Jom ha-šoa

Minulý čtvrtek byl Jom ha-šoa, den kdy mají jarcarjt ti, u kterých nevíme, kdy přesně byli běhom šoa zavraždeni a tak bylo určeno datum, kdy za ně můžeme podle židovského zvyku odříkat každý rok kadiš. Taktéž říkáme kadiš za všechny rodiny, kde nezbyl nikdo, kdo by kadiš mohl odříkat. A když si vypůjčíme název knihy Imre Kertésze, i kadiš za všechny děti, které se mohly narodit a nenarodily.
V Čechách probíhá čtení jmen obětí šoa vždy přímo na Jom ha-šoa, ve Francii v neděli, která po Jom ha-šoa následuje. Ve Štrasburku čteme jména 4200 židů z Alsaska, kteří byli zavražděni a trvá to něco přes 5 hodin. Nejen, že tato ceremonie vrátí obětem jména (znáte ten bonmot-jeden mrtvý je katastrofa, tisíc mrtvých statistika? Když těm tisícům mrtvých dáte jména, přestanou být jen položkou ve statistice), ale jak řekl Eli-je to velmi fyzická připomínka toho, kolik lidí bylo zavražděno jen proto, že se narodili jako židé. Když pět hodin mrznete na náměstí (protože jako předseda spolu-organizující židovské obce jste tak nějak povinen) a posloucháte a čtete jméno za jménem, uvědomíte si ten šílený počet obětí (v Paříži čtou oběti z celé Francie, 76 000 lidí, každý rok jednu polovinu v průběhu 24 hodin).

Moje první setkání se šoa (a s židovstvím!) proběhlo někdy v 10 letech, kdy jsme na zájezdu s pěveckým sborem navštívili Osvětim. Dost to mnou tehdy otřáslo (a některé obrazy nevyženu z hlavy už asi nikdy) a také postupně podnítilo zájem o židovství. Kdybych věřila na gilgul (převtělování duší), řekla bych, že moje konverze začala někde tam. S konverzí samozřejmě přijde i to, že šoa se stane i velmi osobní záležitostí-nejen, že je potřeba se vyrovnat s teologickým problémem, který představuje, ale i s faktem, že i když se všichni politici zaklínají, že "nikdy víc", nedá se spoléhat na to, že nic podobného už nikdy nenastane. Koneckonců už teď můžeme vidět, jak historická paměť začíná ochabovat. Ještěže máme stát Izrael! A konverzí člověk neohrožuje jen sám sebe, ale i všechny svoje děti a jejich děti a tak dál. To byla jedna z vážných otázek, kterou jsem si před konverzí kladla a jak vidíte, odpověď byla ano-stojí to za to a chci, aby moje děti byly židé, i přes všechna rizika, která to přináší.
Ale i tak, když se kolem Jom ha-šoa začaly objevovat články a rozhovory s pamětníky, neměla jsem letos sílu je číst. Připomínat si, co se dělo krásným miminkům, jako je Šmuly je víc, než můžu v tuhle chvíli unést. Nezbývá, než se snažit, abychom nezapomněli, aby naše děti nezapomněly a aby podobné hrůzy už neopakovaly.