Dnešní paraša obsahuje mnoho přikázání a řada z nich má jako společný jmenovatel jednu tolik potřebnou vlastnost – soucit. Všechna ta přikázání, která nám jsou v Tóře dána, mají formativní funkci. Když je studujeme a potom praktikujeme, proměňuje nás to. Ze sobeckého, sebestředného dítěte se může stát dospělý, odpovědný člověk, který dokáže myslet na druhé a bez velké pompy pomůže tam, kde je to zrovna třeba.
Pojďme se na některá ta přikázání podívat. Například tu čteme: „Nebudeš orat s volem a oslem zapřaženým spolu.“ (Devarim 22,10) Zdánlivě je to jen jeden úhel pohledu na ten zákaz míchání různých druhů dohromady, protože hned dál se píše o zákazu dělat tkaninu ze směsi vlny a lnu. Ale rabíni z toho podivného spřežení vola a osla vyvozují i etickou stránku věci: Vůl je tím daleko silnějším zvířetem, osel za ním zaostává. Hospodář bude pohánět osla o to víc, aby spřežení bylo vyrovnané, a bude ho bít. Aby se to nestalo, nesmí se zapřahat spolu. Předchází se tím násilí. Při výkladu textu Tóry a Talmudu se často používají určité logické přístupy a jedním z nich je: Když tohle platí v tomto případě, tím spíše v nějakém dalším. Takže když tohle platí v případě jednání se zvířaty, tím spíše v jednání s lidmi. Nebudu například nutit neduživého intelektuála, aby společně s trénovaným kulturistou stěhoval piano do sedmého patra – nedopadlo by to dobře.
Pak tu máme speciální přikázání ohledně ptačí matky: „Když přijdeš cestou na ptačí hnízdo s holátky nebo s vejci, s matkou sedící na holátkách nebo na vejcích… nevezmeš matku od mláďat. Aby se ti dobře vedlo a dlouho jsi žil, odežeň matku a mláďata si vezmi.“ (Devarim 22,6-7) Je to pro nás už trochu nezvyklá představa. Nás by už dneska těžko napadlo hrabat se v ptačím hnízdě, i když i dnes je to v určitých zemích a kulturách stále běžné. O co tu vlastně jde? O pocity ptačí matky, která je také zoufalá, když vidí, co se děje s jejími mláďaty. Aspoň ať je ušetřena těch nejhorších zážitků a pocitů. Určitě jste někdy viděli filmové záběry, co dokáže ptačí matka, když chce ochránit mladé. Jak před dravcem hraje divadlo, aby odpoutala jeho pozornost od hnízda. Dělá, že je zraněná a že bude pro toho dravce snadnou kořistí – poskakuje, napadá na křídlo, pípá jak o život. A taky hraje o život, o život svých potomků, za cenu sebezničení. A jsme u toho – tím spíše – u lidí. Nikdy by nás, nebo alespoň mě, nenapadlo, co se může odehrávat v Evropě, v naší civilizované době, po dvou světových válkách a hrůzách holokaustu. Znovu je tu děsivá válka, kdy si agresor myslí, že může zlikvidovat celý národ, postupuje způsobem spálené země, krade děti a dává je k adopci do svých rodin… Seznámili jsme se s jednou takovou ukrajinskou maminkou. Je tu v Čechách s malým synem. Pracuje ve slévárně, dělá dvanáctihodinové směny, během kterých jí pokaždé rukama projde 5-7 tun železa. Nechce být nikomu na obtíž, dělá práci, které se vyhýbají i chlapi. Myslí neustále na staršího syna, který zůstal doma, aby bránil svoji vlast před nepřáteli. Sháněla pro něj přístroj na noční vidění, aby měl větší šanci na přežití. Spolu s dalšími jsme jí v tom pomohli. Syn měl velkou radost a i s matkou nám byli velmi vděční. Dokonce se ten syn rychle oženil se svojí velkou láskou, protože zítra, kdo ví, co bude. V mobilu matky jsme viděli záběry, kde nám syn děkoval a ukazoval přístroj, který mu měl pomoci, i záběry ze skromné svatby s jeho krásnou nevěstou. Pak jsme se ale dozvěděli, že ten syn je těžce zraněný, šrapnel mu projel několika vnitřními orgány a skončil v játrech. Jen dostat ho z místa bojů do nemocnice by vystačilo na několik akčních filmů. Dnes má za sebou pět operací a taky spoustu následných komplikací. Jeho matka nám opět ukázala video se svým synem. Pomalu kráčel za invalidním vozíkem, který tlačil před sebou, různé hadičky měl propojené z obličeje a břicha k přístrojům na vozíku. „Žije“ komentovala jeho statečná matka a nám se při tom pohledu svíralo srdce. Co prožívají ukrajinské matky si nikdo z nás neumí představit.
Mně se přitom vybavil jeden člověk, který věděl, co je soucit – Nicholas Winton. Tomu se podařilo za II. světové války na poslední chvíli zachránit 669 převážně židovských dětí před jistou smrtí. Odvezl je do Británie. Rodičům to muselo při loučení trhat srdce, ale ty děti tak dostaly životní šanci. Tenhle člověk, který se je tak urputně snažil zachránit, to nepovažoval za nic mimořádného a jeho zásluhy vyšly najevo po mnoha letech spíše náhodou. Sám něco takového považoval za samozřejmost. Možná jste viděli, stejně jako já, televizní dokument, kdy sir Nicholas Winton sedí v malém, zaplněném kinosále spolu s dalšími lidmi. Promítli tam starému pánovi filmový dokument o jeho akci, která zachránila tolik mladých lidských životů. Pan Winton seděl v první řadě a evidentně nebyl připraven na nějaké pocty. Po shlédnutí dokumentu se pořadatelka zeptala: „Je tu dnes někdo z těch zachráněných dětí?“ V té místnosti vstávali postupně jeden za druhým,už dávno dospělí lidé, až stáli úplně všichni v té zaplněné místnosti. Sedět zůstal jen zaskočený milý starý pán, nevěřícně se ohlížel a občas si utřel slzu, která mu sjela po jeho vrásčité tváři. To přikázání, které vede k soucitu má svojí Bohem slíbenou odměnu: „Bude ti dobře a budeš dlouho živ.“ Laskavý pan Winton zemřel v požehnaném věku 106 let, uprostřed lidí, kteří si ho považovali.
Pojďme i my na sobě pracovat, aby to uřvané, dětské sobectví v nás mohlo dozrát k tolik potřebnému soucitu.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire