Z těchto dvou závěrečných parašot III. Knihy Mojžíšovy jsem si
vybral verš, který zní tak: „a neutlačujte svého bližního.“ (Vajikra 25,17) Raši upřesňuje, o co
tu jde: Tóra nás tu varuje před „onaat
dvarim“, což jsou slova, která způsobují bolest druhému člověku.
Tak
pokud jde o bližní, je to jistě např. i tchýně. Možná znáte ten vtip, jak rybář
vytáhne zlatou rybku a ta mu nabízí splnění tří přání. Má jedinou podmínku:
tchýně toho rybáře dostane dvojnásobek toho, co si bude on sám přát. A rybář si
hned přeje úžasný bourák. Splní se to, ale tchýně má dva. Pak si přeje dům,
spíš takový palác. A šup, stane – jen ta tchýně má zase dvakrát tolik. Rybář se
zamyslí a vyřkne poslední přání: „Chci čtyřicítky horečky!“
No, je
to prostě tak, ti nejbližší bližní bývají náš největší problém. Známe se navzájem, a když už chceme ublížit
slovem, většinou nám nedělá problém tnout do živého. A někdy ani to slovo
nemusí zaznít. Četl jsem o tom, jak jeden starý chasid vyprávěl bachurovi
z ješivy, co ho teď ve stáří trápí. Aby ten mladík jednou neudělal stejnou
chybu. Vyprávěl mu svůj letitý příběh o tom, jak mu šadchen – dohazovač-
připravil jedno setkání s potencionální nevěstou. Vše bylo dohodnuto, měli
se setkat na domluveném místě. On
tam přijel dřív se svým vozem. Když pak z jiného vozu vystoupil šadchen se svým artiklem, chasid byl tak nepříjemně překvapen zjevem té případné
nevěsty, že jen rozčileně zatřásl hlavou a máchnul rukou, skočil do auta a
zmizel. A teď po tolika letech ho to trápí a musí na to myslet... Jak strašně
jí tenkrát musel ublížit a ponížit ji.
Ale není už způsob, jakým by to mohl
vrátit a napravit.
Další
příběh je taky smutný a varující. Jistý rabi Leib dorazil do Jeruzaléma
nedlouho po holokaustu a byl fyzicky i emocionálně zlomený. Jako už starší muž
byl na světě úplně sám, ztratil celou rodinu. Ale měl přece jen jednu útěchu-chtěl prožít své zbývající roky ve Svatém
Městě, uprostřed klidu a míru. Aspoň tak si to představoval.
Pronajal si pokoj v bytovém komplexu blízko Starého Města
v Jeruzalémě. Jeho dny nebyly zrovna snadné, ale ještě těžší byly jeho
noci. Ležel celé hodiny vzhůru a převracel se neklidně na posteli. Nakonec přece
jenom upadl do neklidného spánku… jen aby ho probudilo vyzvánění budíku.
V bytě přímo nad ním žil rav Chananja, postarší učenec, který trávil
většinu svého dne tak, že byl ponořen do
studia Tóry. Jeho budík zazvonil v každý pracovní den ve 3 hodiny ráno,
kdy vstával a horlivě začínal svůj den. A s ním vstával i jeho utrápený
soused pod ním v přízemí. Rabi Leib věděl, že už nebude schopen usnout,
takže nemá smysl zůstávat v posteli.. Jak týdny běžely, byl rabi Leib
stále víc vyčerpaný, na pokraji úplného zhroucení. A tak se odhodlal, celý rozechvělý,
vystoupat po schodech nahoru a zaklepat na dveře rava Chananji.
Rav
Chananja studoval s Joelem, svým šestnáctiletý vnukem, který vstal a otevřel
dveře. Rav Chananja poznal svého souseda z přízemí. Během chvilky si to v
přátelském duchu vysvětlili a rav Chananja mu slíbil, že už tak brzy budík
neuslyší. Rabi Leib byl šťastný, jak se dokázali domluvit, omluvil se za
nepříjemnost a s díky se rozloučil. To
ale nebyl konec. Věci se ujal vnuk rabiho Chananji. Ten zuřil, že si někdo
dovolil takového svatého učence takhle omezovat. Jaká drzost od takové nuly! A
druhý den, ještě se dvěma kamarády, si vyčíhal chudáka rabi Leiba.
„To
jste takový nervák, že vám vadí budík mého dědečka? Máte představu, kdo je můj
dědeček, kolik toho z Tóry zná? Když vám tolik vadí jeho budík, tak odsud
koukejte zmizet!“ „Jo, běžte jinam!“, šklebili se i ostatní. „A příště mějte
trochu úcty k Tóře!“
Rabi
Leib se úplně roztřásl. Byl za ta válečná léta zvyklý, že na něj křičeli, ale
to byli Němci, nepřátelé. A teď se do něj pustili židovští mladíci ve Svatém
Městě. Přesto doufal, že aspoň platí dohoda s rabínem Chananjou. Ale Joel, vnuk
Chananji, neponechal nic náhodě. Oslovil dědečka a namluvil mu, že si to
všechno reb Leib rozmyslel, nic už mu nevadí a on si může budík používat tak
jako dřív. Rav Chananja to přijal jako fakt, neměl ponětí, že by jeho vnuk mohl
být schopen takové lži a podlosti. A tak
to bylo zase stejné: když rabi Leib konečně usnul, probudil ho budík… Podíval
se na hodiny a ano, byly tři hodiny ráno. Jen vstal, aby se posadil zdrceně ke
stolu, a plakal.
Ten
den se ale přece jen něco změnilo. Když
rabi Chananja sestupoval dolů ze schodů, uklouzl a způsobil si vážná poranění,
ze kterých se už nikdy úplně nezotavil. Vnuk Joel a jeho kamarádíčkové si to
okamžitě dali do souvislostí, nebyli přece jen až tak zlí. Zašli pokorně za
rebem Leibem a upřímně ho prosili za odpuštění. Jen škoda, že si to svoje
hrozné chování uvědomili až po takové nešťastné události.
Ano,
to utlačování bližního se může dít slovy, nebo taky jen gesty, a dokonce i ve
svatém zápalu, když „zaklekneme“ a chráníme naši nedotknutelnou autoritu. Pozor na to, vždycky je to stále
stejně zlá, zapovězená věc.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire