mise.

  Příliš se přitom nepamatuje na ty běžné kohanim - kněze, kteří tam také vykonávali svou běžnou službu. Měli přísně dané instrukce a museli dbát na svoji duchovní čistotu. Střídali se ve svých službách na směny, všechno muselo vždycky dokonale fungovat. A midraše se zamýšlejí nad jejich fyzickou a zdravotní kondicí. V létě v zimě vykonávali svoji službu naboso, v jedné košili. Často se ponořovali během jejich služeb do studené vody. A byli fit. To, co je dneska módní záležitostí- otužilost, otužování, to byl jejich denní chleba. I u nás v Hrádku znám ženy statečné, které i v zimě směřují k vodní nádrži Kristýna, v batohu sekeru, aby si v ledu vysekaly díru a mohly se občerstvit v třeskutě studené vodě… Nevědomky tak napodobují naše kohanim - všechna čest, kam se hrabu.

  V dnešní covidové době je to dobrá inspirace, jak se stát odolnějším. A to fyzicky i duševně. Dalším takovým činem by mohlo být i takové vyladění, kterým bylo pro Levíty čtení žalmů. Dnes bijí na poplach všichni psychologové a psychiatři, že se lidé v nové, nezvyklé situaci hroutí, protože se bortí jejich jistoty a nejsou si jistí co bude dál. Jak tedy na to šli Levíté? Každý den týdne četli jiný žalm.

  Prvního dne četli žalm 24: „ladonaj haarec umloa“ = „Hospodinova je země se vším, co je na ní…“ – protože země byla stvořena prvního dne.

  Druhý den přednesli 48. žalm: „Šir mizmor livnej Korach“ = „Píseň chvály pro syny Koracha“- protože to byli Levíté, kteří byli od ostatních Izraelců odděleni Bohem, stejně tak, jako druhý den stvoření Bůh oddělil vodu Země od vod nebeských, které jsou k Němu blíž.

  Třetí den v týdnu řekli žalm 82: „bekerev elohim jišpot“ = „vykoná soud mezi soudci“ – protože třetího dne Bůh stvořil ovoce, kterým bude soudit člověka, ovoce, které bude jíst a které způsobí jeho vyhnání z Edenu.

  Čtvrtého dne v týdnu řekli žalm 94: „el nekomot adonaj“ = „Hospodin kraluje“ – protože trestá ty, kdo uctívají slunce a měsíc, které byly stvořeny v tomto dni.

  Pátého dne v týdnu říkali žalm 81: „harninu  lelohim uzenu“ = „Plesejte  Bohu, naší síle.“ V tomto žalmu je Bůh nazýván „hamaalcha meerec micrajim“ = „ten, který tě vyvedl z egyptské země“ (verš 11), z rukou faraona. Faraon je přirovnávám k velké rybě, která byla stvořena pátý den.

  Šestý den v týdnu říkali žalm 93: „adonaj malach geut laveš“ = „Hospodin kraluje! Oděl se důstojností“ – jako člověk, který byl stvořen šestého dne k Božímu obrazu. Když je člověk spravedlivý, vládne nad všemi stvořeními světa.

  O šabatu říkali Levíté nám dobře známý žalm 92: „Mizmor šir lejom hašabat“ = „Píseň ke dni odpočinku. Bůh o šabatu odpočívá a my bychom si taky měl odpočinout.

  Takže to byl takový návrh podle midraše. Schválně zkusme to, nalaďme se každý den toho příštího týdne příslušným žalmem, případně zkuste i studenou, nebo chladnější sprchu. A o příštím šábesu si povíme, jestli se i přes tu nekončící pandemii necítíme přece jen líp.