mardi 26 juillet 2022

Žena kdysi a dnes

 Tenhle článek je inspirovaný diskuzí pod fotkou mých nových tefilin, takže ho už nějakou dobu nosím v hlavě a po kouscích jsem ho psala, když jsem zrovna měla chvilku.

Žena v Bibli a Talmudu a dnešní žena jsou v podstatě dva totálně odlišné druhy. Žena v Tóře je sice plnohodnotný člověk-muž, a to ani její manžel nebo otec ji nemohou beztrestně zabít a její vražda je trestána smrtí stejně jako vražda muže. Ale je člověkem v závislém postavení-je závislá na vůli svého otce a později manžela. Otec nebo manžel mohou za určitých okolností zrušit její sliby, žena nemůže, až na výjimečné situace kdy není k dispozici mužský dědic, dědit. Žena není platný svědek u soudu. Muž může ženu zapudit, ale žena o rozvod žádat nemůže. Otec a později manžel jsou jejími ochránci před nepřátelským okolím a být vdova znamená být velmi zranitelná (viz kniha Rút, kde Boaz Rút nabádá, aby nechodila na jiné pole, že na jeho poli jí nikdo neublíží). V Talmudu vidíme určitý pokrok, kde rabíni zavedli ketubu, kterou se snažili zajistit, aby žena v případě rozvodu nebo ovdovění nezůstala úplně bez prostředků. Také jednoznačně ustanovili, že dívka musí vyjádřit svůj souhlas se sňatkem (ale pořád si muž bere ženu, nikoliv žena muže), žena může přijít k bejt-dinu žádat o rozvod (ale je na muži, jestli se rozvede, nebo ne) a obecně se snažili, aby zmírnili ty nejhorší dopady nerovnosti (v případě svědectví o úmrtí muže, který zmizel, je možné přijmout i svědectví ženy, aby jeho vdova nezůstala "aguna", tedy bez možnosti se znovu provdat. Jinak je svědectví ženy stále neplatné.). Ale v případě diskuze o micvot se žena velmi často nachází ve stejné skupině jako děti a otroci. S tím rozdílem, že dítě-chlapec časem dospěje a otrok může být propuštěn, ale žena to má "na doživotí".

Naproti tomu dnešní žena v západní společnosti o sobě rozhoduje sama. Před zákonem jsou si žena a muž rovni, pokud se chce rozvést, prostě podá žádost k soudu a její žádost má úplně stejnou váhu jako žádost muže. Je schopná se sama uživit a pokud nemá otce a manžela, neznamená to pro ostatní chlapy zelenou, aby se na ni vrhli. Dnešní postavení ženy ve společnosti je prostě jiné a je potřeba to nějak reflektovat i v praktickém židovství, pokud má zůstat živou tradicí. Jak ta reflexe má vypadat je jiná otázka. Mimochodem, jednou variantou takové odpovědi bylo založení škol pro dívky (školy Bejt Jaakov) z ortodoxních rodin na začátku 20.století Sarou Schenirer.

Existuje tedy nesoulad mezi tím, jak vidí postavení ženy rabínská literatura a jaké je její postavení v sekulárním světě. Bylo by ale fér neházet všechny nerovnosti do jednoho pytle a trochu si to rozdělit.

Ten nejvážnější nesoulad mezi postavením ženy v rabínské literatuře a v běžném životě je otázka rozvodů. Žena může podat žádost o rozvod u civilního soudu a ten manželství rozvede. Ale z hlediska halachy je pořád vdaná. Může sice přijít k bejt dinu, který se pak snaží muže přesvědčit (způsoby přesvědčování závisí na bejt dinu), aby dal ženě rozlukový list (get). Ale pokud muž odmítne, pak se žena může stavět na hlavu nebo třeba odstěhovat na druhý konec světa, ale z hlediska halachy bude pořád vdaná a její případné děti z dalšího vztahu budou mamzerim. A být mamzer je to nejhoší, co se vám v židovství může stát. A není úplně neobvyklé, že muž podmíní vydání getu finančním "vyrovnáním" které nemá vůbec nic společného  s rozdělením majetku u civilního soudu. 

Konzervativní židovství vyřešilo tenhle problém tzv. Liebermanovou doložkou. Šaul Lieberman byl významný talmudista a profesor na JTS (Jewish Theological Seminary, konzervativním rabínském semináři v USA, ačkoliv sám celý život praktikoval ortodoxně). Tato doložka je součástí ketuby a v případě, že muž z nějakého důvodu nemůže ženě dát get, deleguje tuto záležitost na bejt din. Je důležité podotknout, že tato doložka je zcela košer a na počátku ji schválili i ortodoxní rabíni. Ovšem s tím, jak ji začali požívat konzervativní židé, ortodoxie její použití zamítla. Problém ovšem zůstal a dodnes ortodoxní rabíni hledají způsob, jak ženu de facto zrovnoprávnit v případě rozvodu. Zatím bez větších úspěchů. Ono těch možností, jak zařídit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, není neomezené množství.

Pak tu máme nerovnosti v rituální oblasti-tedy i otázku, která se opakovala u té fotky s tefilin. Že ženy nemají nosit tefilin (a talit a ta dále...). I tady jsou ale nuance. Začneme tím jednodušším problémem-akceptací pozitivních micvot vázaných na čas, kterými jsou tradičně povinnováni pouze muži. Patří sem talit (t.j. cicit), tefilin, čtení Šma (t.j. studium Tóry), vyslechnutí troubení na šofar (t.j. účast na bohoslužbě na Roš hašana), lulav a pobývání v suce (t.j. aktivní participace na svátku Sukot) a počítání omeru. Jediné dvě micvot, které ale skutečně "dělají vlny" jsou talit a tefilin. I to studium Tóry, respektive Talmudu pro ženy je víceméně vyřešená záležitost. Ortodoxní školy mají sice pořád tendenci poslat dívky na hodinu vaření, když mají chlapci hodinu Talmudu, ale pokud žena chce, tak i v ortodoxii si cestu k Talmudu najde. Žena, která dvakrát denně čte Šma nebo si na Roš hašana přijde do synagogy vyslechnout troubení na šofar nikoho nepohoršuje. V konzistorní synagoze ve Štrasburku zcela běžně nabízí ženám na Sukot k zapůjčení lulav a etrog (a část žen přichází s vlastním) a nikdo nemá potřebu jim říkat, že to není jejich micva. Nicméně, stejně jako na sebe mohou ženy dobrovolně vzít micvu čtení Šma a třesení lulavem, nic nebrání tomu, aby na sebe vzaly i talit a tefilin. Rozdíl je jen v tom, že je to "víc vidět".

No a pak je tady druhá část rituální oblasti-vyvolávání žen k Tóře, vedení bohoslužeb, počítání žen do minjanu a ženy rabínky. Vyvolávání žen ke čtení z Tóry nepředstavuje žádný halachický problém. Jsme zase pouze v oblasti "to se nedělá", ženy nebyly volány k Tóře s odvoláním na "kavod ha-cibur" tedy čest komunity. Dříve totiž ten, kdo byl vyvolán k Tóře také sám četl. Asi bylo pro muže příliš těžko snesitelné, aby nějaká žena četla lépe než muž. To lze pochopit v kontextu doby, ale dnešní situace je jiná, stejně jako chápání pojmu kavod ha-cibur. V moderní ortodoxii najdeme celkem běžně komunity, které ženy k Tóře vyvolávají. Počítání žen do minjanu a hlavně žena jako šaliach cibur (ten, kdo vede bohoslužbu) je trochu tvrdší oříšek. Tato otázka je spojena s otázkou, zda někdo, kdo nemá danou povinnost, ale dobrovolně ji na sebe vzal, může splnit povinnost za někoho, kdo má danou povinnost. Takhle to zní děsně šroubovaně, ale vysvětlím to na příkladu: žena má povinnost recitovat tefilu (t.j. Amidu), ale není vůbec zřejmé, zda má i povinnost veřejné bohoslužby (tradiční halacha je spíše toho názoru, že nemá). Může tedy žena jako šaliach cibur vést opakování Amidy nahlas, kdy ostatní odpovídají amen (a tím splní svou povinnost)? Konzervativní rabíni vydali v roce 1973 responsum, že ženy mohou být počátány do minjanu, ale bez náležitého zdůvodnění. Následně (po smrti Šaula Liebermana, který byl vehementně proti) začali ordinovat ženy rabínky. Jediný problém této ordinace je právě otázka, zda žena může být šaliach cibur. Což je v mnoha komunitách realita, rabín slouží zároveň i jako chazan. Pokud by žena ve své rabínské funkci neměla povinnost sloužit i jako šaliach cibur, nic její ordinaci nebrání (což je přesně fungování žen rabínek v moderní ortodoxii-nevedou bohoslužby, ale zastávají ostatní rabínské funkce). Co jsem pochopila z konzervativních respons, argumentace je vedena tak, že v dnešní době, kdy všichni mají k dispozici sidur, obvykle i s překladem a umí číst, každý musí splnit svoji povinnost sám a šaliach cibur to za něj neudělá (v podstatě jeho funkce je víc "dekorativní"). A tím pádem nic nebrání tomu, aby šaliach cibur byla i žena. Nicméně je celkem zřejmé, že tato oblast je halachicky komplikovanější a na jejím pozadí je otázka, zda a jak můžeme halachu inovovat a který argument má větší váhu. Naštěstí v židovství vždycky existovalo víc názorů a interpretací a tak je situace, že se neshodneme, vlastně úplně normální. Jen je potřeba spolu nesouhlasit slušně a pokračovat dál v debatě.