Avi: Parašat Bechukotaj (Vajikra 26:3 – 27:34)

  Dnes končíme čtení III. Knihy Mojžíšovy- Sefer Vajikra. Je to kniha primárně věnovaná kněžím, proto se jí říká Torat kohanim. A je zakončená, stejně jako shrnující  V. Kniha Mojžíšova - Devarim, různými požehnáními a varováními.  Tady i tam je to těžké čtení, které bychom nejraději přeskočili. Tato pasáž se nazývá  tochecha. Je to takové silné napomenutí, varování - až prokletí. Zde je to míněno jako trest, důsledek neplnění závazků smlouvy s Bohem. Neštěstí přijdou, když Izrael nebude věrný.

  Je to strašně nepříjemné čtení. Moc  ani nevíme, co si s těmi živými obrazy utrpení počít. Všechen ten popis strachu, slabosti, nemocí, hladu, pobití od nepřátel, o neplodné zemi, divokých zvířatech, zpustošených městech, rozptýlení  a pocitu nejistoty, která zachvátí srdce…  Při čtení se nás zmocňuje  hrůza a zvedá se i pobouření a odpor kvůli nepřiměřenému jazyku, když dokonce čteme: „Budete jíst maso svých synů a budete jíst maso svých dcer“ (Vajikra 26,29). Všechno se v nás otřese.  Jsme na rozpacích nejenom nad tím drastickým popisem, ale i nad tím, že toho zlořečení, trestů za pohrdnutí smlovou, je mnohem víc než požehnání a všech slibů blahobytu za věrnost smlouvě. Jakým Bohem je biblický Bůh Izraele? -  to si asi přitom pomyslí každý dnešní čtenář těchto řádků.

  A problém v tom viděli už naši dávní komentátoři. Ibn Ezra vysvětluje, že požehnání jsou popsána tak nějak obecně, zatímco zlořečení  -s  citem pro detail. To připomíná dobře známou věc, že je mnohem lehčí  napsat, zahrát nebo zfilmovat nějakou tragédii nebo horor, než nějakou nudnou selanku, kde se všem prostě jen dobře daří. Jiné vysvětlení se váže k výchovné funkci této pasáže. Nám by asi byl milejší náš oblíbený učitel hebrejštiny- Karel, který má vždy po ruce slůvko: mecujan  = výborně! Když se na něco Karel zeptá, buď odpovíte dobře, nebo vám napoví a vy to dořeknete, nebo to dokonce i sám dořekne- ale vždy to zakončí širokým úsměvem a zvoláním: mecujan! Je to tak příjemné, člověk se nestresuje.  Ale samotný život neplyne tak pohodově. Ten text promlouvá k představivosti běžných lidí- popisuje zhoubné důsledky neposlušnosti při odvržení přikázání. Z jiné strany se záležtostii chápe J.H. Hertz. Říká, že i když tochecha zní tak ostře, je to prostě pravdivá věc. A ve shodě s pravdou je i ten následující  popis nepříjeného osudu. Všechny tyto horory se Židům přihodily v biblických dobách, v dobách pozdějších i v dobách docela nedávných.

  Skoro to připomíná ten vtip o setkání dvou známých . Kohn zdraví: „Tak jak se mají?“ a Roubíček odpovídá: „Děkuju pěkně za optání, taky na nich dojde.“

  Problémem ale není jen to „výživné“ podání všech neštěstí a relativně malá plocha popisu těch šťastnějších věcí, ale taky to, že je to požehnání popisováno  hlavně v materiálních kategoriích. Mluví se tu o dešti (i když teď už tomu v Čechách rozumíme líp, jak je potřebný),  o dobrých úrodách, neexistujícím ohrožení ze strany zvířat a lidí,  o úspěšné armádě, o svobodě. A  Bůh slibuje: „Budu procházet mezi vámi.“ (Vajikra 26,12) Je to pěkná představa, i když trochu mlhavá. A navíc, kde je v těch všech věcech přímo obsažená nějaká hodnota vnitřní, duchovní? Tenhle nedostatek, a taky chybějící zmínky  o životě příštím, znepokojovaly už naše klasické komentátory. Josef Albo k tomu říká: „Když Tóra nezmiňuje odměny duchovní, které jsou nejdůležitější, tak proč mluví o odměnách materiálních, které důležité nejsou?“ Aby to vysvětlili, jedni říkají, že o tak složitých otázkách, jako je příští svět, není možné mluvit vůbec. Jiní, jako Ramban, říkají, že to je samozřejmá věc, bez diskuze. Další zase argumentují, že když, jak jsme citovali, s nimi má být Boží přítomnost už na zemi, no tak tím spíš, když se duše oddělí od těla. Podle Rambama „nejsou odměny materiální  cílem, ale prostředkem.“ Plnění přikázání má zajistit bezpečí, dostatek jídla, materiální stabilitu a to jsou základní, nezbytné předpoklady, aby se mohla plnit další přikázání, která pak otevírají dveře k životu příštímu.

  Posláním Tóry není vychvalovat, ale požadovat. I proroci v těch napomínáních a nárocích pokračují, stačí do nich jen nahlédnout.  A na závěr: zajímavou myšlenku k tomu dodal Lévinas. Podle něj „snad jediná zásluha Izraele spočívá v tom, že si vybral tuto knihu hněvu a obžaloby za své poslání.“

 K tomu se na rozloučenou hodí vtípek: Co je to židovský Alzheimer? – To je když zapomeneš           na úplně všechno, tedy až na pocit viny… - Takže, i kdyby snad někdo chtěl na ty nároky zapomenout, jde to jen velmi těžko...