Máááááááááá ništanááááááááááááááá

 Šmuli se naučil vcelku dobře první sloku Ma ništana a přesně takhle ji hulákal z kočárku, když šli s Elim v neděli dopoledne na procházku...ale postupně.

V pátek navečer jsme v vpluli do třídenního klidu šabatu a svátku. Měla jsem obavy, jestli Šmuli akceptuje bezchamecovou stravu a jak vydržíme 3 dny bez telefonu-nm kvůli mně, ale kvůli tomu, že písničky a Krtek na youtube nám výrazně usnadňují přebalování a čistění zubů. Obě obavy se ukázaly jako liché. Maca ašira a jídlo, kde je spousta brambor a tuku nebo maca lasagně a macapizza, Šmuliho vyloženě nadchly. Co se telefonu týče, trochu ho vyvedlo z míry, že jsme v sobotu neudělali havdalu a nezapli ho a pak se pravidelně ptal, jestli jako dneska večer, až zajde slunce...ale písničky v Albi tužce a prostý fakt, že nikam nespěcháme, celkem stačily k hladkému průběhu. V sobotu jsme si po obědě pořádně schrupli, ale i tak jsme nepředpokládali, že by s námi Šmuli vydržel příliš dlouho a dohodli jsme se s Elim, že první seder bude kompletní, začneme po skončení šabatu (tady v 19h36), nebudeme nic zkracovat ani nějak zvlášť adaptovat, Eli bude komentovat. Že Šmuli zazpívá Ma ništana a pak prostě nějak půjde spát. Ukázlo se ale, že rabíni, když dávali seder dohromady, věděli moc dobře co dělají a jak přitáhnout pozornot dětí! Už namáčení zeleniny do slané vody Šmuliho opravdu zaujalo a pak nás krmil petrželkou a ředkvičkami. Nadšeně šel schovat s Elim afikoman. Ma ništana, tedy jeho první sloku, hezky zazpíval. Během magidu to chvíli vypadalo, že usne, ale pak si to rozmyslel...a zůstal s námi přesně do okamžiku, kdy jsem na stůl přinesla kugl a brisket. Pak musel jít urychleně spinkat a my měli večeři studenou...klasika.

Ráno na mě padla povinnost se účastnit zoomové bohoslužby. A Eli šel se Šmulim ven a bavili kolemjdoucí, co spěchali do synagog. Opět jsem si potvrdila, že zoomování není nic pro mně, nebaví mě to, nesoustředím se a pevně doufám, že za dva týdny skutečně budeme moct uskutečnit bar micva syna našich známých fyzicky v synagoze. Moc mi to chybí.

Druhý večer jsme začali hodně brzy a vzali jsme to dost z rychlíku a snažili se mu vysvětlit alespoň základní ideje Pesachu (i když si teda vůbec nejsem jistá, co z toho mu uvízlo). Opět s nadšením schoval a zase nalezl afikoman. Sáhnul si na kost, zase nám namáčel zeleninu. Dal si kousek macesu. S vypětím všech sil došel na konec Halelu a pak už nutně musel do postele. 

Myslím, že vzhledem k jeho věku jsme splnili povinnost vyprávět dětem. Asi se mu to líbilo, protože se včera ptal, jestli budeme zase dělat seder...tak jsem zvědavá, jak to bude vypadat příští rok!