Prodloužený víkend šabat-jom tov

Ve Francii jsou křesťanské letnice státním svátkem (byť leckdo pracuje) a tak jsme si, stejně jako vloni, nemuseli brát volno na Šavuot (příští rok o bude horší). Já jsem navíc za sebou měla první týden v práci po návratu z mateřské, takže mi tři dny klidu přišly skutečně vhod.

Naše letošní oslava svátku darování Tóry měla k ideálu daleko, ale v rámci možností jsme se s tím poprali. V sobotu večer se v synagoze jako obvykle studovalo-nejdřív měl přednášku Jacob Rogozinski na téma "Odkud přišli Hebrejci?" (spojil biblickou archeologii, židovskou tradici a filozofii), pak krátká bohoslužba, večeře a pak Eli vedl studium známého talmudického příběhu o Achnajově peci. Já jsem byla doma se Šmulim a moje inelektuální maximum bylo přečtení kapitoly o Šavuotu v knize Blu Greenberg (How to Run a Traditional Jewish Household), kterou už jsem před pár lety četla a stále se k ní vracím, a také příprava šacharitu na nedělní ráno.

Díky návštěvě amerického židovského páru jsme mohli zorganizovat sváteční šacharit, protože pán se nabídl, že se postará o čtení z Tóry (a zvládnul to výborně, byť teda jeho hebrejština měla charakteristický americký přízvuk...koneckonců jako ta moje má přízvuk český), já jsem vedla první část bohoslužby (Psukej de zimra a požehnání před čtením Šma a pak ještě kadiš titkabal), Šmuli byl neskutečně hodný a někdy během Amidy mi usnul v náručí a kadiš ho nevzbudil, ani mocný bas našeho chazana. Spokojeně zařezával až do musafu, kdy ho probudil hlad. Udělalo mi velkou radost být zase v synagoze a aktivně se účastnit bohoslužby. Co se mojí domácí praxe týče, je to dost bída, ranní modlitbu zvládám v případě, že vstaneme se Šmulim v pět ráno (což vstáváme dost často, pokud se teda nevzbudí už ve 4 a nevrátíme se po krmení do postele urvat ještě alespoň hodinu spánku) a mám tak dost času, než v 7:45 vyrazíme k chůvě a do práce. Na minchu jsem ještě nenašla v práci místo, kam bych se mohla na pět minut v klidu zašít a nebyl to záchod, a večer odpadnu do postele dřív, než je čas říkat arvit (i kdybych neodpadla, tak už bych stejně neměla morál).

Zvyk jíst mléčné pokrmy na šavuot jsme letos vynechali, neměla jsem čas ani sílu cokoliv chystat a v mrazáku byly pouze pokrmy masité. Snad příští rok.

Ale tři dny klidu doma s Elim a Šmulim byly moc fajn, jen kdybych teď neměla totálně narvaný koš na prádlo, prázdnou ledničku a zoufale málo času...