Dovolená versus Tiša be-Av

Tiša be-Av, tedy devátý Av, půst připomínajíí zničení prvního i druhého chrámu a další katastrofy a tři týdny, které mu předcházejí a během kterých je zvykem držet smutek, spadají do doby dovolených. Z mého pohledu je Tiša be-Av nejtěžší půst, protože je obvykle mnohem větší vedro než na Jom Kipur a slunce zapadá také později. Ale to, co doržování tohoto postu komplikuje nejvíc je právě doba dovolených. My máme "povinně dobrovolně" dovolenou vždy začátkem srpna, kdy si ji bere i naprostá většina ostatních Francouzů a je tedy zcela zbytečné být v práci, pokud pro svou práci potřebujete komunikovat s klienty z jiných firem. Jedinou odpověď, kterou na svoje maily dostanete je: "Jsem na dovolené, vrátím se xy. srpna".
Takže kolem data Tiša be-Av jsme obvykle na dovolené. Postít se doma by nebyl problém, zašli bychom do Oranžerie, svalili se tam na deku pod strom, aby nám bylo menší vedro a nebo byli zalezlí doma za staženými roletami. Už jsme to takhle dělali, se Šmulim by to pravděpodobně bylo komplikovanější, ale určitě bychom to zvládli. Jenže dovolená u nás automaticky znamená zájezd do ČR. Když jsme tedy letos dovolenou plánovali, podívali jsme se, kdy je letos Tiša be-Av a dovolenou v ČR naplánovali tak, abychom už byli na post doma. Jenže pak se ukázalo, že chůva má nárok na 3 týdny dovolené a že tchánovci nebudou moct chůvu nahradit, protože také budou na dovolené a byli jsme namydlení. Dovolenou jsme museli posunout a tím pádem jsme byli během postu ještě stále v mamahotelu v ČR. Takže jsme se o dodržení postu ani nepokusili (já bych se tedy postit nemusela, neboť kojím a navíc jsem zrovna byla nemocná, chytila jsem od Šmuliho bezva dětskou chorobu nazvanou noha-ruka-ústa), Eli alespoň četl Kinot (žalozpěvy) komenované Ravem (Rabi Solovejčik). A je to fakt divný pocit jíst a pít, když víte, že ostatní se postí. Ale dodržet půst, když jste někde na návštěvě je fakt těžké. Asi by to šlo, ale museli bychom překonat to, jak jsme naučení, že by se návštěva měla chovat. A jak bychom se měli chovat k rodičům. A nepříjemné komentáře o tom, že takový půst je nezdravý, že to je náboženský extremismus, že náboženství jen manipuluje lidi, že...doplňte si sami.
A tak tlustou hroší kůži zatím nemáme.

Avi: Parašat Ekev (Devarim 7:12 – 11,25)

  Tato sidra Ekev by se dala tématicky rozdělit na několik oddílů, jako výzva k poslušnosti, výzva k vděčnosti, k pokoře a k následování. Takže kdyby se vám zdálo, že vás budu k něčemu vyzývat, není to prosím můj nápad.

  Text začíná touto větou: „Jestliže budete poslušni oněch zákonů a budete je zachovávat a uplatňovat, zachová Hospodin, tvůj Bůh, svou smlouvu  a tobě milost, jak přísahal tvým otcům.“  (Devarim 7,12). Slovo „ekev“, jestliže, znamená také „pata“. Proto k tomu verši říká rabín Lejb ze Sasova zhruba toto: člověk si musí dobře rozmyslet každý svůj krok, který dělá a zamýšlet se nad tím, jestli jím plní Boží vůli. Jiní zase v té „patě“ a v tom „jestliže“ vidí to, že pata je v podstatě ta nejnižší a nejméně citlivá část končetiny člověka a proto je to příhodná symbolika jeho fyzické povahy, která by i tak mohla být změněna nasloucháním Božímu slovu.

  Už při paraše Devarim jsme si říkali o rozdílu mezi tím, když Izrael na poušti Boha viděl, a když jej pak pouze slyšel prostřednictvím Jeho slova. Na začátku paraši Vaetchanan ještě Mojžíš touží „spatřit tu dobrou zemi“ (Devarim 3,25), vidět ji, zatímco na začátku paraši Vaetchanan říká Bůh: „jestliže budete poslouchat (doslova poslechnete) tyto zákony...“ Něco vidět je jasnější a přímočaré. Pokud slouží zrak, není mlha, atd., tak není sporu o tom, co vidíme a může nás to jednoduše ovlivnit. Ale něco skutečně vyslechnout je problém. Když už si udělám čas, abych někoho nebo něco vyslechl, v té spoustě možností, které se nabízejí ke slyšení, pak to  vyžaduje i něco ode mě. Musím být nějak připravený, citlivý k tomu, co se chystám vyslechnout. Pak se to teprve může dostat do mého nitra a může mě to nějak ovlivnit.

  V dnešní době, kdy Boží tvář je skrytá a my ho musíme hledat vnitřně, je slyšení významnější než kdy předtím. Vidění je jedna z lidských schopností. Ale když se něco z toho, co slyšíme, dotkne nás, našeho intelektu, ve snaze pochopit Boží příkaz, Jeho vůli, tak jakoby celý člověk ožívá, startuje, a celá ta vnitřní proměna se potom  projevuje správnými  činy.  Dokonce i židovské právo to odráží. Protože pokud někdo nešťastně zaviní něčí slepotu, je povinen mu nahradit ztrátu očí. Ale když je někdo zodpovědný za jeho hluchotu, je povinen mu zaplatit za celou hodnotu jeho života, jako by ho obral  o všechny jeho schopnosti (Bava Kama 85b, Šulchan Aruch, Chošen Mišpat, kap. 420, 17 a 25).  Snad proto je i v dnešní paraše druhá část tak podstatné modlitby „Šema Jisrael“ – Slyš, Izraeli!

  Minulý týden a teď  v tomto týdnu čteme první haftarot „útěchy“, dvě silné pasáže z proroka Izajáše, které představují vizi naděje a útěchy pro Izrael v temných dobách po ztrátě Chrámu. Midrašický zdroj však říká, že je mezi nimi rozdíl. U první z nich jde o Boží výzvu k prorokům, aby utěšili lid. Ale Izrael už usiluje o víc,  potřebuje  útěchu od samotného Boha. A to je to, co představuje druhá haftara, připojená ke dnešnímu čtení Tóry.

    Tady snad můžeme vidět souvislost mezi těmito dvěma druhy zjevení, zastoupených v parašách Vaetchanan a Ekev, a dvou druhů útěchy, obsažených v jejich haftarách.  To je důvod, proč haftara k Vaetchanan „Potěšte, potěšte Můj lid“, popisuje nepřímou útěchu, takovou, která přichází prostřednictvím proroků.

  Ale haftara k paraše Ekev předkládá lidskou snahu bojovat vnitřně, i když s Bohem. Její úvodní slova dramaticky vyjadřují tuto nejtemnější situaci: „Ale řekl Sijón: Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.“ A přesto je právě tohle měřítkem niternosti, když potěšování proroka nestačí. A tak nám midraš říká, že Bůh přistupuje na žádost Izraele. Přiznává: „Ty utištěná, vichrem zmítaná, útěchy zbavená“. Vztah s Bohem není přetržen, stále můžeme milovat Boha, jak nás k tomu Šema vybízí. V paraše Vaetchanan, spojené s viděním a přímým kontaktem s Bohem, je první část modlitby Šema. Tam jsou jen příkazy, ničeho víc nebylo třeba, tváří v tvář Bohu člověk nepotřebuje žádnou jinou pohnutku. V paraše Ekev je druhá část Šema  doplněna o odměny a tresty. Jde o ústupek lidské křehkosti, lidé pro začátek potřebují motivaci, odměnu a trest, aby to mohli pochopit z čistě lidského hlediska.  A tak se obloukem dostáváme k začátku naší paraši: „Jestliže budete poslušni oněch zákonů a budete je zachovávat a uplatňovat, zachová Hospodin, tvůj Bůh, svou smlouvu a tobě milost, jak přísahal tvým otcům.“

Avi: Parašat Vaetchanan (Devarim 3:23 – 7:11)

    V naší dnešní paraše Vaetchanan můžeme najít snad nejznámější verš z celé Tóry: „Slyš, Izraeli…“ čili Šema. A také další verše, které používáme v liturgii - během bohoslužby, ale které jsou třeba i na svitku v mezuze. Mezi nimi je i stejně proslulé přikázání: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a ze všech svých sil!“  (Devarim 6.5)  Říkáme to tak často a někdy  i bezmyšlenkovitě, že si ani neuvědomujeme, že to není jen takové vzletné vyjádření, ale přikázání, jedno z těch 613 přikázání Tóry. Ale když nám tohle dojde, tak se začneme přirozeně bránit: „Tak moment, jak se dá přikázat cit, milování někoho? To jako vážně?  Přikázat se dá nějaký úkon, jisté chování, ale přikázat lásku?

  My známe lásku jako lidskou zkušenost. Proto je i Píseň Písní připojena k Písmu. A rabíni všechna ta vyznání a erotické popisy v této knize interpretují alegoricky. Jak se tam píše, „jsem nemocná láskou“, to je to milování z celého srdce i z celé duše. Rabín Pečarič nás o lásce učil trochu jinak. Není to doják z Hollywoodu, přetékající city. A když pak ty vypjaté emoce odezní, zmizí i „láska“. To ale láska nikdy nebyla.  Měla by to být laskavá odevzdanost, která se vydává pro druhého a vidí v něm (Něm) to nejlepší.  Tak jako u Joba, který uměl přijmout i tu svou momentální hroznou situaci a přitom stále dokázal pociťovat vděčnost vůči Bohu. Kdybychom to dokázali – být vyrovnaní s tím osudem, který nás potkal, tak to je asi to nejvyšší vyjádření smíření, souladu se světem i s Bohem.

  Nedávno jsem navštívil svého bratrance. Žije v malé vesničce v Českém ráji. Vídáme se občas na rodinných pohřbech,a tak jsme to tentokrát prolomili a setkali se jen tak. Bylo to zvláštní setkání. Když je čas, tak si mezi sebou lidi mohou předat tolik informací a svěřit se i se svým trápením.  Od začátku jeho života to neměl jednoduché. Vlastní otec mu zemřel při nehodě ještě dříve, než se narodil. Pak dala jeho maminka slovo muži, kterého komunisté zavřeli na desítky let, protože se jim postavil.  Až po čtrnácti letech byl propuštěn na amnestii a tak se Míra viděl se svým otčímem poprvé. Ten otec ale nebyl jednoduchá povaha a tak bratránek chtěl co nejrychleji žít svůj život někde jinde. A měl  už taky svoji lásku. Jeho milované se ovšem stala v 18 letech nešťastná nehoda. Stroj zachytil její krásné vlasy a strhnul jí je z hlavy i s kůží.  Vezli ji celou zkrvavenou do nemocnice a cestou ještě měli nehodu. Do rány se dostal benzín, který další léčbu ohromně zkomplikoval. Léčba trvala dlouhé roky. Ze stehna jí brali kousky kůže, které se měly zachytit na bolavé, zjizvené hlavě. Vrcholem léčby bylo, když si mohla nasadit paruku, kterou až dodnes nosí. A Míra? Pro něj to byla stále jeho milá- byl pořád nemocný láskou, i když ona vypadala spíš jako zombie…  Taky se vzali. Ale nemohli mít spolu děti. A tak si adoptovali malé cikáně. Jestli si mysleli, že mají všechno zlé za sebou, krutě se zmýlili. To jejich dítě už strávilo ve vězení dohromady asi deset let, kradlo opakovaně i u nich doma. Střídali se u nich vymahači, exekutoři, maminky, které tvrdily, že jim vedou vnoučky. Museli svého syna  formálně vydědit, aby nepřišli i o střechu nad hlavou. A jejich, dnes už čtyřicetiletý syn, celý vysmátý, občas přijede a poptá se na peníze, a oni za něj zaplatí další průšvihy. Nikdy ho ale definitivně nezatratili. Oni za to ale platí i svým zdravím, pochopitelně. Jsou to v naší rodině takoví Jobovic. Ale kdybyste si mysleli, že to snad nějak narušilo jejich vztah plný lásky, nemohli byste se mýlit víc. Odjížděl jsem od nich se smíšenými pocity. Navalilo se toho na ně k neunesení, ale ta jejich láska je ta pravá, nehollywoodská, prověřená. A ještě ke všemu se tomu všemu umí i zasmát. K neuvěření.

  Velice zajímavý výklad midraše k Boží lásce se nachází v Sifrej: jde o to, abychom působili tak, že způsobíme to, že všichni lidé budou milovat Boha. Tak, jak to dělal praotec Abrahám. O něm se píše, že když odcházel z Cháranu, odcházeli  s ním i duše, které získal- udělal.  Co to znamená? Že navracel lidi a přiváděl je pod křídla Šechiny, Boží Přítomnosti. Neznamená to, že vytvářel nové náboženství, ale- tak jak uměl- je seznamoval s Boží existencí.

  Takový způsob má i společenský rozměr a dopad: prostřednictvím našeho chování a našeho života se jiní mohou dozvídat kým a čím je náš Stvořitel. Jak píše Lévinas, vlastnictví pravdy spočívá „ v jejím potvrzení  vlastním  životem“- jakožto odpovědi na Boží lásku. Když v tom obstojíme, pak je podle Talmudu  použitelný verš z Izajáše: „Ty jsi můj služebník, Izrael, v tobě se oslavím“ (49,3) Když ale svým životem budeme vytvářet negativní dojem, může být zase Boží Jméno zneuctěno, zhanobeno. Je to na nás. Je to životní výzva.

Avi: Parašat Devarim (Devarim 1:1-3:22)

Paraša Devarim otvírá V. Knihu Mojžíšovu. Liší se od předchozích čtyř knih. Říká se jí i kniha Opakování zákona a obsahuje Mojžíšovy promluvy k Izraeli před jeho vstupem do Izraele. Je to kniha natolik odlišná od předchozích, že to vedlo historiky a všelijakou tu biblickou kritiku k nejrůznějším spekulacím o jejím vzniku. Nejčastěji se o ní mluví jako o té knize, která byla nalezena v jeruzalémském Chrámě za krále Jóšijáše (II. Královská 22). Tento král se pokusil v době rozkladu asyrské říše obnovit království Davidovo. Nález takové knihy mu v jeho snahách významně pomohl.

Na Tóru existují dva krajní pohledy. Jeden z nich bere text jednoduše jako neomylné Boží slovo a u tohoto pohledu někdy hrozí nepříjemný a tupý fanatismus, se všemi jeho negativními projevy. U druhého, puntíčkářsky pitvajícího pohledu, zase hrozí, že se takový čtenář utopí v textových detailech a v nepodstatných nesrovnalostech. Zůstává tak jen u povrchu, šatu Tóry, a vlastní sdělení mu buď úplně unikne, nebo ho není schopen brát vážně. Autorita Tóry a Boha je ta nejdůležitější, ale pojďme se podívat na dnešní text, co nám k tomuto tématu řekne nového. Dostaneme se k tomu prostřednictvím příběhu z chasidského prostředí.

Když roku 1869 začala proslulá velká „světová válka“ mezi chasidy ze Sadogóry a chasidy ze Sjonče, každá ze znesvářených stran se pokoušela přetáhnout na svoji stranu tolik rabínů, jak jen to šlo, aby podepřeli jejich stranu. A nejen chasidských rabínů, ale snažili se do toho zatáhnout i rabíny nechasidské. Rabi ze Sjonče, proslulý Divrej Chajim, zvítězil v té soutěži o získání většího počtu rabínů na své straně. Jednoho dne Divrej Chajim publikoval Kol kore (manifest) proti svým nepřátelům ze Sadogóry. Všichni rabíni, kteří ho podporovali, podepsali tento manifest. Jen jediný nepodlehl tlaku, který na něj Divrej Chajim vyvíjel. Tím rabínem byl Dov Ber Meisels, v té době rabín v Krakově.

Dov Ber Meisels byl vrchním rabínem Krakova a potom i Varšavy (1856). Byl činný i politicky, propagoval polsko-židovskou spolupráci a podporoval polskou nezávislost. A když tedy za tímto rabínem Meiselsem přišli vyslanci Divrej Chajima a poprosili ho a vyzvali k podpisu toho manifestu, on to odmítl a vysvětlil svůj postoj výkladem k paraše Devarim:

Čteme v Devarim, že Bůh přikázal Mojžíšovi: „Vstaňte, sbalte stany, překročte potok Arnon! Podívej, vydal jsem ti do rukou chešbónského krále Síchona, Emorejce, a jeho zemi. Začni ji obsazovat. Vypověz mu válku! Dnešním dnem začínám nahánět strach a bázeň z tebe národům pod celým nebem. Až o tobě uslyší zprávu, budou se před tebou třást a chvět úzkostí.“ Boží příkaz tedy zněl jasně: „Vypověz mu válku!“ Ale tak jasně formulované slovo Mojžíš, náš učitel, nesplnil. Naopak, obrátil se na Síchona s jemně položeným dotazem, jak se můžeme přesvědčit (Devarim 2,26-29): Tehdy jsem poslal posly z pouště Kedemótu k chešbónskému králi Síchonovi s pokojným vzkazem: „Rád bych prošel tvou zemí. Půjdu jenom po cestě, neodbočím napravo ani nalevo Za stříbro mi prodáš pokrm, abych měl co jíst, a za stříbro mi dáš vodu, abych měl co pít. Chci pouze pěšky projít, jak mi to dovolili Ezauovci, sídlící v Seíru a Moábci, sídlící v Aru, jen co přejdu přes Jordán do země, kterou nám dává Hospodin, náš Bůh…“

Midraš říká, že Bůh, přestože vydal jasnou instrukci, akceptoval tuto Mojžíšovu svévoli a později mu řekl: „Mojžíši, přísahám, že ustoupím se Svým slovem a podpořím tvoje slova.“ Bůh přijal Mojžíšův názor a dal příkaz celému pokolení: „Jestli přijdeš k městu, abys s ním válčil, (nejprve) mu nabídneš mír.“ (Bohužel, Síchonova odpověď byla negativní a rozhodná : „Síchon vytrhl proti nám k boji s veškerým svým lidem.“) (Devarim 2,32)

Tedy, pokračoval rabi Meisels ve své řeči k poslům Divrej Chajima, když ani Mojžíš nechtěl začít válku se Síchonem, i když mu to Bůh přikázal, konflikt mezi chasidy ze Sadogóry a Sjonče má být nejprve řešený tak, abychom zkusili dosáhnout pokoje, a ne tak, že budeme spor vyostřovat.

To je jedna stránka té Mojžíšovy neposlušnosti z dnešní paraši. Ta druhá spočívá v tom, že tato zmínka o neposlušnosti nejvyššího představitele Izraele vůči Bohu, která může oslabovat jeho obraz, může být pro něj nevýhodná. Ale že právě tuto zmínku obsahuje, tak to svědčí o její autentičnosti a starobylosti. Z vnitřní jednoty předchozích knih Mojžíšových ani tato nevybočuje, i když je psána v 1. osobě, na rozdíl od ostatních čtyř. Jak napsal Lévinas: „ Zázrak jednoty není o nic méně zázračný než div jediného zdroje.“

Už proto je užitečnější zabývat se samotným posláním textu a ne jeho vnější formou. A v tomto případě je tím posláním to, že někdy je hledání pokoje a smíru důležitější než různé výklady Božích instrukcí. Jak komicky dneska vypadá ten nelítostný boj chasidů v našich očích, a jak asi naše drobné půtky v těch Božích očích.

Avi: Parašot Matot- Masej (Bemidbar 30:2- 36:13)

Díky variabilitě židovského kalendáře nás dnes čeká ne jedna paraša, ale hned dvě: Matot a Masej. A zároveň se dnešním čtením taky loučíme se čtvrtou knihou Mojžíšovou- Bemidbar ( = na poušti). Kromě jiných, zajímavých témat, například o útočištných městech, tu máme jednu fakt nudnou pasáž o čtyřiceti dvou zastávkách na cestě pouští. Posuďte z malé ukázky sami, jestli není telefonní seznam záživnější: „Vytáhli z Refidímu a utábořili se na Sínajské poušti. Vytáhli ze Sínajské pouště a utábořili se v Kibrót- taavě. Vytáhli z Kibrót- taavy a utábořili se v Chaserótu. Vytáhli z Chaserótu a utábořili se v Ritmě. Vytáhli z Ritmy a utábořili se v Rimón- peresu.Vytáhli z Rimón–peresu a utábořili se v Libně. Vytáhli z Libny a utábořili se v Rise. Vytáhli z Risy a utábořili se v Kehelatě…“ (Bemidbar 33,15- 22) Musíte sami uznat, že to spíš vypadá jako takový hodně úsporný zápis v kronice o cestách skautského oddílu. Čtenář se musí nutit, aby nepřeskakoval řádky. Jaký to může mít pro nás význam?

No, asi pro historiky a archeology, jako zdroj starobylého místopisu. Ale pro nás ostatní? V Tóře ovšem není nic bez významu, každý úsek k nám mluví o těch nejpodstatnějších záležitostech. Proto se komentátoři vždycky snažili hledat poučení i v tomto fádním výčtu. Midraš říká, že to je jako sentimentální cesta, při které otec synovi připomíná místa, kde se mezi nimi odehrály důležité události. A Otec to je Stvořitel, který tuhle cestu přikázal. Raši zase připomíná,, že polovina těch míst připadá na první a poslední rok putování. A na zbývajících dvacet změn zůstává dlouhých třicet osm let. To znamená, že tam musely být delší časové úseky, kdy žili v poklidu na jednom místě. Má to ukazovat i na milosrdenství Otce. Midraš Tanchuma zdůrazňuje, že tento soupis Mojžíš zapsal na důrazné doporučení Pána Boha. Má to být připomenutí, že jsou místa, kde ho vyvolený lid provokoval k hněvu. A zase jsme u toho milosrdennství.

Maimonides se na druhou stranu domnívá, že jde o připomínku zázraků. A to je potom celkem srozumitelné. Podívejte se přece pozorně: čtyřicet let vůbec přežít na tak nehostinných místech! Když si představíme, na jakých místech byly ty zastávky, tak to jen zvyšuje tu malou pravděpodobnost přežití- bez nějaké neobyčejné pomoci odjinud.

Navíc, ta cesta musela mít nějaký smysl, vždyť se tam pohybovali vždycky na Boží příkaz. Takže ta zdánlivá chaotičnost, kdy se jednou přiblížili k zaslíbené zemi, a pak zase naopak, nebyla náhodná. Už to bylo mnohokrát řečeno: tady, na poušti, se zrodil národ svobodných lidí, kteří už nemysleli jako otroci. Ale svoboda nebylo to poslední, co si měli vtisknout do svého nitra. Měli poznat Boha, aby se mohli stát Jeho svědky. A to je ta druhá, obtížná lekce. Svobodu dostali oni i my jakoby darem, to druhé si musí každý vybojovat sám v sobě. Svoboda není bezbřehá, je tu i odpovědnost k Bohu a k ostatním lidem. Po roce 89 si také mnoho lidí myslelo, že ta svoboda je o tom, že si teď mohou dovolit všechno a utrhnout pro sebe bezohledně co se dá. Následky toho pociťujeme dnes víc než kdy jindy. Ale dokud si člověk nepřipustí vyšší odpovědnost, tak to takhle opravdu chodí. Každý by chtěl být jen tím velkým šéfem, aby už nebyl nikdo nad ním.Trochu to připomíná ten vtip, kdy Moše Goldstein, velký šéf ve firmě, si na setkání se zaměstnanci postěžoval, že mu neprokazují žádnou úctu. A druhý den přišel z domova s cedulí: „Já jsem šéf!“ A tu ceduli si přilepil páskou na dveře kanceláře. Když se vrátil z oběda, našel na stole vzkaz: „Vaše žena volala, že chce vrátit ceduli!“

A tak to dneska chodí. Autoritu by chtěl mít každý, ale ta se nezískává ani funkcí, ani penězi. Vážit si můžeme poctivého člověka, který ctí pravidla, zákony. A když se navíc řídí i těmi pravidly nepsanými, jednoduše- prostou slušností, může pak vzniknout autorita- nevynucená, skutečná, přirozená.

I my bychom se mohli ohlédnout a projít se v duchu svým životem, svojí životní cestou. Určitě bychom tam našli množství zajímavých zastávek. Na některých jsme zažívali nezasloužené požehnání a opravdové štěstí, jindy bychom některé zastávky vymazali, protože na ně pyšní být nemůžeme. Jednou v poklidu, jindy se události řítily. Ale celá ta cesta každého z nás má taky svůj účel. Máme být svobodnými lidmi, kteří jsou schopni jak sobě, tak i druhým přiznat stejnou lidskou důstojnost. A na základě toho ohlédnutí za svou cestou můžeme uznat , že i ta naše cesta přece jen dává smysl a přemýšlet o tom, jestli naše vlastní ego není tou poslední překážkou, abychom byli schopní se vděčně sklonit před autoritou nejvyšší. A poznat Boha, tak jako Izraelci na poušti . Lévinas to popisuje tak: „Poznání Boha k nám přichází jako přikázání, jako micva. Poznat Boha, znamená vědět, co je třeba dělat.“ Izraelci to tenkrát zažívali 40 let na poušti. My dnes s Tórou v ruce a v srdci. Jde o stejnou, výchovnou cestu, tenkrát i dnes.

Košer pro dítě

Šmuli začali jíst zeleninu a pak i maso a tak se otevřela nová otázka, jak zajistit, aby dítě jedlo v rámci možností košer. Tedy, zatím to není moc urgentní, protože jeho skleničky s jídlem připravuji doma, dávám do mrazáku a vždycky jen chůvě dodám skeničku pro daný den. Ale chystáme se cestovat a tak jsme museli pár skleniček i koupit (protože moje skleničky nejsou sterilované, jen zamražené, takže na cesování zcela nevhodné). Než abych kupovala košer skleničky o jejichž kvalitě mám jisté pochyby, raději jsem v Německu koupila pár skleniček značky Hipp Bio (v Německu jsou všechny potřeby a jídlo pro děti cca o polovinu levnější, než ve Francii. A to mají Němci vyšší platy...ještě štěstí, že bydlíme na hranicích). A to i směsi s masem, Šmuli má vlastní lžičku a jí rovnou ze skleničky, tak co. Děti totiž z principu nejsou povinny dodržovat přikázání až do jejich bar nebo bat micva (z výchovných důvodů by je ovšem dodržovat měly). Pochopitelně jsem mu nekoupila skleničku s vepřovým.
Až přestane jíst jídlo ze skleničky a začne se krmit sám z talíře, bude mu chůva připravovat jídlo stejné, jako pro její kluky. Samozřejmě, že nebude košer, budeme muset najít nějaký rozumný kompromis mezi tím, aby jedl jako ostatní děti a nejedl šunku. Chůva je naštěští velmi rozumná a vstřícná, takže se nebojím, že bychom nějaký funkční kompromis nenašli.
Tenhle problém samozřejmě neřešíme jen my. Ve Francii kromě státních a soukromých jeslí existují i takzvané rodinné jesle? Deset až dvanáct rodin se dá dohromady, platí dvě až tři chůvy, nájem nějakého bytu, kde ty jesle jsou a každá z rodin se musí podílet na provozu a dobrovolničit půl dne v týdnu v jeslích. Jedna naše kmarádka v takových jeslích měla svoje dítě a v rámci dobrovolničení dělala ředitelku. A mezi rodinami, které jesle tvořily, byla i ortodoxní židovská rodina. Zpočátku matka dodávala pro vé děti všechna denní jídla i s příslušnými přibory, ale po pár měsících to prostě vzdali a řekli naší kamarádce, že jejich dítě může jíst všechno s ostatními dětmi.
S nástupem do školy řškolka se tu počítá jako škola, je to postavené na hlavu, ale prostě je to tak, děti jsou do školy ve 3 letech) se situace mění, protože školní jídelny nabízí 4 různá menu-standardní, standardní bez vepřového, halal a vegetariánské. Takže nebude žádný problém, aby Šmuli měl vegetariánské menu a maso jedl doma. Protože do židovské školy, kde by měl košer stravu, ho na 95% nedáme. Židovské školy ve Štrasburku jsou čím dál víc charedi (třídy rozdělené podle pohlaví a podobně) a děti z rodin, které nejsou dostatečně "frum" tam nemají zrovna lehký život. Zoufale tady chybí židovská škola s dobrým žiodovským i všeobecným vzděláváním pro děti z rodin s různým přístupem k tradici. Moderní a otevřená. Škoda.