V nedávné době jsem přečetla tři velmi zajímavé knihy týkající se ženské otázky v judaismu. Hlavně tedy z ortodoxní perspektivy, protože v progresivním židovství žádná omezení neexistují, alespoň tedy formálně. I tak si ale myslím, že je dobré mít představu, o problémech, které vzniknou, když se střetne halacha s feminismem.
Jako první jsem četla knihu Elizabeth S. Alexander: Gender and Timebound Commandments in Judaism, která se zabývá spíše historickým vývojem zproštění žen povinnosti dodržovat časově vázané micvot. Autorka demonstruje, že důvodem zproštění žen povinnosti nosit talit a tefilin je jejich vyjmutí z povinnosti recitovat Šema, které je prototypem rituálního studia Tóry (v protikladu k instrumentálnímu studiu Tóry-tedy studiu za účelem získání vědomostí, rituální studium je studium pro studium). A rituální studium Tóry je vyhraženo mužům, protože pouze muž jako mohl jako "pater familialis" předat židovské tradice svým synům a ti zase svým synů a zachovat tak kulturní pokračování rodu a židovství (byť židovská příslušnost se dědí po matce). Ač její práce nepřináší současným feministkám žádné snadné řešení, připomíná důležitost mužské role v rodině a také potřebu mužů tvořit nějaká men-only společenství.
Další v pořadí byla kniha Tamar Ross: Expanding the Palace of Torah: Orthodoxy and Feminism, kde autorka vtipně poznamenává, že s feminismem se to má jako s marxismem, ne všechno co hlásá je žádoucí implementovat, ale i přes to ovlivnil naše životy tak, že už se nejde vrátit do dob před feminismem. Autorka je moderně ortodoxní a tak nezbytně musí vnímat halachu jako Bohem zjevený právní systém, jak se tedy vyrovnat s tím, že je tento systém očividně nespravedlivý k polovině židů? Autorka zastává názor, že halacha se vyvíjí a co bylo výhodným rodinným uspořádáním před tisíci lety není nutně vhodným uspořádáním dnes. Její měřítko toho, co je přijatelná halachická inovace, je založeno na akceptování této inovace většinou praktikujících (v jejím podání čti ortodoxních) židů. prostě pozitivisticky věří ve vývoj žádoucím směrem.
Zatímco Tamar Ross se zabývá více teorií, Blu Greenberg se ve své knize On Women and Judaism: A View from Tradition zaměřila na praktické otázky A je také mnohem radikálnější, protože žádá, aby bylo vyjmutí žen z časově vázaných pozitivních micvot zrušeno (a ženy byly počítány do minjanu), snad jen s výjimkou období, kdy má žena malé děti a skutečně není paní svého času. Zároveň žádá větší participaci mužů na rodinném životě. A evidentně ji velmi dráždí neochota většiny dnešních ortodoxních rabínů do problému "říznout" a začít ho skutečně řešit-například v otázce agunot (žen, jejichž manžel zmizel nebo jim odmítá dát rozvodový list a ony jsou tak v situaci, kdy jsou vdané, ale bez muže, bez možnosti se rozvést a začít nový život) jsou řešeny jednotlivé případy individuálně (se střídavým úspěchem), ale jakékoliv pokusy o systémové řešení byly smeteny ze stolu (systémová řešení podle halachy našla uplatnění v konzervativním židovství). Heslem Blu Greenberg je: "Když se chce, tak to jde.", i když to má samozřejmě svoje limity. Na druhou stranu ale netouží po úplném setření rozdílů mezi muži a ženami, naopak chce, aby tyto rozdíly byly vhodným způsobem kultivovány, tak aby na jedné straně nedocházelo k diskriminaci a na druhé straně k popření rozdílů mezi muži a ženami. Její pozice je mi velmi blízká.
Ani jedna z autorek se nedomnívá, že by ryze ženské minjany (t.j. úplná separace mužů a žen s tím, že ženy tvoří vlastní minjan, kde čtou z Tóry atd. v podstatě to, co dělají Women of the Wall každý měsíc u Zdi nářků) byla dlouhodobě funkční odpověď na problémy s postavením žen v (ortodoxním) židovství. Takový minjan funguje výborně jako prostředek k seznámení žen s detailní strukturou bohoslužby, získání schopností bohoslužbu vést a čist z Tóry, a může být vhodný pro oslavu ryze ženských rituálů, ale z dlouhodobého hlediska spíš hrozí, že by propast mezi muži a ženami spíš prohluboval. A ani jedna z autorek není příznivkyní radikálního feminismu, který má potřebu oslovovat Boha v rodě ženském nebo vidět v kdečem šovinistický útlak.
Jak jsem se už zmínila, je mi blízká pozice Blu Greenberg, domnívám se, že muži a ženy jsou rovnoprávní a v tomto směru by na měla pohlížet i halacha. Halachické znevýhodnění žen v minulosti by mělo být chápáno jako nutný historický vývoj a vhodné řešení v dané době, které však v současnosti není ideální. Na druhou stranu se nedomnívám, že muži a ženy by měli mít za každou cenu identické role ve společnosti a v rodině. Kde ale leží ta přesná hranice, to je těžká otázka a myslím, že na ni nikdy nebude existovat jednoznačná odpověď.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire