Dnes je šabat a zároveň chol ha-moed, „polosváteční“ den, které se vyskytují mezi začátkem a koncem poutních svátků Pesach a Sukot. Nečte se běžným způsobem Tóra podle své posloupnosti parašot. Ale o Pesachu se čte z knihy Šir ha-širim, Písně písní.
Proč to tak je? Svátek Pesach je svátkem našeho vysvobození z egyptského otroctví. Dovedeme si představit tu hrůzu otrocké totality i radost z cinkání klíčů za vodou Rákosového moře. Teď už si ale umíme představit i to, že svoboda není konečná stanice, ale jen ta první, výchozí. Bez svobody není nic dalšího, co by se mohlo normálně, zdravě rozvíjet. Svoboda je základní předpoklad, ale nic víc. Pokud si ji nebudeme opečovávat, zase nám proklouzne mezi prsty. A to jak ta vnější svoboda, tak i ta osobní, vnitřní svoboda každého z nás.
Víme, že od druhého večeru svátku Pesach se začíná počítání omeru. Omer byl snopek obilí, který se ten den přinášel jako oběť prvních plodů kněžím do Chrámu. Stejně tak chápu Pesach, jako to první vyběhnutí ze startovacích bloků do života ve svobodě. Svoboda ale není bezbřehá a potřebuje rozumné hranice, jinak by se zvrhla do jiné formy Egypta, který by se jen přestěhoval na jiné území. To počítání omeru je velice symbolické. Počítá se sedmkrát sedm týdnů = 49 a další, padesátý den je svátek Šavuot, svátek týdnů, kdy nám byla darována Tóra. Říká se, že se tím dovršilo to vysvobození fyzické, z pout otroctví v Egyptě. Darováním Tóry jsme nabyli svobodu duchovní. No, svoboda… Existuje vyprávění, které tu událost popisuje tak, že Hospodin prostě popadl tu horu do vzduchu, a Izraelci tak najednou stáli skutečně, fyzicky POD ní, a pak se Hospodin zeptal: „Tak co, chcete tu Tóru nebo ne?“ Někdo to později popsal jako poznanou nutnost… Ale je fakt, že Tóra je učení, instrukce, vodítko pro život. Není nikdo, kdo by nám rozuměl lépe, než náš Stvořitel. Ta pravidla mají svou logiku i etiku. Nikdo nic lepšího nevymyslel. Přesto se může stát, že poslušnost těmto přikázáním se stane rutinou, v lepším případě. Poslušnost, bohabojnost je ale důležitá vlastnost. Kniha Kazatel je stejně jako Píseň písní připisována králi Šalomounovi. Po všem tom bědování nad nesmyslností světa a všem marném pachtění v něm Kazatel končí výzvou: „Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.“ A připomíná, že všechno bude postaveno před Boží soud, i to utajené, dobré i zlé.
Takže ta bohabojnost je jedna z možností přístupu k Bohu i k Jeho Tóře. Je to základní předpoklad k tomu, aby člověk prožil smysluplný život, za který by se nemusel stydět. Ale není to samozřejmě všechno. Nesmíme zapomínat na to, že to, co se odehrává mezi Bohem a námi je vztah, osobní, láskyplný vztah. Na který také můžeme odpovědět láskou. A říká se, že tento stupeň vztahu je na vyšší duchovní úrovni než jen ta samotná bázeň.
Právě proto se nejspíš v této době čte Píseň písní. Jsme svobodní a máme, díky Bohu, všechny předpoklady k dobrému životu. K tomu patří vděčnost a láska. Píseň písní je dialogem dvou zamilovaných, je o lásce. Je to nádherná poezie o touze po naplnění, blízkosti. Je to až eroticky jiskřivé, opojné. Snad proto se váhalo nad jejím zařazením do souboru Tanachu. Ale zvláště rabi Akiva o to velmi stál, aby se tak stalo. Nám dnes už přece taky nepřijde divné, že symbolicky vítáme šabat jako královnu, jejímž snoubencem je Izrael. Už od prvního století se chápe tento text alegoricky, ten popisovaný milostný vztah je pouze tím svrchním šatem, za kterým text skrývá vztah mezi Izraelem a Hospodinem. Překládal jsem krásný komentář, který vysvětluje všechny ty alegorie, ukryté v textu – v každé větě, v každém slovu. Kdo bude mít zájem, rád mu ho pošlu. Ale byla by škoda, aby aspoň část Písně písní nezazněla. Nechte se tou sílou lásky oslovit.
„Hlas mého milého! Hle, právě přichází, hory přeskakuje, přenáší se přes pahorky.
Gazele se podobá můj milý nebo kolouškovi. Hle, stojí za naší zídkou, nahlíží do oken, dívá se mřížovým.
Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“
Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam.
Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi.
Fíkovník nasadil první plody, voní kvítky vinné révy. Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“
Holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, dopřej mi zahlédnout tvou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je tvůj hlas! Jak půvabnou máš tvář!
„Lištičky nám schytejte, lištičky malé, plenící vinice, vinice naše, když kvetou!“
Můj milý je můj a já jsem jeho, on pase v liliích.
Než zavane den a stíny se dají v běh, přiběhni, milý můj, podoben gazele či kolouškovi na Béterských horách.
(Píseň písní 2,8 – 17)
Tak. Nechme se inspirovat a na lásku odpovězme láskou.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire