Dnešní paraša s názvem „Ree“ = „Hleď - je takovou jednoznačnou výzvou Mojžíše, i když to zdánlivě vypadá jako možnost výběru: „“Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které vám dnes přikazuji, a zlořečení, když nebudete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, sejdete-li z cesty, kterou vám dnes přikazuji…“ (Devarim 11,26-28).
Všichni bychom samozřejmě brali spíš ta požehnání než prokletí. Ale aby nás to zároveň nestálo moc úsilí a času, o kterém máme vlastní představy. Jedná se tu o dvě věci, nad kterými bychom se měli zamyslet. Ta přikázání a jejich smysl musíme znát a pak bychom taky měli mít vůli je plnit. Protože jinak se snadno octneme mimo tu dobrou cestu, o které je tu řeč.
V midraších jsem vyčetl, že ti, kdo věří v Boha, se dělí do dvou kategorií: Je ten, kdo věří v Boha, o kterém mu jeho otec řekl, že je jediným Bohem. Tato víra je dobrá, ale není nejvyššího řádu. Uvádí se k tomu paralela se skupinou slepců, kteří zůstávají na správné cestě, protože je vede vidoucí člověk. Když zůstanou sami, padají přes kameny a do příkopů. Stejně tak je tomu i u toho, kdo jen automaticky přebírá to, co slyšel od starších. Věří povrchně, bez porozumění a dá se snadno zviklat a klopýtne stejně jako slepci, když zůstanou sami.
Druhou kategorii tvoří ti, kdo věří skrze porozumění. Ti nepřebírají víru bezmyšlenkovitě, třeba se i trápí a mají pochybnosti, ale hledají v Tóře usilovně odpovědi a postupně je nacházejí. Svým vlastním porozuměním, vlastní moudrostí poznávají, že je jeden Bůh. Naši moudří říkají, že člověk by měl studovat Tóru (kromě jiného) i proto, aby věděl, jak má odpovědět odpadlíkovi.
Tak to by byla ta první věc: víra, spojená s porozuměním. Druhou věcí je: poprat se s vlastní pohodlností, to je kolikrát horší. Už král Šalomoun říkal, jak je to strašné, když je člověk líný, zahálčivý, protože si tím může snadno ublížit. Když je pohodlný a nechce se mu opravovat zeď, jeho dům se mu nakonec zřítí. Jestli je pohodlný a šetří svoje tělo a nezajistí si jídlo v době, kdy je ho dostatek, bude za něj později muset zaplatit dvojnásob, nebo ho už nesežene vůbec a zemře hlady. A jestli je stejně líný se svou duší a nevykonává žádné spravedlivé skutky, nakonec půjde do Gehinom.
Podle midraše je duše přirovnávána k poli. Někdy je pole, které se snadno orá a úroda na něm dobře vzejde; jindy je to pole, které se orá jen těžko a úroda na něm neroste snadno. Přesto toho člověk zaseje co nejvíc, aby se dočkal úrody. Podobné je to s lidmi. U některých jejich duše touží jen po luxusu, nepřijímají pokárání, natož aby se učili Tóře. Přesto, i takový člověk, pokud se dá přesvědčit, zvykne si studovat Tóru a těšit se ze spravedlivých skutků, přinese překvapivě krásnou úrodu.
Jistěže v tom všem jde i o jistou pevnost, morální integritu, kterou si člověk celý život buduje. Byl jsem minulou neděli na besedě- setkání pamětníků srpna 68 v Liberci. Vyprávěli tam své zkušenosti, byla tam snaha ty věci nějak uchopit, vzít si z nich nějaké poučení. Když sem vtrhla okupační vojska, byl to šok, ale lidé drželi při sobě. Takové vlastně adrenalinové nadšení. Lidé pomáhali zraněným bez ohledu na vlastní nebezpečí, lékaři a sestry dělali v nemocnicích nonstop, horolezci věšeli na špičku radnice černý prapor. Jak poznamenal přítomný Honza Šolc, je to psychologicky popsaný jev, který vydrží tak zhruba tři týdny. – ta okamžitá vzájemná, ničím neohraničená solidarita a bratrství. To vystřízlivění a beznaděj pak mělo o to zlověstnější podobu, nebo i tragikomickou. Mistr sportu, horolezec, který se věšení toho černého praporu ani nezúčastnil, druhý den popisoval v novinách, jak to celé organizoval a těm mladým klukům radil. Za půl roku už tentýž člověk, opět v novinách, tvrdil, že těm klukům tuhle protisocialistickou provokaci marně vymlouval… Chlapec, kterému u radnice rozstříleli nohy a absolvoval postupně pět operací, když se konečně dostal ven, jel se dvěma sádrami na nohou tramvají. Nikdo ho nepustil sednout. Upadl tam na zem a s vypětím sil se pomocí tyče chtěl postavit na nohy. Nikdo mu nepomohl. Jako by se ti samí lidé propadli zase na nějaké svoje morální dno – buď se stáhli do svého soukromí, ti bezpáteřní dělali rychlé kariéry. I v této době se zase ukazovalo, jaký kdo ve skutečnosti je. Honza Šolc jako pedagog tam mluvil o tom, že neexistuje lepší výchova, než ta vlastním příkladem. A musím říct, že mě potěšil jeden z těch pamětníků. Ten vyprávěl o tom, že v té naší tehdejší zemi, o které se toho tak namluvilo v souvislosti s tím, že měl každý jistotu práce, tak on ji 5 měsíců neměl – každý vedoucí se ho ze strachu před komunisty bál zaměstnat – až ho nakonec zaměstnal našinec, člověk, který měl židovské vyznání. Řekl mu: „Sám nevím, jak dlouho mě tu ještě nechají, ale dokud tady budu, budeš tu se mnou i ty.“ A to je přesně ten moment, kdy se v nepříznivé době projeví a má projevit odvaha, víra a spravedlivý skutek. Ten člověk se pak stává tím vidoucím pro okolní slepce, tím osobním příkladem. On ví, že mu bylo řečeno: „Ree“ – „Hleď“, tak nezavírá oči, nekouká stranou, zvláště když někdo potřebuje jeho pomoc.
Dnes můžeme svoji víru a lidskost projevit v pomoci válečným uprchlíkům. Není ani dnes míň potřebná než před půl rokem. To nadšení pomáhat ještě nevyprchalo, jak na tom setkání s překvapením konstatoval i Honza Šolc. Ale atmosféra se pomalu mění. Dnes jsem četl reakce na internetovou výzvu k pomoci Ukrajině od našeho hejtmana Půty. Byla pod ní v diskuzi nechutná stoka nenávisti, sobectví a hnusu. Máme prý myslet jen na sebe… Něco takového nás ale nesmí odradit.
Na začátku naší dnešní sidry to vypadalo jako možnost volby. Ano, ale jenom v tom, že člověk může konat buď dobro nebo zlo, jít cestou dobra nebo zla. Být sobecký, nenávistný egoista, nebo člověk, který se rád uskromní, aby mohl pomoci lidem v nouzi. Jedna cesta představuje smrt, druhá život. A Hospodin nás jednoznačně vybízí: „Zvol si život!“
Všichni bychom samozřejmě brali spíš ta požehnání než prokletí. Ale aby nás to zároveň nestálo moc úsilí a času, o kterém máme vlastní představy. Jedná se tu o dvě věci, nad kterými bychom se měli zamyslet. Ta přikázání a jejich smysl musíme znát a pak bychom taky měli mít vůli je plnit. Protože jinak se snadno octneme mimo tu dobrou cestu, o které je tu řeč.
V midraších jsem vyčetl, že ti, kdo věří v Boha, se dělí do dvou kategorií: Je ten, kdo věří v Boha, o kterém mu jeho otec řekl, že je jediným Bohem. Tato víra je dobrá, ale není nejvyššího řádu. Uvádí se k tomu paralela se skupinou slepců, kteří zůstávají na správné cestě, protože je vede vidoucí člověk. Když zůstanou sami, padají přes kameny a do příkopů. Stejně tak je tomu i u toho, kdo jen automaticky přebírá to, co slyšel od starších. Věří povrchně, bez porozumění a dá se snadno zviklat a klopýtne stejně jako slepci, když zůstanou sami.
Druhou kategorii tvoří ti, kdo věří skrze porozumění. Ti nepřebírají víru bezmyšlenkovitě, třeba se i trápí a mají pochybnosti, ale hledají v Tóře usilovně odpovědi a postupně je nacházejí. Svým vlastním porozuměním, vlastní moudrostí poznávají, že je jeden Bůh. Naši moudří říkají, že člověk by měl studovat Tóru (kromě jiného) i proto, aby věděl, jak má odpovědět odpadlíkovi.
Tak to by byla ta první věc: víra, spojená s porozuměním. Druhou věcí je: poprat se s vlastní pohodlností, to je kolikrát horší. Už král Šalomoun říkal, jak je to strašné, když je člověk líný, zahálčivý, protože si tím může snadno ublížit. Když je pohodlný a nechce se mu opravovat zeď, jeho dům se mu nakonec zřítí. Jestli je pohodlný a šetří svoje tělo a nezajistí si jídlo v době, kdy je ho dostatek, bude za něj později muset zaplatit dvojnásob, nebo ho už nesežene vůbec a zemře hlady. A jestli je stejně líný se svou duší a nevykonává žádné spravedlivé skutky, nakonec půjde do Gehinom.
