Důvod, proč nepíšu je jednoduchý, v posledních dnech jsem fakt unavená. V pondělí se vracím do práce a tak bylo potřeba zamrazit zásoby mateřského mléka alespoň na prvních pár dní (a pak snad vykrýt spotřebu tím, co zvládnu odstříkat během přestávek v práci, i když mám jisté pochybnosti, zda je to reálné, ze zákona má sice žena nárok na hodinu ze své pracovní doby na kojení, ale kromě času je také potřeba vhodné místo a to už je trochu složitější) a nutná nadprodukce je únavnější, než by jeden myslel (už chápu, proč mají dojnice ve velkochovech "životnost" jen 5-6 let a pak jsou příliš vyčerpané...). Do toho další sousedi, tentokrát přímo nad námi, rekonstuovali byt. Bourali stěny, sekali elektriku...jedna radost. Moje spotřeba čokolády a cukru obecně značně stoupla a i tak mám o dvě kila míň, než před těhotenstvím.
Během minulých skoro tří měsíců jsem musela trochu přehodnotit co je ideál a jak ho zkombinovat s realitou. Třeba co se látkových plen týče, ze začátku to byl boj a teprve teď se mi trochu začíná dařit nastolit nějaké pravidelné fungování (s tím, že na noc a na jakékoliv delší výpravy mimo domov zatím používáme ekologické jednorázovky, ale i to bych chtěla časem doladit). A upřímně, kdybych před pár měsíci nepřemýšela nad tím, zda je micva být "ekolo", asi bych to už zabalila a jeli bychom jen v jednorázovkách. Chůva teď v rámci adaptačního týdne testuje, zda to zvládne i ona (použité plíny hází do nepropustného látkového sáčku a já je pak peru, nemá s tím tedy příliš mnoho práce). Pořád mi míň vadí prát, než jezdit neustále za hranici do Německa kupovat plíny. Pere pračka.
Ale zdaleka nejtěžší je prostě nechat svoje dítě u cizího člověka, byť jen na několik hodin denně a jít do práce. Ve chvíli, kdy už si to všechno sedlo, našli jsme společný režim, odpadl stres ze začátku, kdy člověk moc neví co a jak, nespí, protože dítě ještě nemá ustálený režim. A ve chvíli, kdy se tohle všechno poddá a konečně si spolu začneme užívat a mateřská začne alespoň vzdáleně připomínat dovolenou, je konec a já musím jít do práce vytvářet hodnoty, o jejichž přínosu mám značné pochybnosti. V neděli, před prvním adaptačním dnem u chůvy, jsem se prostě složila a celé odpoledne a večer probrečela. Chůva má naštěstí pochopení a tak s podporou muže, chůvy a prarodičů, jsem to nějak zkousla. Ale nepřestávám přemýšlet nad tím, jak to udělat, abych se u přístího dítěte neocitla zase v té samé situaci, kdy trpím jí i dítě (Šmuli to ze začátku nesl celkem dobře, teď už je z pobytu u chůvy nadšený méně, hlavně, když má jíst z flašky, ale pořád se na ni usmívá a zvládne tam usnout). A nebo, pokud bych zase musela dát dítě k chůve, aby mi ta práce, kvůli které to je nutné udělat, dávala smysl.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire