Truma (Ex. 25:1-27:19)

V této paraše se poprvé dočítáme o stavbě stánku setkávání (miškan), kde budou v arše uloženy desky desatera a který bude s Izraelity putovat pouští, po dobytí Kenaánu se bude opakovaně přemisťovat z místa na místo, až král Šalamoun zbuduje Chrám v Jeruzalémě a archu uloží tam (a po prvním zničení Chrámu se po ní slehne zem).
Tato paraša představovala pro mnohé komentátory oříšek-k čemu je potřeba přenosný chrám, přesně popsané vybavení a obětní bohoslužba? Mnozí komentátoři (midraše, Raši, Abravanel...) vysvětlují, že Tóra není chronologická a že paraša Truma ve skutečnosti následuje až po paraše Ki Tisa, kde je popsán hřích se zlatým teletem. A že tedy miškan slouží buď jako pokání nebo jako lék pro lid, který se po svém hříchu cítil být Hospodinu vzdálen. Rambam je toho názoru, že miškan se vším jeho detailním vybavením a obětmi a následně Chrám sloužili jako pedagogická pomůcka, díky které byl lid postupně odstaven od modloslužby, protože Hospodin samozřejmě nepotřebuje cítit vůni masa páleného na oltáři.
V návaznosti na Rambamův komentář se nabízí otázka, zda ten třetí Chrám, o jehož zbudování se má postarat Mesiáš, opravdu potřebujeme? Nestačilo těch 2000 let, co Chrám nestojí k tomu, abychom se definitivně oprostili od potřeby obětní bohoslužby? Kdo z těch, kdo každý den v Amidě (avoda) prosí o obnovení Chrámové bohoslužby, byl schopný na Pesach dorazit do Chrámu s beránkem, kterého předtím měl 4 dny doma, nechal ho tam spolu se statisíci dalších beránků podříznout knězem a následně ho s rodinou upéct a sníst s macesem a hořkými bylinami? (Reformní a konzervativní sidury tuhle část avody poupravily, konzervativní přístup je obvykle Chrám ano, oběti ne.) Tuším, že to byl rabi Kook, kdo řekl, že v třetím Chrámu budou probíhat pouze oběti rostlinné-ovoce, obilí, olej, ale ne zvířecí. Dejme tomu, jaký význam ale mají tyto oběti pro "lidi z města", pro ty, kdo vše výše uvedené kupují v supermarketu nebo na trhu a nemají to spojení s půdou-tu nejistotu, zda se urodí, zda moje úsilí přinese plody? A nebyl by to krok zpět?
Talmudičtí rabíni přišli se systémem tří modliteb během dne, které jsou pronášeny v časech, kdy byly v Chrámu přinášeny pravidelné oběti. Tím je každý propojen se systém, jaký fungoval v Chrámu a zároveň každý přináší oběť-svůj čas. Tato obět je srozumitelná všem, je tedy záhodno se vracet k původnímu "materiálnímu" modelu? A nebo bude třetí Chrám jen velká synagoga, ve které ale bude hořet jen menora a zbytek vybavení bude ležet ladem?

Mišpatim (Ex. 21:1-24:18)

Omlouvám se, v pátek jsem byla zcela indisponována a nezvládla jsem jít do práce, natož psát blog a celý den jsem se dávala dohromady, abych večer zvládla dojít do synagogy a vést kabalat šabat, protože náš chazan je na dovolené...tak alespoň pár slov opožděně.

Mnozí rabíni přirovnávají zjevení na Sinaji (tedy obsah předchozí paraši Jitro) za svého druhu svatbu mezi Hospodinem (ženich) a lidem Izraele (nevěsta), s tím, že Tóra je je ketuba a nebo prsten, který ženich při svatbě dává nevěstě. Dozajista to byl neopakovatelný a velmi mystický zážitek. O týden později ale v paraše Mišpatim čteme  jeden zákon za druhým a nejsou to zákony o vztahu židů k Hospodinovy, ale zákony týkající se vztahu mezi lidmi-statutu otroka, náhrady škod...Jak Eli poznamenal v pátek ve své draše, mystický zážitek je prima, ale netrvá věčně, po něm je třeba se vrátit na zem a přetavit ten zážitek v něco konkrétního-spravedlivou společnost. Stejně jako manželé nežijí celý život v rauši jejich svatebního dne, ale řeší každodenní starosti a úkoly. Vzpomínka na jejich svatební den by jim měla pomoci, když je jim ouvej. Tak, jako by židům měla vzpomínka na zjevní na Sinaji (a podle některých komentátorů jsme tam byli všichni-i duše těch, co se narodili stovky let po zjevení a těch, co konvertovali) pomoci v každodenním dodržování halachy.
Z tohoto hlediska i dává smysl to slavné "naase ve-nišma" (učiníme a vyslechneme, Ex. 24:7), komentátoři si lámali hlavu, proč to není opačně-vyslechneme a pak učiníme, jak by to bylo logičtější. Jenže to by bylo logické ve vztahu obchodním-vyslechnu a bude-li mi to stát za to, učiním. Ve vztahu založeném na lásce ale takovéhle kšefotvání není možné (byť určitou rovnováhu v má dáti-dal je třeba zachovávat, viz Plzák). Izrael se v naase ve-nišma zavazuje dodržovat micvot, které se mu mohou na první pohled zdát nepochopitelné (třeba kašrut), ale když je dodrži, získá díky tomu lepší náhled na důvod, proč je dodržovat....jednoduše řečeno, micvot je třeba nejdříve dodržovat (naase), abychom je mohli pochopit (nišma).

...a je to :-)

Vazeni ctenari, komentar k parase tohoto tydne bude mit zpozdeni (napisu ho bud zitra nebo behem patku), protoze v nedeli jsme meli svatbu a jeste porad jsme se z toho nejak nezotavili :-D

Nase ketuba s konzervativnim textem (tradicni text v aramejstine+Liebermannova dolozka) pred podpisem...

Jitro (Ex. 18:1-20:23)

V paraše Jitro čteme, že židé pod vedením Mošeho se utábořili v poušti u hory Sijón a právě zde došlo ke zjevení a předání desatera. Dnešní komentář bude kompletně založený na jedné knize, kterou mám rozečtenou (a všem, kdo čtou anglicky, vřele doporučuji): Revelation and Authority rabiho Benjamina D. Sommera (malá ochutnávka zde). Rabi Sommer je profesorem Bible na JTS (Jewish Theological Seminary, hlavní rabínský seminář konzervativního židovství) a ve své knize ukazuje, že přijetí závěrů vědeckého výzkumu Bible a dokumentární hypotézy nemusí nutně podrývat autoritu Tóry a halachy. Jednotlivé dokumenty J, P, E a D se neshodnou na tom, jak přesně k předání desatera a Tóry všeobecně došlo, zda Hospodin hovořil lidským hlasem ve srozumitelném jazyce, zda hovořil jen s Mojžíšem, zda židé slyšeli celé desatero nebo jen jeho část a nebo celé zjevení bylo beze slov a Moše fungoval jako tlumočník mezi Hospodinem a jeho lidem...na tom se koneckonců neshodnou ani následné rabínské komentáře. Na čem se ale shodnou všichni od J, P, D a E až po moderní komentátory je fakt, že zjevení Hospodina ("Anochi...") je neoddělitelně svázáno s předáním zákona. Židovství bez zákona-halachy nefunguje, nedává smysl. Čímž samozřejmě není myšleno, že by zákon byl naprosto rigidní, nevyvíjel se v čase a že jeho striktní interpretace je nějak lepší než intepretace benevolentní.
Pro autora a mnohé další (třeba Abrahama Jehošuu Heschela a Franze Rosenzweiga) je halacha lidskou odpovědí na "hlas" ze Sijonu, který přikazuje a který je absolutní autoritou, ale naše lidská odpověď se vyvíjí spolu s tím, jak se vyvíjí naše společnost. Nemůžeme žít jako židé bez halachy (a jejího vnímání jako závazné), ale halacha zároveň není zamrzlá a neměnná. To, co řídí vývoj halachy je tradice-návaznost na minulá halachická rozhodnutí a pospolitost židů, kteří se jí řídí napříč názorovým spektrem.
Pro autora není Tóra textem doslova a do písmene předaným Mojžíšovi na Sinaji, ale zásadním (a prvním psaným) textem židovské tradice, která začala zjevením a předáním zákona Mojžíšovi na Sinaji. Zákona a tradice, která nás zavazuje ji žít a předat dalším generacím.

Bešalach (Ex. 13:17-17:16)

Nejvděčnějším motivem ke komentování této paraši je remcání židů právě vyšlých z Egypta, že to není takové, jak si představovali a že to možná v Egyptě zas tak špatné nebylo.
Šabat, kdy se čte paraša Bešalach se také jmenuje šabat Šira (šira znamená píseň) a to proto, že tato paraša obsahuje píseň zpívanou Mojžíšem a všemi Izraelity hned po té, co přešli suchou nohou Rákosové moře a nad faraonem a jeho vojsky se zavřela voda. Tato píseň (Píseň moře, Širat ha-jam) tvoří součást každodenní liturgie, nejen její část Mi chamocha v požehnání po čtení Šema (Emet). Celá píseň se objevuje v Psukej de zimra před vlastním začátkem ranní bohoslužby. A jak poznamenává můj nový sidur (ano, už zas mám nový sidur a vypadá to, že u něj už konečně zůstanu, ale o tom jindy), rozdělení Rákosového moře a utopení egyptských vojsk byl pro židy významnější moment, než předání Tóry na Sinaji, protože tento zázrak mohl na vlastní oči vidět skutečně každý, zatímco u předání desatera není z textu moc jasné, co všechno přítomní viděli a slyšeli (o tom příště). Mechilta Širata (3) říká, že poslední služka u Rákosového moře viděla víc, než největší proroci Izraele (kromě Mošeho, samozřejmě).
Za pozornost stojí, že lidé, zachránění Hospodinem z velkého nebezpečí, které jim hrozilo od jiných lidí se mohou radovat ze zkázy nepřátel, ale ne tak andělé. Talmud v traktátu Sanhedrin (39b) cituje rabiho Šmuela bar Nachmana, který ve jménu rabiho Jochanana učil, že andělé chtěli také zpívat chvály Hospodinu, ale ten je umlčel: "Má stvoření se topí v moři a vy chcete přede mnou zpívat chvály?"
A i my, přesto, že zpíváme Píseň moře, také máme zakázáno si Egypťany ošklivit a nenávidět je a jako připomínku jejich utrpení ukápneme při sederové večeři kapky vína při čtení ran, které dopadly na Egypt a Egypťany. Při čtení Písně moře bychom se tedy i my měli soustředit spíš na zázrak, který pro nás Hospodin vykonal, než si libovat v tom, jak Egypťané zaplatili za faraonovu paličatost.

Píseň moře je, stejně jako píseň v paraše Haazinu, zapsaná v Tóře zvláštním způsobem, který ještě zdůrazňuje její poetický charakter.

Širat ha-jam jak je zapsán ve svitku Tóry, obrázek upytlačen na internetu.

Svatby ve Francii

Ve Francii platí poměrně důsledná odluka církve od státu, pravda, v Alsasku to není tak žhavé a existuje tady tzv. konkordát, kde duchovní tří náboženství (katolíci, protestanti a židé) jsou za určitých podmínek placeni státem (Alsaskem). Co se ale sňatků týče, pravidla platí stejná v celé Francii. A tím nejdůležitějším pravidlem je, že duchovní nemůže provést státem uznávaný obřad a zápis do matriky tak, jak je to možné například v ČR. Pokud chcete mít církevní svatbu, musíte mít napřed civilní obřad a teprve poté obřad církevní. Duchovní, který by vás oddal bez civilního oddacího listu může jít sedět až na 6 měsíců a zaplatit 7500 EUR pokutu.
Civilní svatbu také nemůžete mít kde se vám zamane-například tady ve Štrasburku se oddává v jednom sále, v úterý, v pátek a v sobotu a po speciální dohodě i v neděli, ale to je výjimka, o kterou je nutné speciálně žádat a nemusí vám být vyhověno. O termín civilní svatby můžete požádat nejdříve 6 měsídů před plánovaným termínem a musíte žádost podat se všemi nutnými dokumenty. V únoru to není zas takový problém, ale věřím že o letní termíny může být rvačka. Každopádně na civilní svatbu v balónu nebo na hradě zapomeňte, na to můžete leda zkusit ukecat duchovního...
Aby to na radnici dobře odsejpalo, zhruba tři týdny před obřadem jsou snoubenci povinni přijít na školení, jak bude obřad probíhat. Nás školila feministicky uvědomělá radní, která nám vysvětlovala, že není možné, aby na civilní obřad vedl otec svou dceru a před oddávajícím ji "předal" ženichovi, neb to porušuje zásadu rovnosti pohlaví. Ve Francii také žena po svatbě nemění příjmení, stále jí zůstává její rodné, ale existuje tady "nom d'usage" (používané příjmení)-takže žena může používat manželovo příjmení, aniž by kvůli tomu musela měnit doklady...chytré, ušetří mi to dvě cesty do Paříže na ambasádu pro nový pas.
Co mě ale hodně překvapilo na svatbě našich kamarádů a čeká mě to i na naší svatbě, je proslov. Oddávající sice má nějaký prefabrikovaný proslov, ale když může, poptá se snoubenců nebo jejich svědků a vyrobí proslov personalizovaný. Na tom by nebylo nic špatného, ale přeci jen, proslov, který jsem slyšela a proslov, který nejspíš čeká nás (podle otázek, které nám oddávající kladl) byl na můj vkus příliš osobní...ale možná jsem jen přecitlivělá.

Bo (Ex. 10:1-13:16)

Paraša Bo pojednává o třech posledních ranách, které dopadly na Egypt (kobylky, tma a pobití prvorozených) a následném východu, nebo spíš úprku z Egypta. A také židé jako národ dostanou několik prvních příkazů, z nichž úplně první je definice kalendáře a prvního měsíce.
Obsah této paraši je základem oslav svátku Pesach (který letos připadá na 11.-17./18. dubna). Tak mne napadlo, že by stálo za to se podívat, jak Pesach slaví Samaritáni a Karaité, kteří se koneckonců vztahují ke stejnému, nebo skoro stejnému textu.
Samaritáni jsou náboženskou skupinou, která odvozuje svůj původ od izraelských kmenů sídlících v severním Izraelském království, které bylo dobyto a zplundrováno Asyřany. Jejich víra tedy vychází ze stejných kořenů, ale vyvíjela se jinak než judaismus. Samaritánská Tóra je mírně odlišná od hebrejské a pro biblickou textovou kritiku je velmi cenným zdrojem informací. Samaritáni také neuznávají svatost Jeruzaléma a mají vlastní svatou horu Gerizim. A na této hoře každý rok podřezávají jehně tak, jak je napsáno v Tóře. Zatímco židé po zničení jeruzalémského Chrámu žádné oběti neprovádí a na Pesach ani tradičně jehněčí nebo pečené maso nejedí (minimálně tedy židé aškenázští), Samaritáni oběť dodržují do puntíku-jehně 10. nisanu vezmou domů, 14. nisanu večer podříznou a pak pečou v jámě napíchnuté na rožni. Každá rodina má pro sebe jehně. Samaritáni také nejedí macesy, jak je známe my, ale spíš placky, něco na způsob palačinky.
Karaité jsou židovská sekta, která se od hlavního židovského proudu oddělila v osmém století, kdy odmítli autoritu ústního zákona (t.j. Talmudu) a jeho interpretaci biblických přikázáni. Karaité tak nepožívají během Peasachu nic, co prošlo kvašením, tedy nejen to, co kvasilo, nebo by mohlo kvasit z obilnin, ale i víno, takže žádné čtyři poháry během sederu. Karaité také nedovolují prodej chamecu, všechno kvašené musí být spotřebováno nebo vyhozeno před začátkem Pesachu. K sederové večeři klidně servírují pečené jehněčí, i když oběti také neprovádí (pro Karaity je svatým městem Jeruzalém a po zničení Chrámu tedy není kde provádět oběti).
Samaritáni a Karaité také slaví jindy, než židé. Samaritánský kalendář začíná příchodem Hebrejců do Země zaslíbené pod vedením Jozueho v šestém měsící, takže letopočet se mění jindy, než v případě židovského kalendáře (Roš hašana-první den sedmého měsíce) a tím pádem jinak počítají přestupné roky a Karaité se pro změnu stále vyhlížejí nový měsíc (výpočet používají k tomu, aby věděli, kdy vyhlížet, ale pro potvrzení začátku nového měsíce ho musí někdo vidět) a přestupný rok přidávají podle toho, jestli je ječmen zralý, nebo potřebuje o měsíc déle zůstat na poli. Tóra totiž žádá, aby během Pesachu byla přinesena do Chrámu oběť z prvního ječmene a na to je potřeba, aby ječmen byl zralý. Vzhledem k tomu, že už skoro 2000 let nestojí jeruzalémský Chrám, židé přešli na kalendář vypočítávaný, přestupný rok je pravidelně (7 krát během 19 letého cyklu) a problémem zralosti ječmene se nezabývají.
Každá ze skupin samozřejmě tvrdí, že slaví Pesach přesně podle Božího příkazu. Co se mne týče, preferuji jednoznačně rabínský judaismus, protože ač s některými talmudickými závěry nesouhlasím, nebo mi jsou proti srsti, pořád považuji vývoj židovské halachické tradice prostřednictvím Talmudu za nejlepši možný.