Chevra kadiša

Chevra kadiša, neboli svaté společenství, jsou lidé, kteří dobrovolně a ve svém volném čase obstarávají taharu-rituální omytí zesnulého před pohřbem a jeho oblečení do rubáše nebo jen zabalení do bílé látky, podle přání rodiny nebo zesnulého, a také pomáhá rodině s organizací pohřbu. Zaopatření zesnulého je považováno za velkou micvu, protože to je skutek milosrdenství, který vám jeho příjemce nemůže nijak vrátit. Chevra kadiša se v minulosti také věnovala dalším charitativním akcím-podpoře chudých nevěst, vdov, sirotků a nemajetných členů židovské komunity. Členy chevra kadiša byli zbožní a majetní členové obce, kteří svými prostředky udržovali spolek v chodu. Svou chevra kadiša by měla mít každá židovská obec bez ohledu na svou liberálnost nebo ortodoxnost, ale je pravdou, že v dnešní době není úplně jednoduché chevra kadiša založit. Známí z Paříže, kteří stáli u zrodu MJLF potvrdili, že v jejich komunitě to vždy skončilo konstatováním, že "by se mělo s tím něco udělat", ale že zatím stále služby chevra kadiša "outsourcují" u ortodoxních obcí.
Naše liberální obec ve Štrasburku má svou chevra kadiša a také svůj okrsek na městském hřbitově, kde povolujeme pohřby i nežidovských manželských partnerů, pod podmínkou, že na náhrobku nebudou jiné náboženské symboly, než židovské. A protože naše chevra kadiša také nemá mnoho členů a někdy není lehké sehnat potřebné (ideálně) 4 osoby k provedení tahary, přidala jsem svoje jméno na seznam lidí, kterým je možné v případě potřeby zavolat. Nejsem ani vzor všech ctností, ani majetná, ale vím, že se neskácím při pohledu na zemřelého a tak si myslím, že pokud tuto micvu splnit mohu, pak bych ji splnit měla.
Ode dneška jsem tedy aktivním členem naší chevra kadiša, protože jsem v současnosti bez práce a tak, když mi naše "předsedkyně" zavolala, zda budu moct přijít, nebylo nad čím přemýšlet. Je absolutně respektovaným pravidlem, že taharu žen provádí ženy a taharu mužů muži. Před samotným začátkem práce jsou zapáleny dvě svíčky u hlavy zesnulého a každý se sám krátce pomodlí a požádá zesnulého o prominutí, že musíme manipulovat s jeho/jejím tělem. V naší obci neprovádíme "teša kabim"-polití velkým množstvím vody, jednak na to místnost na taharu není úplně vybavená a pak, tento zvyk nebyl dříve v Alsasku praktikován a v ortodoxních kruzích se objevil až relativně nedávno.
Paní, kterou jsme dnes omývaly, nebyla členkou naší obce, ani nikdo z její rodiny. Původně pocházela z Dánska, potkala ovšem jednoho žida z Bordeaux, konvertovala k židovství (v 60.letech v Dánsku, pod vedením ortodoxního rabína) a provdala se do Francie. Její muž zemřel již před lety a je pohřben na židovském hřbitově v Bordeaux. Nicméně, francouzská konzistoř řekla, že konverzi dotyčné paní neuznává a tedy nemůže být pohřbena na židovském hřbitově vedle svého muže. Rodina tak hledala jiná řešení a protože jedna z jejích dcer žije ve Štrasburku, kontaktovala nás. My uznáváme konverzi dotyčné paní jako platnou a naše poplatky za pohřbení v naší části hřbitova jsou snesitelné i pro nečleny obce (konzistorní obec tady ve Štrasburku žádá za pohřbení nečlena obce poplatek ve výši 40 let placení členství v obci, my žádáme poplatek ve výši 3 let členských poplatků + 400 € za pohřeb). Tohle jsou přesně ty momenty, kdy si uvědomím, jak moc je důležité, aby existovala alternativa, třeba v podobě liberální obce.

Naše chevra kadiša není spolkem významných a bohatých, není ani spolkem super zbožných, pokud zbožnost měříme počtem odříkaných modliteb a košerností domácnosti. Pokud ale zbožnost měříme jako ochotu prokázat poslední službu bližnímu, kterého jsme ani neznali a dozajista nám to nevrátí, pak jsou i naši členové chevra kadiša zbožní a mě je ctí, že k nim mohu patřit.

Kavana

Kavana je, jak jsem už minule naznačila, něco jako soustředěnost, pozornost zaměřená na to, co děláme, směřování mysli. Obvykle se o kavaně bavíme v případě modlitby, ale existují i další micvot, které vyžadují kavanu-tedy, že když něco dělám, tak to nedělám mimovolně, ale s jistým stupněm uvědomění.

Problém je, že v poslední době jsem ta poslední, co by mohla psát o kavaně, protože se mi myšlenky neustále rozebíhají do všech směrů a udržet pozornost alespoň na chvíli je velký problém. Takže moje momentální starost je, jaká minimální kavana je nutná pro splnění micvy. Tedy co je ten základ, na kterém se dál dá stavět. A když v Amidě dojdu k požehnání: Slyš náš hlas (Šma kolejnu), tak mě napadá, že to je modlitba za to, aby Nejvyšší poslouchal naše modlitby, i když my sami se na ně nejsme schopní soustředit a také za to, abychom se my byli schopni alespoň občas modlit s hlubokou kavanou.

V Tamludu (Berachot 29b) najdeme tuto diskuzi: R Eliezer řekl: "Kdo udělal ze své modlitby rutinu, toho slova nejsou pokornou prosbou." Co znamená rutina v těchto souvislostech? Rabi Jaakov bar Idi řekl ve jménu rabiho Ošaji: "To znamená, pro koho je modlitba jako břímě na jeho hřbetě, které hledí rychle shodit." Rabíni říkají: "To se vztahuje na každého, kdo neodříkává modlitbu jako prosbu, ale jako obyčejné odříkávání bez emocí." Rabba a rav Josef oba říkali: "To se vztahuje na každého, kdo není schopný přidat nový prvek do své modlitby-tedy něco, co by reflektovalo jeho osobní potřeby a pouze odříkává standardní text." Rabi Zeira odpověděl: " Mohl bych přidat nový prvek do každé své modlitby, ale mám obavu, že bych se mohl splést. Navíc není možné žádat po všech, aby vnášli každý nějaký nový prvek do jejich modliteb."
Diskuse pokračuje tím, zda přesné načasování modliby (úsvit a západ slunce) znamená velkou kavanu, každopádně z uvedeného je zřejmé, že Jaakov bar Idi a jeho učitel rabi Ošaja jsou celkem minimalisté, zatímco Rabba a rav Josef vyžadují abychom se opravdu soustředili na to, co říkáme a přemýšleli o tom.

Šulchan Aruch říká, že je potřeba se modlit s kavanou celou Amidu a pokud se nám to nedaří, pak alespoň první požehnání (Avot). Pokud jsme se nesoustředili na první požehnání, je nutné celou Amidu zopakovat. Na což odpovídá Rema (rabi Moše Isserles), že Amidu neopakujeme, protože kdo se nedokázal soustředit napoprvé, nedokáže to ani na podruhé, takže k čemu je to opakování?

Rabi Sacks rozlišuje různé stupně kavany: kavana le-šem micva, tedy záměr splnit micvu, prostě se modlíme, protože to je micva. Tenhle level není zas takový problém zvládnout a pokud plníme micvu, protože nám dělá radost plnit micvu, pak jsme splnili minimalistický nárok rabiho Jaakova bar Idy. Další je porozumění textu-pro nás, kdo rozumíme hebrejsky každé desáté slovo je naprosto nutný překlad. A pak se buď modlit ve svém rodném jazyce, nebo si překlad zapamatovat a modlit se v hebrejštině a nebo si zapamatovat hebrejský text a sledovat překlad zatímco odříkáváme hebrejský text. Nebo se naučit hebrejsky. Nicméně, k téhle kavaně měl zajímavý komentář rabi Dalsace, který říkal, že pro žalmy a další části psukej de zimra není porozumění zásadní, protože už jen vnímání rytmu navozuje určitou kavanu. Stačí si poslechnout Širat ha-jam (tohle je tuším italská melodie).
Třetí stupeň kavany je pochopení textu a vědomí, že stojíme před Boží Přítomností. Čtvrtý stupeň je, pokud navíc to, co říkáme, myslíme naprosto vážně. To není zas až takový problém u Šema, kde deklarujeme, že Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný a přijímáme jho micvot. U Amidy je tohle moment, kdy vstupuje do hry důkladná intepretace a nebo textová změna, dalo by se říct, že to je ta kavana, kterou žádají Rabba a rav Josef. Další stupně kavany jsou pak spíše doménou mystiků a filozofů. Ale jak říká rabi Sacks (a třeba i rabi Heshel), kavana je, když naše slova, která říkáme, jsou v souladu s tím, co si myslíme a co děláme.

Takže co s mým nedostatkem kavany? Podle minimalistických halachických kritérií je moje modlitba platná, ale jak jsem psala minule, podle mého názoru je tady modlitba hlavně pro nás, takže je to hlavně moje ztráta, pokud se nedokážu soustředit. Ale přesto jsem přesvědčená, že je potřeba v pravidelné modlitbě pokračovat, i ty momenty, kdy se soustředím, mají velkou cenu a navíc, jednoho dne to zase půjde líp!

A proč se vlastně vůbec modlit???

Základem židovské modlitby je pravidelnost-dvakrát denně Šma Jisrael, třikrát denně Amida a Alejnu, ráno a odpoledně Ašrej, ráno dalších x žalmů a biblických textů... Po pár dnech správné modlitební praxe každého napadnou dvě otázky-jak udržet pozornost a alespoň nějakou základní kavanu (kavana je něco jako nasměrování srdce k nebesů během modlitby, prostě určitá forma soustředěnosti na to, co během modlitby říkám) a druhá otázka-proč se vůbec takhle pravidelně modlit? Nestačilo by to jen občas, když "o něco jde"?

První otázce se budu věnovat někdy příště a dneska budu hledat alespoň pár odpovědí na tu druhou.

Z kraje bych ráda volně citovala rabiho Ješajahu Leibowitze, který prohlásil, že kdyby Halacha předepisovala místo modliteb recitovat třikrát denně jídelní lístek, bude recitovat jídelní lístek. To je poměrně extrémní názor, ale můj soukromý tip je, že je rozšířenější, než by se na první pohled mohlo zdát (mezi ortodoxními a ortopraktikujícími židy). Rabi Ješaja Dalsace během letního semináře položil otáku jinak-pokud akceptujeme výklad rabiho Leona Aškenaziho, že Hospodin stvořil svět v šesti dnech o jejichž délce nic nevíme a od té doby má Hospodin šabat (o jehož délce taktéž nic nevíme-tedy nevíme, kdy skončí). Víme, že o šabatu je zakázáno telefonovat a bude-li nám někdo volat a něco po nás chtít, nebudeme z toho dvakrát nadšení. Má-li Nejvyšší šabat, proč mu všichni třikrát denně "telefonujeme"? Podotýkám, že rabi Dalsace nám žádnou odpověď nenaservíroval a nechal nás, ať se s otázkou popereme každý sám (pro úplnost, on "telefonuje" třikrát denně tak, jak se má).

Můj pohled na věc je velmi ovlivněný právě otázkou rabiho Dalsace. Nemyslím si, že je možné Hospodina "ukecat" aby se něco stalo nebo nestalo, ani si nemyslím, že když vynechám nějakou modlitbu, bude to mít katastofální následky v nebeských sférách. Ale myslím si, že pravidelná modlitba má obrovský význam pro toho, kdo ji praktikuje a tímto způsobem také funguje.
Pravidlná modlitba nutí člověka k sebekázni (prostě jít a pomodlit se, i když se nám vůbec nechce a ani náhodou se nedá říct, že bychom byli inspirováni), ale zároveň mu dává pravidelnou možnost se zamyslet-sám nad sebou, nad svým chováním, ale i nad významem textů, které tak pravidelně opakuje (a ano, i ve "starých známých" textech lze najít nové významy, které nám dřív unikaly). Když nějakou modlitbu "zatáhnu", tak okrádám jen sama sebe o tuhle možnost. Navíc do Amidy bychom správně měli vložit i nějaké osobní přání, za co se modlíme-uzdravení, práce, mezilidské vztahy...a jak ústy jedné své hrdinky řekl rabi Sidon v posledním díle Altschulovy metody, Hospodin chce pro tyhle žádosti přesné informace. Jak jsem řekla-nevěřím, že lze Nejvyššího ukecat, ale když se tak snažíme přesně formulovat, co vlastně chceme, sami nacházíme odpověď. Chtěla bych mít víc peněz? A co jsem pro to vlastně ochotná udělat? Změnit práci? Přestěhovat se? Nebo je nakonec pro mě důležitější mít čas na rodinu, o který bych přišla, kdybych měla lépe placenou, ale časově náročnější práci? Diskutovali jsme o tom ve facebookové skupině "God Save Us From Your Opinions" a na přetřes přišla i otázka-a co když se modlím za uzdravení někoho, kdo je například v posledním stádiu rakoviny a je zjevné, že se neuzdraví. Jaký to má smysl? Že bych během modlení našla lék na rakovinu je ještě méně pravděpodobné, než že se stane zázrak a dotyčný se uzdraví. Ale z mého úhlu pohledu to smysl má-budu-li si třikrát denně dotyčného připomínat v modlitbě, je pravděpodobné, že s ním budu v kontaktu i osobě, že když na něj budu během modlitby myslet, třeba mě napadne, jak mu udělat radost, jak mu trochu ulevit. Takže i když se nestane zázrak a dotyčný se neuzdraví, pořád má moje modlitba smysl.

Pravidelnost a určitá zběhlost v modlitbě pak umožňuje lepší formulaci vlastních přání i snazší cestu do vlastního nitra. Pokud se modlíme jen, když se cítíme inspirováni, budeme se modlit v podstatě jen ve dvou případech-když se něčeho bojíme a nebo když se nám něco opravdu tak povedlo, že se nám chce zařvat "Bože dík!". Ani v jednom případě ale nedojde na nějakou hlubší cestu do vlastního nitra, protože jsme zaplaveni emocemi, ať už kladnými nebo zápornými. Jenže ta cesta do sebe samého je, alespoň podle mého názoru, ta nejdůležitější část pravidelné modlitby.

Uznávám, že můj přístup je těžce racionalistický a také že jsou občas momenty, kdy nejsem tak příšerně racionalistická-třeba dodnes kroutím hlavou v údivu nad tím, jakou náhodou/Božím řízením jsme se s Elim potkali-jestli jsem jenom měla oči otevřené, protože jsem se modlila, abych potkala toho pravého a nějak jsem ho díky tomu dokázala rozeznat, a nebo jestli jsem Nejvyššího "ukecala" a On pak zkřížil naše cesty...

Jak jsem se učila modlit

Někdy v průběhu konverze jsem došla k tomu, že modlit se jednou za týden je trochu málo, zvlášť, když po nás halacha žádá, abychom se modlili třikrát denně. A tak jsem se začala snažit, abych se tomuto ideálu přiblížila. Kdo někdy držel v ruce český reformní sidur Hegjon Lev, dá mi za pravdu, že to není sidur určený pro domácí použití, natož pro domácí použití začátečníkem v oblasti modlitby. Je určený hlavně pro použití v synagoze, kde vás někdo naviguje. Navíc v něm spousta věcí není. Jenže v té době jsem ještě neuměla číst hebrejštinu, takže jsem se modlila česky a český překlad ortodoxního siduru Adir ba-marom mi vůbec nevyhovoval (o existenci siduru Sichat Jicchak jsem neměla tušení, ale nejsem si jistá, zda by mi býval vyhovoval víc). S pomocí internetu jsem vypátrala, že ráno a večer se odříkává Šma a ráno, v poledne a večer Amida. A vždy na závěr Alejnu. Kadiš se říká jen s minjanem. Výhodou siduru Hegjon Lev je ovšem transliterace a tak jsem během pravidelného modlení vstřebala nejen význam textu modliteb, ale postupně jsem se naučila i číst hebrejsky.
Ale nepředbíhejme-jako skřivan nemám problém ráno vyskočit z postele a obecně jsem po ránu vcelku výkonná, takže jako první přišla na řadu ranní modlitba. Už si nevybavuji, jak dlouho mi tenkrát trvalo odříkat Šma a Amidu (a to jsou v siduru Hegjon Lev hodně osekaná požehnání před a po čtení Šma), ale tipla bych si, že jsem si začala nařizovat budík o půl hodiny dříve. Dodnes si myslím, že půlhodina je celkem rozumná délka ranní modlitby (bez mnjanu) a pak už jen záleží na cviku, co člověk dokáže do téhle půlhodinky vecpat. Ale kabalisté, kterým trvá ranní modlitba 3 hodiny by se mnou jistě nesouhlasili. V té době mě také příliš netrápila otázka přesného načasování modliteb, takže večerní modlitbu jsem odříkávala (pokud na to došlo) prostě večer, bez ohledu na to, zda ještě bylo nebo nebylo světlo. Odpolední modlitbu jsem obvykle vypustila.

S postupem času a prohlubováním znalostí mi začala spousta věcí na mém siduru vadit-třeba, že tam chybí Ašrej (žalm 145 + 2 přidané verše před a jeden na konci). A začala jsem hledat jiný sidur. Kdo četl můj článek o sidurech, ví, že jsem našla rekonstruktivní sidur Kol ha-nešama. Kdeže loňské sněhy jsou! Sidur Kol ha-nešama jsem používala asi půl roku a pak jsem si pořídila na všední dny konzervativní sidur Or chadaš (jedná se vlastně o sidur Sim šalom s komentáři, se spoustou komentářů!). S tímhle sidurem jsem spokojená a zdá se, že u něj už opravdu zůstanu. Jen je trochu těžký a tak jsem si na cestování pořídila klasický Koren-Sacks sidur (který je ortodoxní).

Ale zpátky k modlitbě-od slabikování Amidy v hebrejštině jsem se posunula dál a během té ranní půlhodinky (no spíš 25 minut) stíhám obléct talit a uvázat tefilin, odříkat ranní požehnání, ošizené Psukej de-zimra, Šma, Amida a Alejnu a někdy tam vmáčku i Jigdal. A když je potřeba tam ještě vmezeřit Halel, tak holt vezmu Psukej de-zimra hodně z rychlíku. Pravidelnost v odpolední a večerní modlitbě se ovšem nijak výrazně nezlepšila-sice už dbám na správné časy, ale v létě často vytuhnu dřív, než stihnu odříkat večerní modlitbu (ale nemám problém s tou odpolední) a v zimě zase nezvládám odpolední modlitbu, protože v zimě je na minchu pozdě, už když se vracím tramvají z práce (naučila jsem se modlit v tramvaji z telefonu, není to tak šílené, jak to zní, často se soustředím lépe, než v pohodlí domova, kde se mi myšlenky rozbíhají všemi směry).

A tak jsem se letos rozhodla o modlitbách, jejich obsahu, účelu a vlastní praktické realizaci a problémech s ní spojených, psát. Třeba mi to pomůže zlepšit moji vlastní praxi. Třeba tak někdo, kdo v modlení nevidí žádný smysl, uvidí, že to není tak zbytečná činnost, jak si myslel. Třeba to pomůže někomu, kdo s pravidelným modlením zápasí. A nebo někomu, kdo s pravidelným modlením nikdy nezápasil, aby viděl, že ostatním to může dělat potíže.