Ačkoliv oficiální konec karantény je ve Francii až 11.5. (Lag ba-omer!) a pořád není jasné, jak vlastně bue probíhat (to je asi všude stejné), tak jsem se vrátila do práce už toto pondělí, protože šéf naznal, že máme místa dost na dodržování rozestupů a roušky taky...takže po 7 týdnech doma jsem zase naskočila do rutiny, kdy já sedím v práci a Šmuli je u chůvy. Je nutně podotknout, že se tam vrátil celkem rád, protože si může hrát i s jinými hračkami, než má doma a tak vůbec má o pestrou zábavu se třemi syny chůvy postaráno. Když není možné jít do parku ani kamkoliv jinam (kromě hodinové procházky v okruhu 1 km od bydliště), i batole, které právě objevuje chůzi a řeč, se začne nudit.
Co se mě týče, já jsem z návratu do práce o dost méně nadšená, už proto, že můj vztah k mému zaměstnání není zrovna skvělý-moje práce je mi v lepší případě lhostejná, v horším mě zoufale nebaví a nevidím v ní žádný smysl. Problém je, že jsem pro ni skvěle kvalifikovaná (jak říká Eli-jsem překvalifikovaná pro práci, kterou nechci dělat) a jakákoliv radikální změna by znamenala nutnost doplnění kvalifikace, na což teď není vhodný moment (třeba na to jednou dojde). Problém rozhodně není v zaměstnavateli, tak tolerantního a vstřícného šéfa bych těžko hledala.
S návratem do práce přišel ranní stres. Za těch 7 týdnů jsem zase zažila, jaké to je modlit se s řádnou kavanou (prožitkem, soustředěním) a ne jen s kevou (keva, povinnost, fixované modlitby, které je prostě potřeba nějak odříkat). Zase jsem používala talit a tfilin (ke Šmuliho velké radosti). Ukázalo se, že překážkou kavany není přítomnost dítěte (no dobře, občas ano, ale ne vždy), ale časový pres. Honem obléknout dítě a sebe, honem oddrmolit šacharit v co nejkratší verzi, honem s Elim udělat snídani, honem ji do sebe naházet, abychom odešli včas z domu...během karantény bylo jedno, jestli se modlitba protáhne o čtvrt hodiny, protože bylo nutné udělat pauzu a pozorovat se Šmulim popeláře (ano, vím že by se modlitba neměla přerušovat, zejména v některých částech). Mohla jsem klidně zpívat víc částí liturgie, nejen Šema. Šmuli se naučil říkat "amen" a pokouší se vyslovit "haleluja", ale to mu teda zatím moc nejde...za těch pár dní jsem zjistila, jak moc je pro mě ranní modlitba důležitá, jak potřebuju, aby to pro mě byl klidný moment před tím, než začnu něco dělat. Mincha, pokud na ni dojde, je rychlá pauza v nabitém odpoledni a u maarivu, když na něj dojde, mám co dělat, abych udržela oči otevřené. Je to takový pevný bod mojí psychohygieny. Ale dneska ráno mě při odříkávání (totální keva) napadlo, jestli by nebylo užitečnější si místo toho hrát se Šmulim a pozorovat popeláře, jak chtěl, a pak v klidu připravovat snídani. Jenže to bych o tuhle psychohygienu definitivně přišla, jak jsem řekla, s minchou a maarivem nelze jako s náhradou vůbec počítat. Žádná jiná aktivita ji nenahradí. Upřímně, nemám žádné řešení, vstávat ještě dřív než vstávám, nezvládnu déle než pár dnů. Snídat až v práci hrozí nízkou hladinou cukru v krvi při řízení po dálnici (a Šmuli stejně snídat musí, takže úspora času je nulová). Jak to tedy udělat, aby moje ranní modlitba neztrácela svůj význam?
Teď, když to píšu mě napadlo, že to nejdůležitější jsem vlastně udělala teď, při psaní tohohle postu-že jsem si jasně definovala, co vlastně potřebuju. Že potřebuju ráno nerušených 20 minut (v nejhorším 15) a že je potřeba si o ně říct a prosadit si je. Že moje potřeby jsou stejně důležité jako potřeby všech ostatních členů rodiny...a to je přesně ten důvod, proč jsem kdysi začala tenhle blog psát, abych si utřídila myšlenky. Zdá se, že to funguje.
Tak všem přeji, aby se jim i po ukončení karantény virus vyhnul a příště snad zas napíšu něco zajímavějšího než nářky nad nedostatkem času.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire