Avi: Parašat Nicavim (Devarim 29,9 - 30,20)

   V parašat Nicavim jsou ty téměř poslední výzvy Mojžíše, včetně té asi nejznámější: „Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo … vyber si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha a přimknul se k němu.“ Devarim (30, 15 a 19-20) To je v Tóře taková trvalá výzva, ale to slůvko „dnes“ speciálně odkazuje na Roš ha-šana, kdy jsou ti úplně spravedliví zapsáni do Knihy života a úplně zlí do Knihy smrti, zatímco osud nás ostatních je na vážkách až do Jom Kipur, Dne smíření. Ke správnému „zapsání“ je potřeba se sebou řádně zúčtovat, aby ten náš chešbon ha-nefeš= účet naší duše byl v pořádku. K tomu slouží, mimo jiné, i pokání. To není příliš populární slovo a tak se jím moc nezabýváme. Zhruba tak, jak to popsal Woody Allen ve svém citátu: „Prošel jsem kursem rychločtení a přečetl Vojnu a mír za dvacet minut. Je to něco o Rusku“. A tak abych trošku ten pojem rozšířil, seznámím vás se sedmi typy kajícníků podle sbírky midrašů „Cena urena“.

  Nejlepší formou hříšníka je ten člověk, který činí pokání ihned po spáchání hříchu a skutečně toho lituje. O tomto pokání Gemara v perek Chelek píše: Na místě, kde stojí kajícníci v Edenu, nestojí skutečně spravedliví, protože kajícník je větší než spravedlivý člověk. Ten skutečně spravedlivý nikdy neokusil chuť hříchu. Kajícník ale zakusil chuť hříchu a přesto ho opustil, a tak je větší než spravedlivý a má velkou odměnu od Boha. Tady je nutné podotknout, že by spravedlivý neměl experimentovat s hříchem jen kvůli lepšímu fleku v Edenu, protože jak je známo, micva za sebou táhne micvu a hřích zase jen hřích.

  Druhým typem kajícníka je člověk, který hodně zhřešil, ale činil pokání v mládí, kdy jeho zlé sklony byly ještě mocné. Zlý sklon opustí starého muže, ale hoří mocným plamenem v nitru mladého muže. Mnohokrát zhřešil a cítí velkou touhu po hříchu, ale kvůli Bohu se ho zdrží. Přestože k němu má znovu příležitost, rozhodne se nehřešit – tomu se říká kajícník, s uznáním konstatuje rabi Jehuda.

  Třetím typem kajícníka je člověk sice mladý a silný, ale hřích nemá tak snadno na dosah jako dříve, nebo má možná obavu z ostudy před lidmi a tak hřích opouští. I to je forma pokání a Bůh ho přijímá. Na takového člověka Gemara vztahuje verš: „Blaze je muži, jenž se bojí Hospodina“(Tehilim 112,1), dokud je ještě mladý a silný. Slovo „muž“ tu znamená mládí a svěžest.

  Čtvrtým typem je ten, kdo činí pokání kvůli svému strachu z problémů a trápení. Nemá rád, když ho lidé napomínají. Takový je příběh Ninive. Tam lidé nečinili pokání, dokud je Jonáš nevyděsil a neřekl jim, že Bůh zničí město. Bůh ale i jejich pokání přijal. Gemara říká, že oblékání do žíněných rouch a půst je k ničemu, pokud člověk nelituje hříchů a nekoná dobré skutky, jak říká verš, který odkazuje na město Ninive: „I viděl Bůh, jak si počínají“ (Jonáš 3,10) a jak litovali svých zlých činů. Neříká, že Bůh viděl jejich půst.

  Pátý typ pokání je, když si člověk vzpomene na pokání až kvůli svým potížím. Bůh to také přijímá, jak říká verš: „Ve svém soužení … navrátíš se k Hospodinu, svému Bohu“ (Devarim 4,30). To znamená, že i tehdy, kdy to pro nás bude trpké kvůli našim potížím, ale budeme činit pokání, Bůh nám odpustí.

  Šestým typem pokání je pokání toho, kdo je starý a postrádá sílu hřešit. Lituje hříchů svého mládí a činí pokání z celého srdce. Bůh přijme i toto pokání, jak říká verš: „Ty člověka v prach obracíš, pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“ (Tehilim 90,3)

  Sedmý typ pokání je ten, když člověk po celý život hřeší, nelituje svých hříchů, ale když vidí, že má zemřít, lituje svých hříchů a činí pokání. I když je to ta nejnižší forma pokání, Bůh ji přesto přijímá, jak říká Gemara v perek „Bame Madlikim“: Když si člověk užívá dobrého zdraví, měl by cítit, že je povolán k soudci. A měl by uvažovat nad tím, jak být shledán nevinným při rozsudku. Když onemocní, měl by si myslet, že byl uvězněn do vězení. Když jde do postele, měl by mít pocit, že byl postaven před soud. Bude-li mít mnoho dobrých přímluvců, bude spasen; pokud ne, bude popraven. Stejně tak, když ten člověk musí zemřít a činit pokání a cítí upřímnou lítost, Bůh mu odpouští. Ale pokud zemře, aniž by litoval svých hříchů, svůj osud už nezmění. Král Šalomoun v knize Kohelet říká: „Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky v říši mrtvých, kam odejdeš“ (9,10). To znamená: Jakékoli pokání, které můžeme v tomto světě učinit, bychom udělat měli, než zemřeme, protože v hrobě už nelze učinit ani pokání ani žádný dobrý skutek…

  Mnoho lidí se snaží nemyslet moc dopředu, ani na to, že se budou jednou za svůj život zodpovídat Bohu. Užívají si svých dočasných radostí a spíš pohrdají těmi zodpovědnými. K tomu by se hodil ještě jeden citát Woody Allena: „Sebevědomí je to, co máte, než pochopíte, kde je problém.“ A ještě jeden jeho, úplně poslední citát: „Na posmrtný život nevěřím, ale pro jistotu si beru rezervní spodní prádlo.“ Tak na to mysleme před nastávajícími Vysokými svátky.