Avi: Parašat Šelech Lecha (Bemidbar 13:1 – 15:41)

  Naše paraša Šelach Lecha = Vyšli si, vyšli sobě- je velice dobře známá. Nemuselo to být tak složité, Izraelci mohli jít s hlavou vztyčenou, rovnou do zaslíbené země. Ale vyslali si napřed zvědy, aby situaci v zemi omrkli. Bůh neprotestoval. Jen si jakoby povzdychl: no tak si vyšli, když myslíš… Píše se tam sice: „ na Hospodinův příkaz“, ale to už je po tom již zmíněném: „šelach lecha“- vyšli si. Nemusíme udělat každou hloupost, ale jedno si musíme zapamatovat: Hospodin nám v ní bránit nebude. V tom je ta svízel naší svobody, naší odpovědnosti.

  Zvědů bylo dvanáct. Přinesli ohromný vinný hrozen a všechny ty zprávy o kráse té úžasné země,„oplývající mlékem a medem.“ Zároveň referovali  taky o síle tamějších lidí, o opevněných městech a o obrech, kteří budí hrůzu. Deset z těch zvědů tvrdilo, že je to beznadějné, ta zem že se nedá dobýt. Pouze Jozue a Káleb věřili, že to možné je. Říkali: „Je-li to vůle Hospodinova, přivede nás do této země a dá nám ji…“ (Bemidbar 14,7) Izraelci ovšem dali za pravdu té expertíze pesimistů. Nastala panika a velké vzbouření proti závazným plánům, které do té doby platily. „ A jeden druhému řekli: „Určeme si vůdce a vrátíme se do Egypta.“  (Bemidbar 14,4) Do Egypta- do země otroctví!  Ufff.

  Po tom všem, co zázračného prožili, takový nevděk, taková nevíra.  Kdo by se divil, že si zasluhují trest. A Bůh je taky chce zahubit. Ale Mojžíš se v tu chvíli za svůj lid postaví. Stejně jako to udělal i při zlatém teleti. A v minulé paraše se zase zastal před Hospodinem i svých sourozenců Miriam a Árona, kteří  na něj žárlili. Tohleto  je ovšem jiná, silnější káva. Lid ztratil víru v samotný smysl vyjití z Egypta. Vůbec nevnímaj hodnotu svobody! Svobody! Slyšíme to, jakou hodnotu má v Božích očích svoboda? Bůh je natolik pobouřen, že je rozhodnutý se jich zbavit a slibuje samotnému Mojžíšovi, že právě z něho učiní větší a zdatnější národ, než jsou oni.  Je to i pro Mojžíše zkouška. Co už se s nimi natrápil a jistě si umí představit, že to v budoucnosti nebude o mnoho lepší. Ale Mojžíš se vzepře Hospodinu, nemyslí jen na sebe. Staví se za všechny a projevuje tak příkladnou velkomyslnost.

  Mojžíš se pouští do sporu s Bohem. A argumentuje dobře. Co na to asi řeknou Egypťané a ostatní národy, když se dozví, že ten jejich Bůh svůj vyvolený národ zničil? Když se dozví, že je nemůže přivést do země zaslíbené, tak jak jim to slíbil? Jaká asi potom bude Boží reputace mezi těmito národy? Nebude to vlastně znesvěcení Božího Jména? A potom se Mojžíš odvolává na Boží milosrdenství. Dalo by se říct, že Mojžíšova řeč zabírá. Ale Bůh přichází s takovým  Šalomounským řešením, které nevyžaduje to, že by musel úplně opustit svoje dřívější rozhodnutí. My to řešení známe: všichni, kromě Káleba a Jozueho zemřou na poušti, a teprve jejich děti budou smět vejít      do země zaslíbené. Čtyřicet let musí uplynout- jako trest za nedostatek víry. Je vidět, že existují sliby, které se kvůli naší vině mohou uskutečnit až v následujících pokoleních.

  A proč vůbec Bůh takto reaguje a nechává se těmito argumenty oblomit? Proč je zlomovým argumentem to, že by ztratil respekt u Egypťanů a jiných pohanských národů? Proč by to měl Bůh, Stvořitel celého světa, brát vůbec v úvahu? Má to pro Něj nějaký význam? No, zdá se, že ano.  Kdyby zničil Izrael, tak, jak píše Ramban- „záměr stvoření člověka by byl promarněn“. Celá biblická vize světa nás učí,, že Stvořitel chce, aby všichni lidé poznali pravdu o Něm a Jeho jednotě.. Má nastat doba, kdy „Pán bude jeden a Jméno Jeho jedno“, tak jak to každý pátek zpíváme. Ale nebude to na lusknutí prstu, je to těžký a dlouhodobý proces. Je to zvláštně, nepředstavitelně propojené s našimi činy, naší odpovědností. Vyvolenost, rovná se odpovědnost.  Svoboda v tom hraje ústřední roli. Tu si nesmíme dát vzít, za ni musíme bojovat. Nesmíme se nechat otrávit těmi lidmi, kteří její význam degradují a ptají se: co to je, dá se to hodit do hrnce? Někdy to je jako mluvit do dubu, lidé jsou často velmi povrchní. Ale představte si sami sebe v kůži Mojžíše. Ten měl unikátní příležitost založit svůj vlastní, elitní rod, byla to dokonce Boží nabídka. Ale on se rozhodl pro tu těžší variantu, dokonce za ni bojoval s Bohem. Strávil  s tímto nevděčným lidem těch perných čtyřicet let na poušti. Tahal je za sebou, jako balvany  u nohou. Nesmíme si myslet, že bychom to dneska mohli mít lehčí. Určitě s těmi lidmi za tu dobu tisíckrát mluvil, šel příkladem, učil je pravidlům, která platí pro všechny stejně. Tam na poušti se stali  z otroků svobodným národem. Nic těžšího, ale ani nic smysluplnějšího dělat nemohl. Stejně tak jako my, je to i naše zodpovědnost.

Avi: Parašat Behaalotcha (Bemidbar 8:1 – 12:16)

  Tato paraša  začíná příkazem k Áronovi ohledně světel lamp, kahánků na menoře, sedmiramenném svícnu, který stál ve Svatyni. Symbolika menory a příkazu svícení je tématem úvahy, společně s příkladem, který Áronova služba představuje.

  Áron, jehož povinnosti velekněze jsou popsány ve čtení tohoto týdne, byl známý svou láskou ke všemu stvoření. Hilel o něm řekl v Pirkej Avot  (1,12): „Buď jedním ze žáků Árona, miluj mír a usiluj o mír, měj v lásce lidi a přiváděj je blíž k Tóře.“ Asi stojí za úvahu zamyslet se nad podstatou jeho způsobu života, když tu stojí jako nejvyšší příklad šíření duchovního světla Tóry.  Určitě to bylo to, že nečekal na ty, kteří stáli ve tmě, ale vyšel za nimi, aby také měli možnost dostat se k působení světla. Šel, slovy Hillela, k „bližním“. Přiváděl je do blízkosti Tóry. Podle věty z Pirkej Avot, z  jejího slovosledu, se zdá, že spíše než přivádění k Tóře měl blízko k lidem. Ta Tóra je tam uvedena až jako poslední věc. On ale nezjednodušoval nebo neohrožoval požadavky Tóry, aby je snížil na jejich úroveň. On měl v lásce lidi a tohle se dá vždycky vycítit. Určitě jste se nědy v životě setkali s lidmi, kteří se vás třeba snažili přemluvit k jejich náboženství, a byli to doslova bibličtí kulometčíci, kteří ty verše na vás stříleli po obdivuhodných dávkách. A člověk musí uznat jejich snahu a znalosti, ale stejně se s nimi  necítíte dobře – něco podstatného tu nehraje. U Árona to bylo jinak, on především miloval lidi. A pak nemusel snižovat Tóru, protože naopak pozvedával lidi.

  Tento aspekt Áronova života je naznačen v této paraše, která začíná příkazem: „Když budeš zapalovat (doslova  „pozvedávat“ -  podle Targumu Onkelos i rava Saadji Gaona) kahánky, dbej, aby těch sedm kahánků svítilo dopředu před svícen.“ (Bemidbar 8,2)

  Lampy na menoře  ve Svatyni byly symbolem lidské duše, tak jak se o tom píše v Přísloví 20,27: „Lidský duch je světlo od Hospodina.“  Sedm lamp na sedmi ramenech menory představuje podle některých výkladů sedm druhů židovské duše. A Áronovým úkolem bylo pozvednout každou tuto duši. Rabíni hledali vysvětlení pro skutečnost, že slovo „pozvednout“ (behaalotecha) se používá místo vhodnějšího „rozsvítit“ nebo zapálit“. A došli k závěru,, že tento verš znamená, že Áron je měl zapálit, „dokud plamen stoupá sám od sebe“ (Raši k Bemidbar 8,2). Áronův duchovní úspěch tedy spočíval nejen v tom, že dokázal zapálit tu jiskru v duších lidí, ale přivedl je také do stádia, kdy touha po světle se stala jejich vlastní žádostí. Věděl, že nejde o nějakou jeho slávu, že si nemá získávat oddané učedníky, kteří na něm budou závislí. On v nich prostě zapálil lásku k Bohu tak, aby mohli stát na vlastních nohou i bez něj.

  Existují tři pravidla, která se vztahují k menoře ve Svatyni (Rambam, Hilchot Bi´at Hamikdaš, kap.9 ). Za prvé, i když člověk nebyl knězem, mohl zapálit lampu. Ale za druhé, jen kněz mohl připravit lampu, nastavit knot a dodat olej. A za třetí, menora může svítit jen ve Svatyni.

  Za prvé, není výsadou  kněze, nebo několika vyvolených, šířit světlo Tóry. To je úkolem každého Žida, ať už to bere jako privilegium, nebo závazek. Hilelova slova: „Buď jedním ze žáků Árona“, platí pro každého jednotlivce.  Ale jen kněz může dělat přípravy.  Občas se může stát, jak už jsem říkal, že si člověk stanoví svatý cíl, přivést lidi k životu Tóry, a jde za tím cílem, a může se stát, že někdy i zavile, fanaticky a nadělá tak víc škody než užitku. Proto tu byla ta funkce kněží a dnes zkušených rabínů s větším rozhledem. A za třetí, tím místem, kde se rozsvěcovaly lampy, byla Svatyně, místo s nejvyšší možnou svatostí.  Podle toho musíme probudit svého ducha, i druhých, na nejvyšším stupni svatosti.

  Menora ve Svatyni měla sedm ramen, a ty představují sedm druhů židovské duše (Hilchot Šmita Vejovel 13,13). Jsou takové, jejichž posláním je sloužit Bohu s láskou a dobrotou (Chesed), jiné s bázní a přísností (Gevura) a některé tyto dvě cesty harmonizují (Tiferet). Tu střední cestu preferoval např. Maharal, náš rabi Löw. Ve všech těch sedmi  ramenech je obsaženo sedm základních cest ve službě Bohu a každý si vybírá tu svou, která je mu nejbližší. Pro všechny je ale společné, že nesou plamen světla Tóry: hoří láskou a vrhají světlo do Svatyně, a odtud do celého světa.

  Zvláštností Chrámu bylo, že jeho okna, jak se píše (I. Královská 6,4) byla „ široká a úzká“, což vysvětlovali rabíni (Vajikra Raba 31,7) tak, že ostění těch oken „byla široká na vnější straně a úzká uvnitř, protože Já (Bůh) nemám nedostatek světla.“ Na rozdíl od jiných staveb, jejichž okna jsou navržena tak, aby co nejvíc  světla propouštěla dovnitř, tady to bylo naopak konstruováno tak, aby Chrám vysílal světlo do světa. To je inspirující obraz. Máme světu přinášet světlo. Naše prostředky se mohou lišit, někteří se přibližují prostřednictvím přísnosti, jiní skrze lásku. Pro ty, kdo si zvolili cestu lásky, jsou cíl i prostředky stejné: cílem je světlo a cesta je světlem. To byla Áronova cesta, on  „miloval mír a usiloval o mír, měl v lásce lidi a přiváděl je blíž k Tóře.“ (Pirkej Avot 1,12)

Jak na havdalu

Havdala znamená doslova oddělení nebo odlišení a zakončuje šabat a svátky. Potřebujeme k ní pohárek vína (nebo jiného nápoje, ale nesmí to být voda), svíčku s dvěma nebo více knoty (nebo dvě svíčky, které budeme držet u sebe tak, aby se jejich plameny spojily v jeden) a nádobu s alespoň dvěma druhy koření. Na konci šabatu nebo svátku počkáme na východ prvních tří hvězd (nebo si přesný čas pro dané místo předem najdeme v kalendáři), zapálíme svíčku, odříkáme požehnání nad vínem (nebo jiným nápojem-v tom případě nezapomeneme, že požehnání musíme změnit), kořením, plamenem a na závěr hamavdil (oddělení). Zazpíváme si Elijahu hanavi a je to.Jedno z názorných videí najdete třeba zde.
Až potud je to velice jednoduché, havdalu po skončení šabatu má každý za pár týdnů v malíčku. Ale co havdala po skončení svátku? A co když šabat navazuje na svátek? Nebo svátek na šabat? S Elim jsme si už začali připadat jako pitomci, že pokaždé, když nějaká taková situace nastane, hledáme ve všech možných chytrých knihách, jakou havdalu máme vlastně udělat a ne a ne si to zapamatovat. Tak jsem si řekla, že o tom napíšu blog a třeba si to konečně zapamatuju. Koneckonců, ta pravidla jsou logická a když na to přijde, dají se odvodit z toho, co je povoleno/zakázáno.
Havdala na konci svátku se týká jen biblických svátků, nikoliv Chanuky a Purimu. Jde o to, že havdalou skončíme sváteční den, kdy platí zákaz práce, o Chanuce žádný zákaz práce není a tudíž není ani havdala. Havdala na konci svátku zahrnuje pouze víno a hamavdil-koření je vyhrazeno jen pro havdalu na konci šabatu a plamen není potřeba, protože o svátku můžeme zapalovat oheň, použijeme-li již existující plamen (typicky dlouho hořící svíčkum na druhou stranu je zakázáno plamen zhasnout).

Když svátek navazuje na šabat (jako letos Šavuot), havdala je součástí svátečního kiduše. Nezapalujeme speciální havdalovou svíčku, ale jako zdroj plamene použijeme sváteční svíčky. Není třeba je držet u sebe, aby se plameny spojily-necháme je prostě hořet ve svícnu. K jejich zapálení ovšem potřebujeme zdroj plamene-tedy svíčku, kterou jsme zapálili ještě v pátek večer před začátkem šabatu (vždy používejte dlouho hořící svíčku ve skleněné nádobě, nikdy nepoužívejte hřbitovní nebo jakoukoliv jinou podobnou svíčku v plastu!) Ti, kdo z důvodu požární prevence takové svíčky nepoužívají (mají recht), vynechají toto požehnání (neříkáme požehnání nad plamenem, když žádný nemáme, že...). Hamavdil je trochu jiný a hlavně končí "hamavil bejn kodeš le-kodeš" ("který rozlišuješ mezi svatým a svatým"), protože se přesouváme ze šabatu do svátku, tedy z větší svatosti do trošku menší svatosti.

Když šabat navazuje na svátek, havdalu neříkáme a nezapomeneme zapálit svíčky z existujícího plamene před začátkem šabatu. Havdalu neříkáme proto, že se přesouváme z menší svatosti do větší.

Na konci Jom kipuru se říká havdala nad vínem, ohněm a hamavdil. Koření se nepoužívá (a to ani v případě, že Jom kipur připadl na šabat).

Připadne-li Tiša be-Av na sobotu, havdala se posouvá až na neděli po skončení půstu.

Tak snad jsem na nic nezapoměla a nebudeme zase s Elim listovat knihami, až zase přijde nějaký svátek...

Avi: Parašat Naso (Bemidbar 4:21 – 7:89)

  V naší paraše Naso zabírá většinu páté kapitoly tzn. zkouška hořkou vodou.  Tu měla podstoupit žena, která byla podezřelá z cizoložství. Když nebyl přímý svědek takového zakázaného vztahu, ale určité indície mu nasvědčovaly, tak mohl žárlivý, podezřívavý manžel přivést manželku do Chrámu, předložit zvláštní oběť, a pak už nadešel ten rituál hořké vody. Byl to takový dost ponižující způsob. Kohen celý ten obřad provedl a na konci ta sota = podezřelá žena musela tu hořkou vodu vypít. V té hořké vodě byl prach z podlahy Svatyně. Žena předtím skládala přísahu, jejíž text pak byl symbolicky smytý do nápoje. V té přísaze, v případě viny, vlastně přijímala trest “tvůj klín potratí“ a v případě neviny -že se se jí nic nestane, naopak ji nemine požehnání.  Je to takový zvláštní „Boží soud“, který budí rozpaky a i nechuť. Sice to byl takový mocný rituál, který působil  spíš psychologicky, snad  i preventivně, ale přece jen to připomíná spíš středověké topení  nebo pálení čarodějnic. Je to navíc v celé Tóře něco zcela ojedinělého.

  Ale historikové potvrzují, že podobné zkoušky tohoto typu byly běžně prováděny na Blízkém východě, mezi Řeky a Římany, v Japonsku i v pozdější Evropě. Tam všude byl ovšem ten princip obrácený. Netknutost po zkoušce pro ně byl důkaz viny. V Tóře je to naopak: pokud chybí bolestná reakce, je to potvrzení nevinnosti. Nakonec, podle tradičních výkladů měla v případě viny přijít smrt, v opačném případě měla zaručené, že bude šťastnou matkou. V případě smrti jde pochopitelně o trest, způsobený Bohem, protože ta tekutina nebyla v žádném případě nijak škodlivá, a podle starých komentátorů ani nebyla hořká v doslovném smyslu.

  Jde ale o takový rituál, který působí málem magicky, a přitom judaismus je úplným opakem magie. V každém případě se tu ale předpokládá Stvořitelem vynucená reakce v těle člověka, podrobeného zkoušce. Proto se už středověcí komentátoři pokoušeli omezit smysl tohoto rituálu. Například Nachmanides říkal, že mohl fungovat pouze tehdy, když většina synů Izraele činila Boží vůli. A to je tak nepřesné měřítko, že se pak dá pochybovat, že by kdy ta zkouška měla vůbec smysl. Protože, z druhé strany, kdybychom tvořili až tak dokonalé společenství, nebylo by hořké vody ani zapotřebí…

  Někteří současní komentátoři to zase interpretují jako rituál, zajišťující ochranu před žárlivým manželem. Hertz má dokonce tento úryvek přímo pojmenovaný jako „zkouška žárlivosti.“ Důležité je, že praxe této zkoušky hořkou vodou byla zrušena Jochananem ben Zakkaj hned po zničení II. Chrámu. Od té doby hrozí za cizoložství jen rozvod a ne nějaká pokořující zkouška- ostatně dost jednostranná. K tomu se dá podotknout, že v té biblické době mohl mít muž více žen. Ale je to nejspíš tak náročná věc, že se stávala jen teorií. Například není známo, že by jakýkoli z mudrců Talmudu měl dvě ženy. Ale ani tato teoretická možnost nemusela ochránit manžela od hříchu, mohl být přeci nevěrný jak jedné, tak i více ženám. A tak pro jakousi genderovou spravedlnost podle Talmudu platilo, že zkouška hořké vody může zafungovat pouze v tom případě, že je i sám muž bez hříchu. Morálka je zkrátka vyžadována od každého z nás stejně a taky stejně intenzivně.

  Život není tak úplně jednoduchý a málokdo je v této oblasti bez hříchu. To působí mnoho hořkosti, které bychom se mohli a měli vyvarovat. Na takové věci pak člověk myslí i na smrtelné posteli. Jako v tom vtipu, kdy Mojše umírá… rozloučil se s dětmi a širokou rodinou a u jeho lůžka zůstala už jenom manželka Sára. Mojše se na ni dlouze zadívá a pak se zeptá: „Sáro, řekni mi prosím, byla jsi mi někdy nevěrná? Vidíš přeci, že za chvíli umřu.“- Sára se zamyslí a řekne: „A co když ne…“

Prodloužený víkend šabat-jom tov

Ve Francii jsou křesťanské letnice státním svátkem (byť leckdo pracuje) a tak jsme si, stejně jako vloni, nemuseli brát volno na Šavuot (příští rok o bude horší). Já jsem navíc za sebou měla první týden v práci po návratu z mateřské, takže mi tři dny klidu přišly skutečně vhod.

Naše letošní oslava svátku darování Tóry měla k ideálu daleko, ale v rámci možností jsme se s tím poprali. V sobotu večer se v synagoze jako obvykle studovalo-nejdřív měl přednášku Jacob Rogozinski na téma "Odkud přišli Hebrejci?" (spojil biblickou archeologii, židovskou tradici a filozofii), pak krátká bohoslužba, večeře a pak Eli vedl studium známého talmudického příběhu o Achnajově peci. Já jsem byla doma se Šmulim a moje inelektuální maximum bylo přečtení kapitoly o Šavuotu v knize Blu Greenberg (How to Run a Traditional Jewish Household), kterou už jsem před pár lety četla a stále se k ní vracím, a také příprava šacharitu na nedělní ráno.

Díky návštěvě amerického židovského páru jsme mohli zorganizovat sváteční šacharit, protože pán se nabídl, že se postará o čtení z Tóry (a zvládnul to výborně, byť teda jeho hebrejština měla charakteristický americký přízvuk...koneckonců jako ta moje má přízvuk český), já jsem vedla první část bohoslužby (Psukej de zimra a požehnání před čtením Šma a pak ještě kadiš titkabal), Šmuli byl neskutečně hodný a někdy během Amidy mi usnul v náručí a kadiš ho nevzbudil, ani mocný bas našeho chazana. Spokojeně zařezával až do musafu, kdy ho probudil hlad. Udělalo mi velkou radost být zase v synagoze a aktivně se účastnit bohoslužby. Co se mojí domácí praxe týče, je to dost bída, ranní modlitbu zvládám v případě, že vstaneme se Šmulim v pět ráno (což vstáváme dost často, pokud se teda nevzbudí už ve 4 a nevrátíme se po krmení do postele urvat ještě alespoň hodinu spánku) a mám tak dost času, než v 7:45 vyrazíme k chůvě a do práce. Na minchu jsem ještě nenašla v práci místo, kam bych se mohla na pět minut v klidu zašít a nebyl to záchod, a večer odpadnu do postele dřív, než je čas říkat arvit (i kdybych neodpadla, tak už bych stejně neměla morál).

Zvyk jíst mléčné pokrmy na šavuot jsme letos vynechali, neměla jsem čas ani sílu cokoliv chystat a v mrazáku byly pouze pokrmy masité. Snad příští rok.

Ale tři dny klidu doma s Elim a Šmulim byly moc fajn, jen kdybych teď neměla totálně narvaný koš na prádlo, prázdnou ledničku a zoufale málo času...

Avi: Parašat Bemidbar (Bemidbar 1:1 – 4:20)

    Třetí kniha Mojžíšova – Vajikra byla zvláště věnována kohenům a jejich kněžské službě.  Když začínáme číst čtvrtou knihu – Bemidbar (= na poušti), dostává Mojžíš od Hospodina příkaz spočítat celou pospolitost, veškerý lid Izraele. Všichni bojeschopní  muži jsou sepsáni, kromě Levítů, kteří se měli starat o Chrám. A tak to nejspíš napovídá něco o tom, že jde na jednu stranu o zavedení určitého uspořádání a rozložení tábora, aby se zamezilo chaosu při tom dlouhém putování, ale taky že jde     na druhou stranu i o opatření vojenské - právě z té vojenské služby byli Levíti vyloučeni.

  Ramban se diví, proč to všechno sčítání není pojednáno nějak jednoduše, účetně - jako prostý součet všech mužů .A proč se tu zachází do takových podrobností a zdůrazňuje se navíc  mnohokrát, že to byl jmenný seznam- takže ten soupis v naší paraše je jen náznakem celé sčítací mašinérie. Jedním z výkladů k tomu je, že jde o poukaz na nesmírnou laskavost Stvořitele. Můžeme si tak uvědomit, že do Egypta přišlo 70 lidí, a z něj vychází početný národ. Ramban ale zdůrazňuje něco jiného- místo, aby byly počítány skupiny, rody, je počítán každý zvlášť, individuálně. Ramban se domnívá, stejně jako midraš, že tak chtěl Svatý, ať je požehnán, projevit individuálně úctu a uznat velikost každého z nich. Komentátor ze 13. století tak uvádí zásady personalismu, osobního přístupu, jehož základ je přece obsažen už v tom biblickém popisu stoření člověka.

  Zvláštním problémem, který souvisí s tímto soupisem, je jeho právoplatnost. Na jiném místě, během dřívějšího soupisu, Tóra tvrdí, že se nemají počítat synové Izraele přímo, bezprostředně: „Když budeš pořizovat soupis Izraelců povolaných do služby, dá každý při sčítání výkupné Hospodinu za svůj život, aby je při sčítání nestihla nenadálá pohroma.“ (Šemot 30,12) Podle Rašiho je třeba vzít od každého půl šekelu, spočítat je a takovým způsobem dojít k hledanému číslu. Raši i někteří jiní komentátoři důsledně trvají na tom, že i v naší paraše nejde jen o sčítání hlav, ale sčítání peněz, vybraných od každého. V příkazu, který tehdy dostal Mojžíš, bylo zdůrazněno, že „bohatý nedá více a nemajetný nedá méně než půl šekelu“ (Šemot 30,15). Je to pozoruhodné zdůraznění rovnosti, v tom individuálním přístupu není nikdo před Bohem ani nadřazen, ani zapomenut.

  Odkud se vlastně vzal ten zákaz počítat lidi přímo? Zdá se trochu absurdní. Má nám to snad něco  naznačit? Možná že šlo, ve shodě s tím osobním, personalistickým přístupem o to, aby se z člověka nestalo jen to číslo. A nemusíme myslet hned na ty nejhorší asociace a vytetovaná čísla na lidských pažích v továrnách na smrt. Jde prostě o to, aby se jedinečná lidská bytost nestala jenom chladnou číselnou jednotkou, využitelnou nebo postradatelnou… Tak uvažuje i komentátor z 15. století, Jicchak Arama: „nebyli jako zvířata nebo materiální předměty, ale každý z nich měl svoji důležitost jako král nebo kněz.“ Možná, že šlo o provinění podobné tomu, kterého se dopustil král David. Podle II. Knihy Samuelovy přikázal svému veliteli vojska Jóabovi, aby spočítal lid. A i když se to veliteli nejspíš nelíbilo, královo rozhodnutí bylo nezvratné, jak se tam píše. „A potom měl David výčitky svědomí, že dal lid sečíst“. (II. Samuelova 24,10)

  Ten Davidův hřích spočíval v překročení zákazu sčítání. Musel to tedy být zákaz velké důležitosti. O to míň je pak srozumitelné, jak mohlo být přikázáno, po vyjití z Egypta, udělat soupis, aniž by tam byla zmínka o poplatku „na hlavu“. Hertz si myslí, že to bylo něco mimořádného, výjimka z pravidla. Ale s takovým názorem je osamocený. Abravanel na to jde jinak a přichází s nápadem povoleného a nepovoleného soupisu. Podle něj, když jde o nutnou obrannou potřebu, je třeba udělat soupis bez nějakých okolků. A tak to po vyjití z Egypta bylo. U Davida to bylo jinak. Ten nařídil sčítání z rozmaru, chtěl se jen pochlubit před svými nepřáteli, byla v tom pýcha. Neexistovala pro takovou věc žádná vojenská nutnost. Armáda měla uspokojit pouze ješitnost samotného krále. A v tom spočíval jeho hřích. Armáda je nutným zlem, jak učí Tóra. Z dnešního pohledu je to takový idealismus, vždyť, jak dlouho by asi existoval Izrael bez armády. Ale armáda není něčím samostatně, nezávisle důležitým. Nemá být cílem sama o sobě. Vidíme i tu realitu dnešního světa. Kolik je „rakeťáků“, vůdců, kteří klidně nechají pomřít hlady půl národa, jen když budou mít ty nejničivější zbraně- i vlastní lidé jsou pro ně jen čísla, pouhá kolečka v té mašinérii marné slávy. A jiní rovnou říkají, že nás vymažou z mapy světa. Pro takové mocipány platí to varování s Davidovým případem. Mohou se snadno přepočítat. Vždyť i taková postava jako je David, když projevil pýchu se samolibým přepočítáváním své armády, mohl si pak už jen vybrat ze tří hrozných trestů...

Avi: Parašat Bechukotaj (Vajikra 26:3 – 27:34)

  Dnes končíme čtení III. Knihy Mojžíšovy- Sefer Vajikra. Je to kniha primárně věnovaná kněžím, proto se jí říká Torat kohanim. A je zakončená, stejně jako shrnující  V. Kniha Mojžíšova - Devarim, různými požehnáními a varováními.  Tady i tam je to těžké čtení, které bychom nejraději přeskočili. Tato pasáž se nazývá  tochecha. Je to takové silné napomenutí, varování - až prokletí. Zde je to míněno jako trest, důsledek neplnění závazků smlouvy s Bohem. Neštěstí přijdou, když Izrael nebude věrný.

  Je to strašně nepříjemné čtení. Moc  ani nevíme, co si s těmi živými obrazy utrpení počít. Všechen ten popis strachu, slabosti, nemocí, hladu, pobití od nepřátel, o neplodné zemi, divokých zvířatech, zpustošených městech, rozptýlení  a pocitu nejistoty, která zachvátí srdce…  Při čtení se nás zmocňuje  hrůza a zvedá se i pobouření a odpor kvůli nepřiměřenému jazyku, když dokonce čteme: „Budete jíst maso svých synů a budete jíst maso svých dcer“ (Vajikra 26,29). Všechno se v nás otřese.  Jsme na rozpacích nejenom nad tím drastickým popisem, ale i nad tím, že toho zlořečení, trestů za pohrdnutí smlovou, je mnohem víc než požehnání a všech slibů blahobytu za věrnost smlouvě. Jakým Bohem je biblický Bůh Izraele? -  to si asi přitom pomyslí každý dnešní čtenář těchto řádků.

  A problém v tom viděli už naši dávní komentátoři. Ibn Ezra vysvětluje, že požehnání jsou popsána tak nějak obecně, zatímco zlořečení  -s  citem pro detail. To připomíná dobře známou věc, že je mnohem lehčí  napsat, zahrát nebo zfilmovat nějakou tragédii nebo horor, než nějakou nudnou selanku, kde se všem prostě jen dobře daří. Jiné vysvětlení se váže k výchovné funkci této pasáže. Nám by asi byl milejší náš oblíbený učitel hebrejštiny- Karel, který má vždy po ruce slůvko: mecujan  = výborně! Když se na něco Karel zeptá, buď odpovíte dobře, nebo vám napoví a vy to dořeknete, nebo to dokonce i sám dořekne- ale vždy to zakončí širokým úsměvem a zvoláním: mecujan! Je to tak příjemné, člověk se nestresuje.  Ale samotný život neplyne tak pohodově. Ten text promlouvá k představivosti běžných lidí- popisuje zhoubné důsledky neposlušnosti při odvržení přikázání. Z jiné strany se záležtostii chápe J.H. Hertz. Říká, že i když tochecha zní tak ostře, je to prostě pravdivá věc. A ve shodě s pravdou je i ten následující  popis nepříjeného osudu. Všechny tyto horory se Židům přihodily v biblických dobách, v dobách pozdějších i v dobách docela nedávných.

  Skoro to připomíná ten vtip o setkání dvou známých . Kohn zdraví: „Tak jak se mají?“ a Roubíček odpovídá: „Děkuju pěkně za optání, taky na nich dojde.“

  Problémem ale není jen to „výživné“ podání všech neštěstí a relativně malá plocha popisu těch šťastnějších věcí, ale taky to, že je to požehnání popisováno  hlavně v materiálních kategoriích. Mluví se tu o dešti (i když teď už tomu v Čechách rozumíme líp, jak je potřebný),  o dobrých úrodách, neexistujícím ohrožení ze strany zvířat a lidí,  o úspěšné armádě, o svobodě. A  Bůh slibuje: „Budu procházet mezi vámi.“ (Vajikra 26,12) Je to pěkná představa, i když trochu mlhavá. A navíc, kde je v těch všech věcech přímo obsažená nějaká hodnota vnitřní, duchovní? Tenhle nedostatek, a taky chybějící zmínky  o životě příštím, znepokojovaly už naše klasické komentátory. Josef Albo k tomu říká: „Když Tóra nezmiňuje odměny duchovní, které jsou nejdůležitější, tak proč mluví o odměnách materiálních, které důležité nejsou?“ Aby to vysvětlili, jedni říkají, že o tak složitých otázkách, jako je příští svět, není možné mluvit vůbec. Jiní, jako Ramban, říkají, že to je samozřejmá věc, bez diskuze. Další zase argumentují, že když, jak jsme citovali, s nimi má být Boží přítomnost už na zemi, no tak tím spíš, když se duše oddělí od těla. Podle Rambama „nejsou odměny materiální  cílem, ale prostředkem.“ Plnění přikázání má zajistit bezpečí, dostatek jídla, materiální stabilitu a to jsou základní, nezbytné předpoklady, aby se mohla plnit další přikázání, která pak otevírají dveře k životu příštímu.

  Posláním Tóry není vychvalovat, ale požadovat. I proroci v těch napomínáních a nárocích pokračují, stačí do nich jen nahlédnout.  A na závěr: zajímavou myšlenku k tomu dodal Lévinas. Podle něj „snad jediná zásluha Izraele spočívá v tom, že si vybral tuto knihu hněvu a obžaloby za své poslání.“

 K tomu se na rozloučenou hodí vtípek: Co je to židovský Alzheimer? – To je když zapomeneš           na úplně všechno, tedy až na pocit viny… - Takže, i kdyby snad někdo chtěl na ty nároky zapomenout, jde to jen velmi těžko...