Podle midraše je duše přirovnávána k poli. Někdy je pole, které se snadno orá a úroda na něm dobře vzejde; jindy je to pole, které se orá jen těžko a úroda na něm neroste snadno. Přesto toho člověk zaseje co nejvíc, aby se dočkal úrody. Podobné je to s lidmi. U některých jejich duše touží jen po luxusu, nepřijímají pokárání, natož aby se učili Tóře. Přesto, i takový člověk, pokud se dá přesvědčit, zvykne si studovat Tóru a těšit se ze spravedlivých skutků, přinese překvapivě krásnou úrodu.
Jistěže v tom všem jde i o jistou pevnost, morální integritu, kterou si člověk celý život buduje. Byl jsem minulou neděli na besedě- setkání pamětníků srpna 68 v Liberci. Vyprávěli tam své zkušenosti, byla tam snaha ty věci nějak uchopit, vzít si z nich nějaké poučení. Když sem vtrhla okupační vojska, byl to šok, ale lidé drželi při sobě. Takové vlastně adrenalinové nadšení. Lidé pomáhali zraněným bez ohledu na vlastní nebezpečí, lékaři a sestry dělali v nemocnicích nonstop, horolezci věšeli na špičku radnice černý prapor. Jak poznamenal přítomný Honza Šolc, je to psychologicky popsaný jev, který vydrží tak zhruba tři týdny. – ta okamžitá vzájemná, ničím neohraničená solidarita a bratrství. To vystřízlivění a beznaděj pak mělo o to zlověstnější podobu, nebo i tragikomickou. Mistr sportu, horolezec, který se věšení toho černého praporu ani nezúčastnil, druhý den popisoval v novinách, jak to celé organizoval a těm mladým klukům radil. Za půl roku už tentýž člověk, opět v novinách, tvrdil, že těm klukům tuhle protisocialistickou provokaci marně vymlouval… Chlapec, kterému u radnice rozstříleli nohy a absolvoval postupně pět operací, když se konečně dostal ven, jel se dvěma sádrami na nohou tramvají. Nikdo ho nepustil sednout. Upadl tam na zem a s vypětím sil se pomocí tyče chtěl postavit na nohy. Nikdo mu nepomohl. Jako by se ti samí lidé propadli zase na nějaké svoje morální dno – buď se stáhli do svého soukromí, ti bezpáteřní dělali rychlé kariéry. I v této době se zase ukazovalo, jaký kdo ve skutečnosti je. Honza Šolc jako pedagog tam mluvil o tom, že neexistuje lepší výchova, než ta vlastním příkladem. A musím říct, že mě potěšil jeden z těch pamětníků. Ten vyprávěl o tom, že v té naší tehdejší zemi, o které se toho tak namluvilo v souvislosti s tím, že měl každý jistotu práce, tak on ji 5 měsíců neměl – každý vedoucí se ho ze strachu před komunisty bál zaměstnat – až ho nakonec zaměstnal našinec, člověk, který měl židovské vyznání. Řekl mu: „Sám nevím, jak dlouho mě tu ještě nechají, ale dokud tady budu, budeš tu se mnou i ty.“ A to je přesně ten moment, kdy se v nepříznivé době projeví a má projevit odvaha, víra a spravedlivý skutek. Ten člověk se pak stává tím vidoucím pro okolní slepce, tím osobním příkladem. On ví, že mu bylo řečeno: „Ree“ – „Hleď“, tak nezavírá oči, nekouká stranou, zvláště když někdo potřebuje jeho pomoc.
Dnes můžeme svoji víru a lidskost projevit v pomoci válečným uprchlíkům. Není ani dnes míň potřebná než před půl rokem. To nadšení pomáhat ještě nevyprchalo, jak na tom setkání s překvapením konstatoval i Honza Šolc. Ale atmosféra se pomalu mění. Dnes jsem četl reakce na internetovou výzvu k pomoci Ukrajině od našeho hejtmana Půty. Byla pod ní v diskuzi nechutná stoka nenávisti, sobectví a hnusu. Máme prý myslet jen na sebe… Něco takového nás ale nesmí odradit.
Na začátku naší dnešní sidry to vypadalo jako možnost volby. Ano, ale jenom v tom, že člověk může konat buď dobro nebo zlo, jít cestou dobra nebo zla. Být sobecký, nenávistný egoista, nebo člověk, který se rád uskromní, aby mohl pomoci lidem v nouzi. Jedna cesta představuje smrt, druhá život. A Hospodin nás jednoznačně vybízí: „Zvol si život!“
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire