Speciální šabat šacharit bez rabína

Jak jsem se zmínila v komentáři k paraše Vaera, uspořádali jsme v naší liberální obci ve Štrasburku ranní šabatovou bohoslužbu bez účasti našeho, nebo jakéhokoliv jiného rabína. Ortodoxním židům na tom možná nepřijde nic zvláštního, protože v ortodoxních obcích (opravdu ortodoxních, nikoliv formálně ortodoxních) většina mužů je schopná ranní šabatovou bohoslužbu vést a naučit se kantilovat danou parašu. V reformních  a formálně ortodoxních (t.j. obec je ortodoxní, ale většina jejích členů ortodoxní není a do obce patří, neb tam patřili jejich rodiče a prarodiča a pra-pra....) obcích nebývá mnoho členů schopných vést bohoslužbu a číst z Tóry.
Provedli jsme tedy dělbu práce-bohoslužbu vedl náš chazan s doprovodem klavíru (zpívali opravdu úžasný Hallel-byl totiž zároveň Roš chodeš) a já sehnala pět dalších členů obce (z toho tři čerstvé bar/bat micva), nahrála jim kantilaci jejich alije a pak je v pravidelných intervalech mučila dotazy, zda už se to naučili...nutno poznamenat, že se u nás jede podle trienniálního cyklu čtení z Tóry, takže čteme jen třetinu toho, co se čte v ortodoxních obcích (t.j. každý týden čteme stejnou parašu jako v ortodoxních obcích, ale čteme z ní jen třetinu, v prvním roce první, v druhém druhou a v třetím třetí, celou Tóru tak vlastně přečteme jednou za tři roky, je to způsob čtená vzniklý adaptací starověkého zvyku čtení z Tóry v Izraeli, kdy byl každý týden čten jeden úsek a celá Tóry byla přečtena za 3 roky, v Babylonii ji rozdělili na 52 úseků a přečetli ji za rok. Babylonská metoda pak byla všeobecně přijata a až reformní hnutí přišlo s tímto novým trienniálním způsobem čtení, který zároveň umožňuje číst stejnou parašu jako tradiční obce a zároveň číst kratší úsek a snáze udržet pozornost všech zúčastněných a eventuálně i věnovat ušetřený čas diskuzi o paraše). I tak to ale bylo hodně práce. Mládež a začátečníci měli každý krátkou aliju, zhruba 3-4 věty, já jsem četla dvě alije, které se týkaly výčtu kdo zplodil koho (Ex. 6:14-25) a poslední aliju (6:29-7:7), trochu delší, četl pán, který už s kantilací nějaké zkušenosti má. A maftir jsem četla také já. Menší zádrhel způsobila chřipková epidemie, když mi tento pán oznámil 24 hodin před bohoslužbou, že leží v posteli, má horečku a nezvládne přijít. Takže jsem měla 24 hodin (v reálu mnohem méně, protože jsem potřebovala uděla přípravy na šabat a taky se pořádně vyspat), abych se naučila jeho aliju...no, perfektní to nebylo, ale naučila jsem se způsob, jak se rychle "naučit" delší pasáž s tím, že během čtení nahlížím do chumaše. Je ale potřeba poznamenat, že pasáž neobsahovala žádné složité kantilační značky a neobvyklé kombinace, takže většinou stačilo, abych se podívala, jak začíná věta.
Aby se aktivně zůčastnilo co nejvíce lidí, nikdo z nás, co jsme četli z Tóry, nečetl pro sebe-tedy, pokaždé byl ještě někdo vyvolán k Tóře a přečetl požehnání. Další členové nesly svitky v procesí, prezident komunity pronesl modlitbu za komunitu, Francii a Stát Izrael...opravdu jsme se snažili, aby lidé neseděli v synagoze jako pecky, ale měli i nějaký úkol.
Na bohoslužbu dorazilo zhruba 30 lidí (to je na naše poměry skvělý výsledek) a na společný oběd jich zůstalo cca 20. Byl to opravdu velký úspěch a určitě tento typ bohoslužby budeme opakovat. Bylo to, jak říkají Francouzi, convivial.