Chevra kadiša

Chevra kadiša, neboli svaté společenství, jsou lidé, kteří dobrovolně a ve svém volném čase obstarávají taharu-rituální omytí zesnulého před pohřbem a jeho oblečení do rubáše nebo jen zabalení do bílé látky, podle přání rodiny nebo zesnulého, a také pomáhá rodině s organizací pohřbu. Zaopatření zesnulého je považováno za velkou micvu, protože to je skutek milosrdenství, který vám jeho příjemce nemůže nijak vrátit. Chevra kadiša se v minulosti také věnovala dalším charitativním akcím-podpoře chudých nevěst, vdov, sirotků a nemajetných členů židovské komunity. Členy chevra kadiša byli zbožní a majetní členové obce, kteří svými prostředky udržovali spolek v chodu. Svou chevra kadiša by měla mít každá židovská obec bez ohledu na svou liberálnost nebo ortodoxnost, ale je pravdou, že v dnešní době není úplně jednoduché chevra kadiša založit. Známí z Paříže, kteří stáli u zrodu MJLF potvrdili, že v jejich komunitě to vždy skončilo konstatováním, že "by se mělo s tím něco udělat", ale že zatím stále služby chevra kadiša "outsourcují" u ortodoxních obcí.
Naše liberální obec ve Štrasburku má svou chevra kadiša a také svůj okrsek na městském hřbitově, kde povolujeme pohřby i nežidovských manželských partnerů, pod podmínkou, že na náhrobku nebudou jiné náboženské symboly, než židovské. A protože naše chevra kadiša také nemá mnoho členů a někdy není lehké sehnat potřebné (ideálně) 4 osoby k provedení tahary, přidala jsem svoje jméno na seznam lidí, kterým je možné v případě potřeby zavolat. Nejsem ani vzor všech ctností, ani majetná, ale vím, že se neskácím při pohledu na zemřelého a tak si myslím, že pokud tuto micvu splnit mohu, pak bych ji splnit měla.
Ode dneška jsem tedy aktivním členem naší chevra kadiša, protože jsem v současnosti bez práce a tak, když mi naše "předsedkyně" zavolala, zda budu moct přijít, nebylo nad čím přemýšlet. Je absolutně respektovaným pravidlem, že taharu žen provádí ženy a taharu mužů muži. Před samotným začátkem práce jsou zapáleny dvě svíčky u hlavy zesnulého a každý se sám krátce pomodlí a požádá zesnulého o prominutí, že musíme manipulovat s jeho/jejím tělem. V naší obci neprovádíme "teša kabim"-polití velkým množstvím vody, jednak na to místnost na taharu není úplně vybavená a pak, tento zvyk nebyl dříve v Alsasku praktikován a v ortodoxních kruzích se objevil až relativně nedávno.
Paní, kterou jsme dnes omývaly, nebyla členkou naší obce, ani nikdo z její rodiny. Původně pocházela z Dánska, potkala ovšem jednoho žida z Bordeaux, konvertovala k židovství (v 60.letech v Dánsku, pod vedením ortodoxního rabína) a provdala se do Francie. Její muž zemřel již před lety a je pohřben na židovském hřbitově v Bordeaux. Nicméně, francouzská konzistoř řekla, že konverzi dotyčné paní neuznává a tedy nemůže být pohřbena na židovském hřbitově vedle svého muže. Rodina tak hledala jiná řešení a protože jedna z jejích dcer žije ve Štrasburku, kontaktovala nás. My uznáváme konverzi dotyčné paní jako platnou a naše poplatky za pohřbení v naší části hřbitova jsou snesitelné i pro nečleny obce (konzistorní obec tady ve Štrasburku žádá za pohřbení nečlena obce poplatek ve výši 40 let placení členství v obci, my žádáme poplatek ve výši 3 let členských poplatků + 400 € za pohřeb). Tohle jsou přesně ty momenty, kdy si uvědomím, jak moc je důležité, aby existovala alternativa, třeba v podobě liberální obce.

Naše chevra kadiša není spolkem významných a bohatých, není ani spolkem super zbožných, pokud zbožnost měříme počtem odříkaných modliteb a košerností domácnosti. Pokud ale zbožnost měříme jako ochotu prokázat poslední službu bližnímu, kterého jsme ani neznali a dozajista nám to nevrátí, pak jsou i naši členové chevra kadiša zbožní a mě je ctí, že k nim mohu patřit.