Avi: Parašat Vajigaš (Berešit 44,18 - 47,27)

 Dnešní parašou vrcholí příběh o Josefovi a jeho bratrech. Josef, prodaný svými bratry do otroctví, je nyní na vrcholu moci. Je egyptským místokrálem. Bratři ho nepoznávají a on toho využívá a zkouší, jestli se změnili za ty roky. Dokonce nechá nastražit past, aby u nejmladšího z bratrů, Binjamina, byla nalezena ukradená věc. Má je v hrsti. Vždycky ten příběh prožíváme s Josefem, jeho očima. Teď ale iniciativu přebírá Juda. Nehledí na nebezpečí a bojuje za svého nejmladšího bratra. Sám se za něj nabízí do otroctví – jaká je to změna!

Judovu srdnatost ukazuje už první verš. Jistě už tenkrát fungovali osobní strážci, zvláště v případě místokrále egyptské říše. Přiblížit se k němu jako cizí člověk, ze skupiny nařčené z krádeže, to vyžadovalo skutečnou odvahu. „Juda k němu přistoupil a řekl: „Dovol, můj pane, aby tvůj otrok směl promluvit ke svému pánu. Ať proti tvému otroku nevzplane tvůj hněv. Ty jsi přece jako sám farao.“ (Berešit 44,18)

V nové interpretaci Or HaChajim chápe to jeho „vajigaš“, to přistoupení, přiblížení k místokráli (ve kterém nepoznal Josefa) tak, že sám sebe přinutil využít šanci přiblížit se k srdci místokrále. Král Šalomoun řekl: „Kamajim hapanim lapanim, ken lev haadam laadam.“ = „Jako se na vodě zrcadlí tvář, tak srdce člověka na člověka.“ (Přísloví 27,19) Pokud někdo cítí lásku k jiné osobě, ten druhý tu lásku vycítí a odpoví laskavě; pokud někdo cítí nenávist, pak ji druhý člověk stejně dobře vycítí zrovna tak.

Juda převzal odpovědnost, a - jak říká Or HaChajim - doufal, že využije šanci tím, že změní své vlastní city k němu. Jakkoli to bude obtížné, Juda se bude snažit probudit v sobě pocit lásky a porozumění vůči tomu nevyzpytatelnému muži. A byl plný víry, že místokrál vycítí Judovy nově nalezené city k němu a bude laskavě reagovat na Judu a jeho bratry.

Abychom si něco takového mohli představit, k tomu nám může posloužit jeden příběh, který rád vyprávěl rabín Josef Chajim Sonnenfeld.

Na východě Evropy se před mnoha lety občas vyskytly vzácné případy, kdy židovské komunity utrpěly fyzické i finanční újmy kvůli „mosrim“ = informátorům, udavačům. Byli to Židé, obvykle zatrpklé, nešťastné duše, které si získávaly přízeň v očích nežidovských vládců a panstva tím, že jim donášely informace o svých židovských spoluobčanech. Někdy byla informace pravdivá, ale často tomu tak ani nebylo. Oběť si pak odskákala následky, zatímco „moser“ dostával vyplacenou částku za své „služby.“

V jednom městě přinášel jistý „moser“ nevýslovné utrpení svým bližním. Byl nenáviděný i obávaný. Jakkoli to může znít divně, tento hříšník přijel ráno o šábesu do hlavního šulu města na modlitby. Dal gabajovi vědět, že očekává, že bude každý týden povolán k Tóře na aliju. Gabaje ani nenapadlo, že by „moserovi“ nevyhověl... Pak ale rav města zemřel a byl najat nový. Měšťané nového rabína varovali před „moserem“, ale rav vypadal neohroženě.

Brzy po jmenování nového rabína za ním přišel jeden rozhořčený obyvatel města. Jeho obličej i šaty byly zmazány od vajec. Vyprávěl, co se mu stalo. Koupil na trhu košík vajec, ale potkal „mosera“ na kraji města. Moser chtěl, aby mu ta vejce dal. Když to odmítl, „moser“ vzal hůl a vejce mu rozmlátil.

Rav okamžitě poslal svého gabaje do domu „mosera“, aby mu nařídil, že se má dostavit před „bejt din“ = rabínský soud na „din Tora“ = soud Tóry. Když gabaj přišel poprvé, „moser“ mu dveře zabouchl před nosem. Podruhé gabajovi rovnou nafackoval...

O příštím šábesu si „moser“ arogantně vykračoval do šulu, s hlavou hrdě vztyčenou. Bavil se tím, jak se před ním všichni krčí strachem. Všichni, kromě jednoho – nového rava. Když „moser“ vystoupil na bimu ke své aliji, přistoupil i rav. Když stáli tváří v tvář, rav hlasitě zvolal, tak aby to všichni dobře slyšeli:“Jak se opovažuješ přiblížit se k sefer Tora, abys nad ní pronášel „bracha“ = požehnání? Zasloužíš si „cherem“ = exkomunikaci za svoje zlé chování! Dokud své chování nenapravíš, nesmíš překročit práh této svatyně!“

„Moser“ byl ohromen. Nikdy s ním nikdo předtím takhle nemluvil. Sestoupil z bimy a klopýtavě opustil i šul. 

O několik dní později byl rav pozván k „brit mila“ = obřízce do sousedního města. Když se jeho vůz rozjel, dva jeho žáci, kteří ho doprovázeli, si všimli, jak k nim cválá „moser“, společně s jeho stoupenci. Moserovy oči planuly – toužil jen po pomstě. Zjevně se dozvěděl, že se rav vydá na cestu a chopil se toho jako vynikající příležitosti k vyrovnání skóre.

„Rabi, co budeme dělat?“ ptali se talmidim = žáci. Rav, zdánlivě ztracený ve svých myšlenkách, ale nijak nereagoval. O pár minut později „moser“ předjel ravův vůz a zablokoval mu cestu. „Moser“ a jeho muži seskočili s blížili se k jejich vozu. Ravovi talmidim byli vyděšeni. Rav byl stále hluboce zamyšlen. Když už byl „moser“ téměř před vozem, náhle padl na zem a zvolal: „Rebi, ctěný rebi... ach! Prosím, odpusť mi! Nevím, co mě to napadlo, ublížit ti. Nauč mě, prosím, cestu „tešuvy“ = pokání, abych mohl nějak odčinit své hrozné hříchy...“

Rav řekl, že může „moserovi“ odpustit jeho chování vůči němu pouze pokud odškodní muže, kterému způsobil škodu. „Moser“ hned vytáhl velikou částku peněz, podal ji ravovi a řekl: „To je podstatně více než hodnota vajec. Prosím, řekněte tomu muži, že ten zbytek peněz je můj způsob, jak mu vynahradit všechnu bolest, kterou jsem mu způsobil.“

Později rav vysvětlil, co se stalo: Když jsem si uvědomil, že mě pronásleduje, řekl jsem si: „V naší svaté Tóře nic nechybí, musí tam být i zdroj, jak by se mělo zacházet i s takovouto situací. Najednou mi Hospodin vložil do mysli verš z Přísloví: „kamajim hapanim lapanim, ken lev haadam laadam“ = „Jako se na vodě zrcadlí tvář, tak srdce člověka na člověka“. Uvědomil jsem si, že mohu udělat jen jedinou věc. Musel jsem v sobě nějak probudit hluboký cit lásky a soucitu s ním. Začal jsem přemýšlet: Jak mohl někdo, kdo se považuje za zbožného Žida, udávat své židovské spoluobčany a způsobovat jim tak nevýslovnou škodu?

Říkal jsem si: „Může to souviset s jeho dětstvím.“ V duchu jsem si představoval malého, ušatého chlapce, jak bloumá po ulicích a nikdo se o něj nestará. Představoval jsem si ho v potrhaném oblečení a jak se musí bránit posměškům dětí, které měly větší štěstí než on sám. Představoval jsem si, že jak dospívá a snaží si vydělat nějaké peníze na obživu, zjišťuje, že nikdo nemá zájem najmout si někoho, kdo má pověst hašteřivého chlapce. Čím více byl odmítán, tím více rostla jeho zášť vůči všem kolem sebe. Začal si namlouvat, že vydělat si nějaké peníze udáváním ostatních je přijatelné, protože by mu tam stejně nikdo nedal šanci vydělat si na živobytí.

Jestli to tak opravdu bylo, to nevím. A pokud ano, omluvilo by to všechen zármutek, který po celé roky způsoboval ostatním? Rozhodně ne! Ale jednu věc vím. Když jsem uvažoval o těchto myšlenkách, byl jsem naplněn lítostí a soucitem nad tímto hrozným člověkem. Necítil jsem vůči němu vůbec žádnou zášť ani hněv. A očividně jeho nešama = duše vycítila můj soucit a zareagovala laskavě. Uvědomil si, že jsem jeho přítel a ne nepřítel, a že mu chci pomoci srovnat jeho život.

Doufal jsem, že uspěje a nebude už protivníkem svého lidu, ale jeho přítelem a obráncem.