Avi: Parašat Emor (Vajikra 21:1 – 24:23)

Naše dnešní parašat Emor obsahuje ohromný výčet přikázání. Mnoho z nich se týká kohenů, čili kněží, kteří se starali o chod obětního kultu v Chrámu. Řeč je tu také například o posvěcení Božího Jména a o rouhání.

Mezi všemi těmi přikázáními je i jedno, o kterém jsme sice už mluvili, ale nezaškodí se k němu vrátit a trochu rozvinout přístup k takovým textům. Jedná se o zásadu, která je tu zformulována jako „oko za oko“, která se mimochodem už předtím objevuje v knize Šemot. Máloco mělo tak negativní vliv na vnější hodnocení judaismu a bylo tak falešně chápáno. Ten verš zní: „zlomenina za zlomeninu, oko za oko, zub za zub; jak zmrzačil člověka, tak ať se stane jemu“ (Vajikra 24,20) Tohle je ještě dobrý překlad, v tom závěru dost pasivní- s tím typicky českým: ať SE to udělá, ať SE to stane. Známe to z podobných vyjádření: například když hrdý manžel říká: já jsem doma NĚKDO. Například když manželka říká: někdo by měl vynést koš! To NĚKDO tu je zavádějící, podobně jako ono SE to udělá. Stejně tak tady ten překlad dobře naznačuje tu nejednoznačnost v reakci. Naproti tomu jeden z křesťanských překladů, který zní: „Jakým způsobem někdo zmrzačil bližního, takovým způsobem bude zmrzačen“ – tak to už je opravdu zlá interpretace, která s rabínským chápáním tohoto verše nemá nic společného. Neboť nejde o to, aby si potom dva jednoocí podali ruku a řekli si, že jsou si kvit. Vždycky jde o příslušnou náhradu, čili odpovídající odškodnění. Tak tomu rozumí celá rabínská tradice. Nikde v celé historii není zachován jediný popis, který by vybočoval z toho běžného chápání, kterým bylo jednoznačně - odškodnění.

K tomu chybnému chápání možná vede i to, že se v historii objevují i jiné kodexy, například babylonský Chammurapiho zákoník. Ten v některých pasážích zní dost podobně, ale vyžaduje trest naprosto identický in natura - jako třeba odstranění zubu za ten vybitý. A to nás může vést k otázce, jestli to „oko za oko“, které bereme samozřejmě jako odškodnění, bylo záměrem od samého začátku, anebo je to už určitá naše interpretace- to znamená interpretace Talmudu a dřívější tradice? Ta tradiční, ortodoxní odpověď je jednoznačná: co je v Talmudu je tím, co pochází od Mojžíše- prostřednictvím ústní tradice. Když se na to podíváme méně fundamentalistickým pohledem, můžeme si říci, že nelze přesně vědět, jak tohlo přikázání chápali naši předci před třemi tisíci lety. A taky, že není nic divného na tom, že formulace a zásady v těch okolních civilizacích mohly ovlivnit text Tóry. Ani to nemohlo být jinak. Tóra mluví jazykem lidí, museli jí rozumět. Ale i když text zní podobně, neznamená to, že jeho záměr je stejný. Cílem byla spravedlnost. Oko za oko a ne život za oko- poznamenává Talmud. Jde o to zabránit řetězení krevní msty, s takovými opatřeními se v Tóře setkáváme vícekrát. Talmud i pozdější rabíni snášeli ještě spoustu dalších argumentů na podporu toho, že zmrzačení viníka nemůže být záměrem textu. Například: kdyby viník byl jednooký a měl by tedy přijít o své, už jediné oko, nebyl by trest už v těch rovnovážných proporcích. Nechci opakovat další argumenty, o kterých jsem mluvil už dříve. Zbývá se jen ptát, proč tu tedy rovnou není napsáno: oko za finanční náhradu? I o tom jsem už mluvil: jde o to, že oko je v podstatě nenahraditelné- to by si měl viník uvědomit a kromě finanční náhrady by měl svého činu upřímně litovat a prosit poškozeného za odpuštění.

A teď o tom přístupu k takovým textům. Jak píše Krajewski, neexistuje nějaký „holý“ text, nezávislý na interpretaci. Nemáme, ani nemůžeme mít přístup ke všem způsobům chápání starobylého textu prostřednictvím lidí, kteří žili v době jeho vzniku. Od té doby zachované tradiční interpretace a výklady, připojené později, tvoří celek kterým je Tóra. Tóra je živá právě proto, že je součástí moře tradice a taky proto, že je výchozím bodem toho, čemu se říká studium Tóry. Interpretační tradice spoluvytváří text. A takovým způsobem můžeme dojít k postoji, který není naivní a je ve shodě se židovskou tradicí: Tóra Psaná i Tóra Ústní jsou dvěma aspekty jednoho celku. Díky tomu nemusíme být fundamentalisty, ale i přesto můžeme Tóru brát tak, jako kdyby byla obdržena přesně v takové podobě, jak ji známe.