Základem židovské modlitby je pravidelnost-dvakrát denně Šma Jisrael, třikrát denně Amida a Alejnu, ráno a odpoledně Ašrej, ráno dalších x žalmů a biblických textů... Po pár dnech správné modlitební praxe každého napadnou dvě otázky-jak udržet pozornost a alespoň nějakou základní kavanu (kavana je něco jako nasměrování srdce k nebesů během modlitby, prostě určitá forma soustředěnosti na to, co během modlitby říkám) a druhá otázka-proč se vůbec takhle pravidelně modlit? Nestačilo by to jen občas, když "o něco jde"?
První otázce se budu věnovat někdy příště a dneska budu hledat alespoň pár odpovědí na tu druhou.
Z kraje bych ráda volně citovala rabiho Ješajahu Leibowitze, který prohlásil, že kdyby Halacha předepisovala místo modliteb recitovat třikrát denně jídelní lístek, bude recitovat jídelní lístek. To je poměrně extrémní názor, ale můj soukromý tip je, že je rozšířenější, než by se na první pohled mohlo zdát (mezi ortodoxními a ortopraktikujícími židy). Rabi Ješaja Dalsace během letního semináře položil otáku jinak-pokud akceptujeme výklad rabiho Leona Aškenaziho, že Hospodin stvořil svět v šesti dnech o jejichž délce nic nevíme a od té doby má Hospodin šabat (o jehož délce taktéž nic nevíme-tedy nevíme, kdy skončí). Víme, že o šabatu je zakázáno telefonovat a bude-li nám někdo volat a něco po nás chtít, nebudeme z toho dvakrát nadšení. Má-li Nejvyšší šabat, proč mu všichni třikrát denně "telefonujeme"? Podotýkám, že rabi Dalsace nám žádnou odpověď nenaservíroval a nechal nás, ať se s otázkou popereme každý sám (pro úplnost, on "telefonuje" třikrát denně tak, jak se má).
Můj pohled na věc je velmi ovlivněný právě otázkou rabiho Dalsace. Nemyslím si, že je možné Hospodina "ukecat" aby se něco stalo nebo nestalo, ani si nemyslím, že když vynechám nějakou modlitbu, bude to mít katastofální následky v nebeských sférách. Ale myslím si, že pravidelná modlitba má obrovský význam pro toho, kdo ji praktikuje a tímto způsobem také funguje.
Pravidlná modlitba nutí člověka k sebekázni (prostě jít a pomodlit se, i když se nám vůbec nechce a ani náhodou se nedá říct, že bychom byli inspirováni), ale zároveň mu dává pravidelnou možnost se zamyslet-sám nad sebou, nad svým chováním, ale i nad významem textů, které tak pravidelně opakuje (a ano, i ve "starých známých" textech lze najít nové významy, které nám dřív unikaly). Když nějakou modlitbu "zatáhnu", tak okrádám jen sama sebe o tuhle možnost. Navíc do Amidy bychom správně měli vložit i nějaké osobní přání, za co se modlíme-uzdravení, práce, mezilidské vztahy...a jak ústy jedné své hrdinky řekl rabi Sidon v posledním díle Altschulovy metody, Hospodin chce pro tyhle žádosti přesné informace. Jak jsem řekla-nevěřím, že lze Nejvyššího ukecat, ale když se tak snažíme přesně formulovat, co vlastně chceme, sami nacházíme odpověď. Chtěla bych mít víc peněz? A co jsem pro to vlastně ochotná udělat? Změnit práci? Přestěhovat se? Nebo je nakonec pro mě důležitější mít čas na rodinu, o který bych přišla, kdybych měla lépe placenou, ale časově náročnější práci? Diskutovali jsme o tom ve facebookové skupině "God Save Us From Your Opinions" a na přetřes přišla i otázka-a co když se modlím za uzdravení někoho, kdo je například v posledním stádiu rakoviny a je zjevné, že se neuzdraví. Jaký to má smysl? Že bych během modlení našla lék na rakovinu je ještě méně pravděpodobné, než že se stane zázrak a dotyčný se uzdraví. Ale z mého úhlu pohledu to smysl má-budu-li si třikrát denně dotyčného připomínat v modlitbě, je pravděpodobné, že s ním budu v kontaktu i osobě, že když na něj budu během modlitby myslet, třeba mě napadne, jak mu udělat radost, jak mu trochu ulevit. Takže i když se nestane zázrak a dotyčný se neuzdraví, pořád má moje modlitba smysl.
Pravidelnost a určitá zběhlost v modlitbě pak umožňuje lepší formulaci vlastních přání i snazší cestu do vlastního nitra. Pokud se modlíme jen, když se cítíme inspirováni, budeme se modlit v podstatě jen ve dvou případech-když se něčeho bojíme a nebo když se nám něco opravdu tak povedlo, že se nám chce zařvat "Bože dík!". Ani v jednom případě ale nedojde na nějakou hlubší cestu do vlastního nitra, protože jsme zaplaveni emocemi, ať už kladnými nebo zápornými. Jenže ta cesta do sebe samého je, alespoň podle mého názoru, ta nejdůležitější část pravidelné modlitby.
Uznávám, že můj přístup je těžce racionalistický a také že jsou občas momenty, kdy nejsem tak příšerně racionalistická-třeba dodnes kroutím hlavou v údivu nad tím, jakou náhodou/Božím řízením jsme se s Elim potkali-jestli jsem jenom měla oči otevřené, protože jsem se modlila, abych potkala toho pravého a nějak jsem ho díky tomu dokázala rozeznat, a nebo jestli jsem Nejvyššího "ukecala" a On pak zkřížil naše cesty...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire