Na konci knihy Berešit (Genesis) byli potomci Jákoba usídleni v Egyptě a byla to jen taková větší rodina, na začátku knihy Šemot (Exodus) už můžeme hovořit o národu. V této paraše najdeme mnoho zajímaých témat, o kterých lze dlouze hovořit, já jsem vybrala dvě otázky, které mi přijdou důležité, ale jak už je u mě zvykem, nečekejte žádné jednoznačné odpovědi.
První otázkou, která se nabízela už v posledních parašách knihy Berešit je, jak je to vlastně s naší svobodnou vůlí. V Josefově příběhu se zdá (a Josef to i vysloví), že je to Hospodin, kdo jej režíruje a nikoliv jeho účastníci. Paraše Šemot Hospodin říká Mojžíšovi, že faraon se bude vzpěčovat a propustí izraelský lid až poté, co na vlastní kůži pocítí Hospodinův hněv. Je tedy budoucnost předurčena? V Talmudu je zaznamenán výrok rabiho Akivy, který říká, že vše je předurčeno (t.j. v rukou Božích) a zároveň máme každý svobodnou vůli. Jak poznamenal Menachem Kellner, ještě nikdo neumřel z toho, že měl filozofický problém. Asi nejlepší komentář k problému jsem našla u rabiho Sacske v jeho komentáři k paraše Mikec. Jsou věci, které jsou mimo naši kontrolu, ale přesto jsme svobodní a máme, musíme mít svobodnou vůli. To ale neřeší problém s faraonem-ten má svobodnou vůli jednat s židy přívětivě nebo tvrdě, jak je možné, že už předem Hospodin Mošeho upozorní, že faraon bude reagovat tvrdě (a to jsme se ještě nedostali k pasáži, kde Hospodin "zatvrdí faraonovo srdce")? Rambam (Maimonides) trvá na tom, že každý z nás je svobodný a je pouze na něm, jak se rozhodne. Současně však každé rozhodnutí ovlivňuje jeho další rozhodnutí a s každým špatným skutkem klesá pravděpodobnost, že by dotyčný najednou otočil a začal konat dobro. Z faraonova dosavadního života bylo jasné, že židy nepropustí jen tak, proto Hospodin mohl jasně říci, že teprve rány, které na Egypt dopadnou, faraona přesvědčí (3:19). A později, od šesté rány dále (paraša Vaera) se v Tóře píše, že Hospodin zatvrdil faraonovo srdce, ale byl to řetěz faraonových vlastních rozhodnutí, která vedla k tomu, že překročil mez, za kterou už "nebylo cesty zpět". Rambam říká, že v případě vážného hřešení může člověk ztratit možnost pokání. Ne proto, že by mu ji Hospodin chtěl odepřít, ale proto, že se stane tak zkaženým, že žádné opravdové pokání už není možné. Popis Mojžíšova jednání s faraonem jen ilustruje takovou cestu a v momentě, kdy Tóra říká, že Hospodin zatvrdil faraonovo srdce, jde ve skutečnosti o to, že faraon ztratil jakoukoliv možnost pokání.
Druhá otázka, u které je dobré se zastavit, je na konci této paraši, kdy se po prvním jednání s faraonem situace židů ještě zhorší. A Moše se ptá Hospodina, co proč ho vlastně k faraonovi poslal a proč přivedl ještě větší bídu na svůj lid. A vyčte mu, že vlastně pro ně nic neudělal. (5:22-23) Hospodin Mošemu odpoví, že uvidí, jak je faraona potrestá a vyvede je z otroctví. Někteří komentátoři (třeba Raši) vyčítají Mošemu jeho malověrnost a tvrdí, že toto je důvod, proč byl Mošemu odepřen vstup do Erec Jisrael.Jiní komentátoři říkají, že Moše těžko snášel dívat se na utrpení svých souvěrců. Já jsem si u čtení těchto veršů vzpoměla na starý židovský vtip, kdy se rabín táže Hospodina: "Jsme vskutku Tvůj vyvolený národ?" A Hospodin mu odpoví: " Ale jistě, jste mým lidem vyvoleným." Rabín se poškrábe na hlavě a říká: "A nemohl by sis, Hospodine, na chvíli vyvolit někoho jiného?" Už v knize Berešit jsme viděli, že Hospodin svou smlouvu dodržuje, ale ne vždy to probíhá tak, jak si my lidé naivně představujeme. Mošeho střet s realitou je jen dalším důkazem.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire