Avi: Parašat Ree (Devarim 11,6-16,17)

  Dnešní paraša s názvem „Ree“ = „Hleď - je takovou jednoznačnou výzvou Mojžíše, i když to zdánlivě vypadá jako možnost výběru: „“Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které vám dnes přikazuji, a zlořečení, když nebudete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, sejdete-li z cesty, kterou vám dnes přikazuji…“ (Devarim 11,26-28).
  Všichni bychom samozřejmě brali spíš ta požehnání než prokletí. Ale aby nás to zároveň nestálo moc úsilí a času, o kterém máme vlastní představy. Jedná se tu o dvě věci, nad kterými bychom se měli zamyslet. Ta přikázání a jejich smysl musíme znát a pak bychom taky měli mít vůli je plnit. Protože jinak se snadno octneme mimo tu dobrou cestu, o které je tu řeč.
  V midraších jsem vyčetl, že ti, kdo věří v Boha, se dělí do dvou kategorií: Je ten, kdo věří v Boha, o kterém mu jeho otec řekl, že je jediným Bohem. Tato víra je dobrá, ale není nejvyššího řádu. Uvádí se k tomu paralela se skupinou slepců, kteří zůstávají na správné cestě, protože je vede vidoucí člověk. Když zůstanou sami, padají přes kameny a do příkopů. Stejně tak je tomu i u toho, kdo jen automaticky přebírá to, co slyšel od starších. Věří povrchně, bez porozumění a dá se snadno zviklat a klopýtne stejně jako slepci, když zůstanou sami.
  Druhou kategorii tvoří ti, kdo věří skrze porozumění. Ti nepřebírají víru bezmyšlenkovitě, třeba se i trápí a mají pochybnosti, ale hledají v Tóře usilovně odpovědi a postupně je nacházejí. Svým vlastním porozuměním, vlastní moudrostí poznávají, že je jeden Bůh. Naši moudří říkají, že člověk by měl studovat Tóru (kromě jiného) i proto, aby věděl, jak má odpovědět odpadlíkovi.
  Tak to by byla ta první věc:  víra, spojená s porozuměním. Druhou věcí je: poprat se s vlastní pohodlností, to je kolikrát horší. Už král Šalomoun říkal, jak je to strašné, když je člověk líný, zahálčivý, protože si tím může snadno ublížit. Když je pohodlný a nechce se mu opravovat zeď, jeho dům se mu nakonec zřítí. Jestli je pohodlný a šetří svoje tělo a nezajistí si jídlo v době, kdy je ho dostatek, bude za něj později muset zaplatit dvojnásob, nebo ho už nesežene vůbec a zemře hlady. A jestli je stejně líný se svou duší a nevykonává žádné spravedlivé skutky, nakonec půjde do Gehinom.
  Podle midraše je duše přirovnávána k poli. Někdy je pole, které se snadno orá a úroda na něm dobře vzejde; jindy je to pole, které se orá jen těžko a úroda na něm neroste snadno. Přesto toho člověk zaseje co nejvíc, aby se dočkal úrody. Podobné je to s lidmi. U některých jejich duše touží jen po luxusu, nepřijímají pokárání, natož aby se učili Tóře. Přesto, i takový člověk, pokud se dá přesvědčit, zvykne si studovat Tóru a těšit se ze spravedlivých skutků, přinese překvapivě krásnou úrodu.
  Jistěže v tom všem jde i o jistou pevnost, morální integritu, kterou si člověk celý život buduje.  Byl jsem minulou neděli na besedě- setkání pamětníků srpna 68 v Liberci. Vyprávěli tam své zkušenosti, byla tam snaha ty věci nějak uchopit, vzít si z nich nějaké poučení. Když sem vtrhla okupační vojska, byl to šok, ale lidé drželi při sobě. Takové vlastně adrenalinové nadšení. Lidé pomáhali zraněným bez ohledu na vlastní nebezpečí, lékaři a sestry dělali v nemocnicích nonstop, horolezci věšeli na špičku radnice černý prapor. Jak poznamenal přítomný Honza Šolc, je to psychologicky popsaný jev, který vydrží tak zhruba tři týdny. – ta okamžitá vzájemná, ničím neohraničená solidarita a bratrství. To vystřízlivění  a beznaděj pak mělo o to zlověstnější podobu, nebo i tragikomickou. Mistr sportu, horolezec, který se věšení  toho černého praporu ani nezúčastnil, druhý den popisoval v novinách, jak to celé organizoval a těm mladým klukům radil. Za půl roku už tentýž člověk, opět v novinách, tvrdil, že těm klukům tuhle protisocialistickou provokaci marně vymlouval… Chlapec, kterému u radnice rozstříleli nohy a absolvoval postupně pět operací, když se konečně dostal ven, jel se dvěma sádrami na nohou tramvají. Nikdo ho nepustil sednout. Upadl tam na zem a s vypětím sil se pomocí tyče chtěl postavit na nohy. Nikdo mu nepomohl. Jako by se ti samí lidé propadli  zase na nějaké svoje morální dno – buď se stáhli do svého soukromí, ti bezpáteřní dělali rychlé kariéry. I v této době se zase ukazovalo, jaký kdo ve skutečnosti je. Honza Šolc jako pedagog  tam mluvil o tom, že neexistuje lepší výchova, než ta vlastním příkladem. A musím říct, že mě potěšil jeden z těch pamětníků. Ten vyprávěl o tom, že v té naší tehdejší zemi, o které se toho tak namluvilo v souvislosti s tím, že měl každý jistotu práce, tak on ji 5 měsíců neměl – každý vedoucí se ho ze strachu před komunisty bál zaměstnat – až ho nakonec zaměstnal našinec, člověk, který měl židovské vyznání. Řekl mu: „Sám nevím, jak dlouho mě tu ještě nechají, ale dokud tady budu, budeš tu se mnou i ty.“ A to je přesně ten moment, kdy se v nepříznivé době projeví a má projevit odvaha, víra a spravedlivý skutek. Ten člověk  se pak stává tím vidoucím pro okolní slepce, tím osobním příkladem. On ví, že mu bylo řečeno: „Ree“ – „Hleď“, tak nezavírá oči, nekouká stranou, zvláště když někdo potřebuje jeho pomoc.
  Dnes můžeme svoji víru a lidskost projevit v pomoci válečným uprchlíkům. Není ani dnes míň potřebná než před půl rokem. To nadšení pomáhat ještě nevyprchalo, jak na tom setkání s překvapením konstatoval i Honza Šolc. Ale atmosféra se pomalu mění. Dnes jsem četl reakce na internetovou výzvu k pomoci Ukrajině od našeho hejtmana Půty. Byla pod ní v diskuzi nechutná stoka nenávisti, sobectví a hnusu. Máme prý myslet jen na sebe… Něco takového nás ale nesmí odradit.
  Na začátku naší dnešní sidry to vypadalo jako možnost volby. Ano, ale jenom v tom, že člověk může konat buď dobro nebo zlo, jít cestou dobra nebo zla. Být sobecký, nenávistný egoista, nebo člověk, který se rád uskromní, aby mohl pomoci lidem v nouzi. Jedna cesta představuje smrt, druhá život. A Hospodin nás jednoznačně vybízí: „Zvol si život!“

Avi: Parašat Devarim (Devarim 1,1 – 3,22)

    Dnes začínáme číst V. Knihu Mojžíšovu, Sefer Devarim, které se taky někdy říká Mišne Tora, což je možné přeložit jako opakování, nebo vysvětlení Tóry. Je tak trochu jiná, osobnější, psaná v první osobě, takový Mojžíšův testament, shrnutí a poslední výzvy k lidu, který má zanedlouho vstoupit do Zaslíbené země. Už ale bez něj. To, že je tato kniha trochu jiná, ale vůbec neznamená, že by byla méně svatá, nebo méně závazná.

  Snad proto naši moudří v Sefer Rabbati říkají, že Mojžíš tuto knihu začíná tak: „Ele hadvarim…“ (=toto jsou slova“), protože Tóra je přirovnávána ke včele, jejíž med je sladký a jejíž žihadlo je nepříjemné, pro člověka do určité míry jedovaté. Tóra je také elixírem života pro ty, kteří ji vnímají a dodržují a smrtelným jedem pro toho, kdo na ni nedbá. Moudří přitom vycházejí z podobnosti slov devarim= slova a devorim= včely.

  V šestém verši čteme Mojžíšův příkaz: „Už jste se dost naseděli u této hory (Sinaj)“. A další obrat komentátoři vysvětlují tak: Jděte a obkličte horu Seir, ale neveďte tam válku, protože Seir je dědictvím Ezaua, protože ten si vážil svého otce. Přestože o Ezauovi se moc dobrých věcí nedá říci, rabi Šimon ben Gamliel skromně říká: „Nikdo nikdy nerespektoval svého otce a matku více než já, ale Ezau projevoval svým rodičům větší úctu. Já sloužím svému otci a matce  v obnošeném oblečení a své nejlepší oblečení nosím na trh, ale Ezau nosil své nejlepší oblečení když sloužil svým rodičům. Dokonce se říká, že Rivka oblékla Jákoba do nejlepších šatů Ezaua. Do těch, které nosil Ezau, když sloužil svému otci. A Izák si tak snadněji myslel, že je to skutečně Ezau a dal mu požehnání místo něj. Ale i tak, díky úctě k rodičům, získal Ezau určité požehnání a ochranu, i když o jeho charakteru si jinak můžeme myslet své…

  Midraš Raba o této paraše píše: Žáci rabiho Eliezera se ho zeptali: „Řekni nám, jak velká je odměna toho, kdo ctí svého otce a matku?“ Řekl jim: „Podívejte se, co udělal jistý muž z Aškelonu. Jmenoval se Dama ben Nasina. Jeho matka byla nepříčetná a uhodila ho na trhu před všemi lidmi, ale on mlčel a řekl jen: „Dost, milovaná maminko.“ Kdo se někdy staral o rodiče se stařeckou demencí, ví o čem je řeč. Mně v paměti utkvělo  vyprávění jednoho známého, křesťana. Jeho maminka byla po léta oporou jednoho sboru a ani jedinou neděli nechyběla na bohoslužbách. Pak ale zestárla a stařecká demence se na ní v plné míře projevila. Když pak s ní byli jednou v neděli na bohoslužbě, zasypala kazatele sprškou těch nejsprostších nadávek, které z jejích úst nikdy nezaslechli, natož pak při takové příležitosti. A oni se zachovali tak, jako Dama ben Nasina… „Dost, milovaná maminko.“

  Jindy za naším Damou přišli izraelští mudrci, aby od něj koupili krásný drahokam, který potřebovali do náprsníku velekněze. Nabídli mu za něj tisíc zlatých. Dama přišel ke své truhlici, kde měl kámen uschovaný. Jeho otec ale na tom kusu nábytku spal. Dama ben Nasina ho kvůli tomu nechtěl budit, takovou úctu ke svému otci měl. A mudrci odešli s prázdnýma rukama. Židé si mysleli, že Dama chytračí a chce za ten kámen víc peněz a tak mu poslali zprávu: „Dáme ti deset tisíc zlatých, ale prodej nám ten drahokam.“ Když se Damův otec konečně probudil, vzal Dama ten drahý kámen a šel za izraelskými mudrci. Ty mu chtěli dát deset tisíc zlatých. Dama ale řekl: „Chraň mě od toho Nebesa, abych měl zisk z toho, že jsem projevil úctu svému otci. Neprodám odměnu, která mi náleží za to, že jsem si vážil svého otce! Nevezmu si od vás víc než původně žádaných tisíc zlatých.“

  Bůh se mu za to odměnil a právě toho roku se do jeho stáda narodila jalovice, kterou prodal za více než deset tisíc zlatých (zřejmě tzv. červená jalovice, jejíž popel se používal k rituální očistě). Měli bychom tedy vidět, jakou odměnu Bůh zaplatí za to, že ctíme své rodiče. A věřte mi, že to neříkám jen proto, že jsem se už posunul do té věkové kategorie, kdy už nemám koho uctívat a nezbývá mi než doufat, že jsem své děti k takové úctě dobře vychoval.