lundi 30 janvier 2017

Speciální šabat šacharit bez rabína

Jak jsem se zmínila v komentáři k paraše Vaera, uspořádali jsme v naší liberální obci ve Štrasburku ranní šabatovou bohoslužbu bez účasti našeho, nebo jakéhokoliv jiného rabína. Ortodoxním židům na tom možná nepřijde nic zvláštního, protože v ortodoxních obcích (opravdu ortodoxních, nikoliv formálně ortodoxních) většina mužů je schopná ranní šabatovou bohoslužbu vést a naučit se kantilovat danou parašu. V reformních  a formálně ortodoxních (t.j. obec je ortodoxní, ale většina jejích členů ortodoxní není a do obce patří, neb tam patřili jejich rodiče a prarodiča a pra-pra....) obcích nebývá mnoho členů schopných vést bohoslužbu a číst z Tóry.
Provedli jsme tedy dělbu práce-bohoslužbu vedl náš chazan s doprovodem klavíru (zpívali opravdu úžasný Hallel-byl totiž zároveň Roš chodeš) a já sehnala pět dalších členů obce (z toho tři čerstvé bar/bat micva), nahrála jim kantilaci jejich alije a pak je v pravidelných intervalech mučila dotazy, zda už se to naučili...nutno poznamenat, že se u nás jede podle trienniálního cyklu čtení z Tóry, takže čteme jen třetinu toho, co se čte v ortodoxních obcích (t.j. každý týden čteme stejnou parašu jako v ortodoxních obcích, ale čteme z ní jen třetinu, v prvním roce první, v druhém druhou a v třetím třetí, celou Tóru tak vlastně přečteme jednou za tři roky, je to způsob čtená vzniklý adaptací starověkého zvyku čtení z Tóry v Izraeli, kdy byl každý týden čten jeden úsek a celá Tóry byla přečtena za 3 roky, v Babylonii ji rozdělili na 52 úseků a přečetli ji za rok. Babylonská metoda pak byla všeobecně přijata a až reformní hnutí přišlo s tímto novým trienniálním způsobem čtení, který zároveň umožňuje číst stejnou parašu jako tradiční obce a zároveň číst kratší úsek a snáze udržet pozornost všech zúčastněných a eventuálně i věnovat ušetřený čas diskuzi o paraše). I tak to ale bylo hodně práce. Mládež a začátečníci měli každý krátkou aliju, zhruba 3-4 věty, já jsem četla dvě alije, které se týkaly výčtu kdo zplodil koho (Ex. 6:14-25) a poslední aliju (6:29-7:7), trochu delší, četl pán, který už s kantilací nějaké zkušenosti má. A maftir jsem četla také já. Menší zádrhel způsobila chřipková epidemie, když mi tento pán oznámil 24 hodin před bohoslužbou, že leží v posteli, má horečku a nezvládne přijít. Takže jsem měla 24 hodin (v reálu mnohem méně, protože jsem potřebovala uděla přípravy na šabat a taky se pořádně vyspat), abych se naučila jeho aliju...no, perfektní to nebylo, ale naučila jsem se způsob, jak se rychle "naučit" delší pasáž s tím, že během čtení nahlížím do chumaše. Je ale potřeba poznamenat, že pasáž neobsahovala žádné složité kantilační značky a neobvyklé kombinace, takže většinou stačilo, abych se podívala, jak začíná věta.
Aby se aktivně zůčastnilo co nejvíce lidí, nikdo z nás, co jsme četli z Tóry, nečetl pro sebe-tedy, pokaždé byl ještě někdo vyvolán k Tóře a přečetl požehnání. Další členové nesly svitky v procesí, prezident komunity pronesl modlitbu za komunitu, Francii a Stát Izrael...opravdu jsme se snažili, aby lidé neseděli v synagoze jako pecky, ale měli i nějaký úkol.
Na bohoslužbu dorazilo zhruba 30 lidí (to je na naše poměry skvělý výsledek) a na společný oběd jich zůstalo cca 20. Byl to opravdu velký úspěch a určitě tento typ bohoslužby budeme opakovat. Bylo to, jak říkají Francouzi, convivial.

jeudi 26 janvier 2017

Vaera (Ex: 6:2-9:35)

Paraša Vaera pojednává o prvních sedmi ranách, které dopadnou na Egypt, protože faraon nechce propustit své židovské otroky. Jedna z věcí, která mi vrtá hlavou je, jak to bylo s těmi egyptskými mágy, kteří dokázali zopakovat, co udělali Mojžíš s Aronem. U prvního zázraku, tam asi  není moc co řešit-hole se změní v krokodýly (nebo hady, záleží na překladu, rabi Sidon uvádí krokodýly), zázrak je jasně viditelný a byť Aronova hůl-krokodýl/had pozře ostatní, pořád jsou egyptší mágové schoní konkurovat.
Pak Aron vztahne svou hůl a změní vodu v Nilu na krev, voda páchne a ryby pochcípají. Jak je možné, že mágové jsou schopni zreprodukovat tuto ránu? V Egyptě je jen jeden Nil a pokud ten je už proměněný na krev, co ti mágové vlastně proměňovali? Misku s vodou? To je ovšem dost nepřesvědčivý důkaz o jejich schopnostech...o dost lepší by bylo, kdyby dokázali proměnit vodu v Nilu zpátky na čistou. Stejně tak jako další rána, kdy se to v Egyptě bude hemžit žábami-Aron vztáhne hůl a žáby začnou lézt z řeky a jsou jich spousty. A mágové zázrak zreprodukují a tím pádem se místo "jedné spousty" budou hemžit "dvě spousty" žab? Kdo to pozná? Nemluvě o kontraproduktivnosti takového čarování...Z těchto první tří ran se zdá, že faraon mágy zavolal spíš jen aby se neřeklo. Faraon nežádá mágy, aby odčarovali žáby, ale požádá o to Mojžíše s Aronem. Když další ránu už mágové zreprodukovat nejsou schopni (byť by se dalo očekávat, že s vešmi to bude stejné jako s žábami-kdo pozná, že jich je dvakrát tolik?), sami řeknou faraonovi, že "Toto je prst Boží! (Ex. 7:15).  Faraon dál hraje svou hru, jako by si myslel, že může proti Hospodinu vyhrát. Podle mě už od první rány (proměnění vody v krev) musel vědět, že si hraje s ohněm, ale jeho zatvrzelé srdce ho dál hnalo "hlavou proti zdi" až do poslední, strašlivé rány, pobití prvorozených, ale o tom příště.

Mimochodem, tento šabat máme v naší synagoze ve Štrasburku výjimečnou ranní bohoslužbu bez rabína. Podařilo se mi přesvědčit tři puberťáky (post bar/bat micva, 13-14 let) a dva dospělé, aby spolu se mnou četli z Tóry. Náš chazan nacvičil spolu s jedním klavíristou Halel (žalmy 113-118, v liberálních synagogách je možné používat o šabatu hudební nástroje), protože na tento šabat připadne také Roš chodeš (začátek měsíce). Kromě Halelu budeme číst ze dvou svitků Tóry-z jednoho parašu tohoto týdne a z druhého maftir (poslední vyvolání z Tóry, osoba, která je vyvolaná jako maftir čte zároveň Haftaru-čtení z proroků). Maftir pro Roš chodeš je z knihy Numeri (28:9-28:15) a pojednává o předepsaných chrámových obětech pro Roš chodeš.
A po bohoslužbě bude samozřejmě kiduš s něčím k snědku, protože když chcete nalákat lidi do synagogy, je třeba jim dát najíst...aspoň teda u nás...

jeudi 19 janvier 2017

Šemot (Exodus 1:1-6:1)

Na konci knihy Berešit (Genesis) byli potomci Jákoba usídleni v Egyptě a byla to jen taková větší rodina, na začátku knihy Šemot (Exodus) už můžeme hovořit o národu. V této paraše najdeme mnoho zajímaých témat, o kterých lze dlouze hovořit, já jsem vybrala dvě otázky, které mi přijdou důležité, ale jak už je u mě zvykem, nečekejte žádné jednoznačné odpovědi.
První otázkou, která se nabízela už v posledních parašách knihy Berešit je, jak je to vlastně s naší svobodnou vůlí. V Josefově příběhu se zdá (a Josef to i vysloví), že je to Hospodin, kdo jej režíruje a nikoliv jeho účastníci. Paraše Šemot Hospodin říká Mojžíšovi, že faraon se bude vzpěčovat a propustí izraelský lid až poté, co na vlastní kůži pocítí Hospodinův hněv. Je tedy budoucnost předurčena? V Talmudu je zaznamenán výrok rabiho Akivy, který říká, že vše je předurčeno (t.j. v rukou Božích) a zároveň máme každý svobodnou vůli. Jak poznamenal Menachem Kellner, ještě nikdo neumřel z toho, že měl filozofický problém. Asi nejlepší komentář k problému jsem našla u rabiho Sacske v jeho komentáři k paraše Mikec.  Jsou věci, které jsou mimo naši kontrolu, ale přesto jsme svobodní a máme, musíme mít svobodnou vůli. To ale neřeší problém s faraonem-ten má svobodnou vůli jednat s židy přívětivě nebo tvrdě, jak je možné, že už předem Hospodin Mošeho upozorní, že faraon bude reagovat tvrdě (a to jsme se ještě nedostali k pasáži, kde Hospodin "zatvrdí faraonovo srdce")? Rambam (Maimonides) trvá na tom, že každý z nás je svobodný a je pouze na něm, jak se rozhodne. Současně však každé rozhodnutí ovlivňuje jeho další rozhodnutí a s každým špatným skutkem klesá pravděpodobnost, že by dotyčný najednou otočil a začal konat dobro. Z faraonova dosavadního života bylo jasné, že židy nepropustí jen tak, proto Hospodin mohl jasně říci, že teprve rány, které na Egypt dopadnou, faraona přesvědčí (3:19). A později, od šesté rány dále (paraša Vaera) se v Tóře píše, že Hospodin zatvrdil faraonovo srdce, ale byl to řetěz faraonových vlastních rozhodnutí, která vedla k tomu, že překročil mez, za kterou už "nebylo cesty zpět". Rambam říká, že v případě vážného hřešení může člověk ztratit možnost pokání. Ne proto, že by mu ji Hospodin chtěl odepřít, ale proto, že se stane tak zkaženým, že žádné opravdové pokání už není možné. Popis Mojžíšova jednání s faraonem jen ilustruje takovou cestu a v momentě, kdy Tóra říká, že Hospodin zatvrdil faraonovo srdce, jde ve skutečnosti o to, že faraon ztratil jakoukoliv možnost pokání.

Druhá otázka, u které je dobré se zastavit, je na konci této paraši, kdy se po prvním jednání s faraonem situace židů ještě zhorší. A Moše se ptá Hospodina, co proč ho vlastně k faraonovi poslal a proč přivedl ještě větší bídu na svůj lid. A vyčte mu, že vlastně pro ně nic neudělal. (5:22-23) Hospodin Mošemu odpoví, že uvidí, jak je faraona potrestá a vyvede je z otroctví. Někteří komentátoři (třeba Raši) vyčítají Mošemu jeho malověrnost a tvrdí, že toto je důvod, proč byl Mošemu odepřen vstup do Erec Jisrael.Jiní komentátoři říkají, že Moše těžko snášel dívat se na utrpení svých souvěrců. Já jsem si u čtení těchto veršů vzpoměla na starý židovský vtip, kdy se rabín táže Hospodina: "Jsme vskutku Tvůj vyvolený národ?" A Hospodin mu odpoví: " Ale jistě, jste mým lidem vyvoleným." Rabín se poškrábe na hlavě a říká: "A nemohl by sis, Hospodine, na chvíli vyvolit někoho jiného?" Už v knize Berešit jsme viděli, že Hospodin svou smlouvu dodržuje, ale ne vždy to probíhá tak, jak si my lidé naivně představujeme. Mošeho střet s realitou je jen dalším důkazem.

jeudi 12 janvier 2017

Vajechi (Gen. 47:28-50:26)

Paraša Vajechi je poslední parašou knihy Berešit (Genesis). Smrtí Jákoba a Josefa končí příběh jedné aramejské rodiny, protože v kniže Šemot (Exodus) už nejsou židé jen jedna větší rodina, ale národ. Kniha Berešit na rozdíl od zbývajících čtyř knih Tóry obsahuje relativně málo přikázání a spoustu příběhů, které by se nám mohly zdát být i zbytečné. Ale rabíni učí, že ani jedno písmeno v Tóře není navíc nebo zbytečné. Příběhy, které vypráví kniha Berešit nás učí, že jsme součástí veškerého stvoření a všichni lidé mají společného předka a proto jsou si rovni, že i naši praotcové byli lidé z masa a kostí a občas chybovali, že mít děti není samozřejmost, ale zázrak stvoření, že prvorozenství neznamená automatický nárok na cokoliv a také, že víra v Hospodina je často těžká věc, protože to, co vám bylo slíbeno nemusí přijít hned a v té formě, jakou čekáte.

CHAZAK, CHAZAK VENITCHAZEK!
(Buď silný, buď silný a nechť jsme posíleni! Tato věta je tradičně vyřčena po ukončení čtení každé z pěti knih Mojžíšových.)


P.S. omlouvám se, že je to tak krátké, ale tento týden jsem nějak bez inspirace...

lundi 9 janvier 2017

židovství a feminismus

V nedávné době jsem přečetla tři velmi zajímavé knihy týkající se ženské otázky v judaismu. Hlavně tedy z ortodoxní perspektivy, protože v progresivním židovství žádná omezení neexistují, alespoň tedy formálně. I tak si ale myslím, že je dobré mít představu, o problémech, které vzniknou, když se střetne halacha s feminismem.

Jako první jsem četla knihu Elizabeth S. Alexander: Gender and Timebound Commandments in Judaism, která se zabývá spíše historickým vývojem zproštění žen povinnosti dodržovat časově vázané micvot. Autorka demonstruje, že důvodem zproštění žen povinnosti nosit talit a tefilin je jejich vyjmutí z povinnosti recitovat Šema, které je prototypem rituálního studia Tóry (v protikladu k instrumentálnímu studiu Tóry-tedy studiu za účelem získání vědomostí, rituální studium je studium pro studium). A rituální studium Tóry je vyhraženo mužům, protože pouze muž jako mohl jako "pater familialis" předat židovské tradice svým synům a ti zase svým synů a zachovat tak kulturní pokračování rodu a židovství (byť židovská příslušnost se dědí po matce). Ač její práce nepřináší současným feministkám žádné snadné řešení, připomíná důležitost mužské role v rodině a také potřebu mužů tvořit nějaká men-only společenství.

Další v pořadí byla kniha Tamar Ross: Expanding the Palace of Torah: Orthodoxy and Feminism, kde autorka vtipně poznamenává, že s feminismem se to má jako s marxismem, ne všechno co hlásá je žádoucí implementovat, ale i přes to ovlivnil naše životy tak, že už se nejde vrátit do dob před feminismem. Autorka je moderně ortodoxní a tak nezbytně musí vnímat halachu jako Bohem zjevený právní systém, jak se tedy vyrovnat s tím, že je tento systém očividně nespravedlivý k polovině židů? Autorka zastává názor, že halacha se vyvíjí a co bylo výhodným rodinným uspořádáním před tisíci lety není nutně vhodným uspořádáním dnes. Její měřítko toho, co je přijatelná halachická inovace, je založeno na akceptování této inovace většinou praktikujících (v jejím podání čti ortodoxních) židů. prostě pozitivisticky věří ve vývoj žádoucím směrem.

Zatímco Tamar Ross se zabývá více teorií, Blu Greenberg se ve své knize On Women and Judaism: A View from Tradition zaměřila na praktické otázky A je také mnohem radikálnější, protože žádá, aby bylo vyjmutí žen z časově vázaných pozitivních micvot zrušeno (a ženy byly počítány do minjanu), snad jen s výjimkou období, kdy má žena malé děti a skutečně není paní svého času. Zároveň žádá větší participaci mužů na rodinném životě. A evidentně ji velmi dráždí neochota většiny dnešních ortodoxních rabínů do problému "říznout" a začít ho skutečně řešit-například v otázce agunot (žen, jejichž manžel zmizel nebo jim odmítá dát rozvodový list a ony jsou tak v situaci, kdy jsou vdané, ale bez muže, bez možnosti se rozvést a začít nový život) jsou řešeny jednotlivé případy individuálně (se střídavým úspěchem), ale jakékoliv pokusy o systémové řešení byly smeteny ze stolu (systémová řešení podle halachy našla uplatnění v konzervativním židovství). Heslem Blu Greenberg je: "Když se chce, tak to jde.", i když to má samozřejmě svoje limity. Na druhou stranu ale netouží po úplném setření rozdílů mezi muži a ženami, naopak chce, aby tyto rozdíly byly vhodným způsobem kultivovány, tak aby na jedné straně nedocházelo k diskriminaci a na druhé straně k popření rozdílů mezi muži a ženami. Její pozice je mi velmi blízká.

Ani jedna z autorek se nedomnívá, že by ryze ženské minjany (t.j. úplná separace mužů a žen s tím, že ženy tvoří vlastní minjan, kde čtou z Tóry atd. v podstatě to, co dělají Women of the Wall každý měsíc u Zdi nářků) byla dlouhodobě funkční odpověď na problémy s postavením žen v (ortodoxním) židovství. Takový minjan funguje výborně jako prostředek k seznámení žen s detailní strukturou bohoslužby, získání schopností bohoslužbu vést a čist z Tóry, a může být vhodný pro oslavu ryze ženských rituálů, ale z dlouhodobého hlediska spíš hrozí, že by propast mezi muži a ženami spíš prohluboval. A ani jedna z autorek není příznivkyní radikálního feminismu, který má potřebu oslovovat Boha v rodě ženském nebo vidět v kdečem šovinistický útlak.

Jak jsem se už zmínila, je mi blízká pozice Blu Greenberg, domnívám se, že muži a ženy jsou rovnoprávní a v tomto směru by na měla pohlížet i halacha. Halachické znevýhodnění žen v minulosti by mělo být chápáno jako nutný historický vývoj a vhodné řešení v dané době, které však v současnosti není ideální. Na druhou stranu se nedomnívám, že muži a ženy by měli mít za každou cenu identické role ve společnosti a v rodině. Kde ale leží ta přesná hranice, to je těžká otázka a myslím, že na ni nikdy nebude existovat jednoznačná odpověď.

mercredi 4 janvier 2017

Vajigaš (Gen. 44:18-47:27)

V této paraše bych se ráda zastavila u dvou otázek-proč Josef své bratry zkoušel, než jim odhalil, kdo je, a vzniku egyptského státního monopolu na půdu.

Josef donutí své bratry, aby do Egypta přivedli svého bratra Benjamina o kterém ví, že na něm otec velmi lpí a pak to narafičí tak, že je Benjamin obviněn z krádeže poháru a hrozí, že zůstane v Egyptě jako otrok. Jehuda, který se za něj osobně zaručil otci nic takového nechce připustit a žádá, aby místo bratra zůstal jako otrok on. V tu chvíli Josef vidí, že se jeho bratři změnili a odhalí jim svou identitu. Z tohoto příběhu vidíme, že pro úplné odpuštění a usmíření je nutné, aby ten, kdo ublížil, změnil svoje chování  a opravdu se poučil z toho, co spáchal a udělal vše pro to, aby už nikdy nic podobného neprovedl. Jak říká rabi Telushkin, je potřeba odpouštět, ale je hloupé odpouštět někomu, kdo se nezměnil a bude škodit dál.

Josefův nákup veškerého majetku Egypťanů i jich samých za dob hladomoru je z dnešního pohledu velmi problematický a v minulosti posloužil i k antisemitským výpadům. Je ale potřeba vidět věci v souvislostech. Jednak Josef se majetkem hladovějících Egypťanů neobohatil, vše skupoval pro faraona, druhá věc je, že když Egypťané prodali sami sebe a svou půdu, bylo jim uloženo odvátět pětinu výnosu, což je na starověké poměry dost "lidová cena", například židé během řecké okupace odváděli třetinu úrody obilí a polovinu z úrody ovoce (viz Plaut). Plaut také cituje komentář, který říká, že Egypťané prodali sami sebe protože pro ně svoboda neměla velký význam a když se o Egyptu hovoří jako o Micrajim, domu otroctví, je tím myšleno nejen to, že židé byli v Egyptě otroky, ale že v zemi byla i většina obyvatel otroky a svoboda nebyla příliš ceněná.

Tato paraša je vlastně takovým prologem k Exodu-celá Jákobova rodina přijde v době nouze do Egypta a usadí se tam. Díky Josefovi (a nejspíš i díky tomu, že jsou pastevci a nikoliv usedlí zemědělci a tím pádem o něco méně závislí na úrodě, trpí hladomorem méně, i když i je samozřejmě postihne) se jim daří dobře a velmi se rozmnoží, zatímco egyptská společnost prochází hlubokou sociální přeměnou. Ta se židů v tuhle chvíli ještě netýká, ale jen do chvíle, než přijde nový faraon, který nebude znát Josefa...
A je třeba mít stále na paměti, že i když byly v Egyptě židé zotročeni a pak je odtamtud Hospodin vyvedl silnou rukou a vztaženou paží, tak nám Tóra zakazuje Egypťany nenávidět nebo si je ošklivit, protože nám poskytli azyl a obživu v době nouze!