Parašat Cav je druhou parašou ve III. Knize Mojžíšově, která se jmenuje Vajikra, podle počátečních slov celé knihy: „Vajikra“ = „A zavolal“ (Mojžíše Hospodin a mluvil s ním). Této III. Knize Mojžíšově se také říká „Torat kohanim“, protože je celá věnována instrukcím pro koheny = kněze, kteří sloužili Hospodinu v miškanu a později v kamenných Chrámech v Jeruzalémě. Někdo to může brát jako ztrátu času, když už skoro 2000 let Chrám nestojí, nekonají se v něm všechny ty oběti a služby, kohanim jsou jen přednostně volání ke čtení Tóry a pak existuje ještě pár dalších rozdílů, které už lidi většinou berou jen jako určitou zajímavost. Takže proč věnovat tolik drahocenného času studiu dávno nefungujících obřadů a činností, popisu jejich oblečení, atd.?
Odpovědí může být jedno vynikající dílo Remy, rabína Moše Isserlese, které se jmenuje „Torat Haola“. V něm jsou interpretace a vysvětlení k otázkám, týkajících se Chrámu. V této knize autor využívá kabalu, filozofii, etiku a také praktické pokyny do života. Kdybychom chtěli to dílo „Torat Haola“ shrnout, můžeme říci, že Rema viděl ve vzoru bejt hamikdaš = Svatyně odraz celého světa. Chrámu říká „Malý svět“ a vztahuje k němu jako analogii kosmos, „Velký svět“. A, jak říká, na základě znalostí malého světa můžeme usuzovat, v co máme věřit a jak se v tom velkém světě máme chovat.
A druhou podstatnou věcí je jeden verš ve II. Knize Mojžíšově, knize Šemot: „Budete mi královstvím kněží, národem svatým“ (19,6). Bez ohledu na to, jestli jsme přímo potomky Áronova rodu, jestli Chrám stojí nebo ne, máme před sebou tuto Boží výzvu a pověření. Proto nemůžeme tuto knihu ignorovat, ale velice pečlivě studovat, protože se týká každého z nás. Pojďme tedy ke konkrétním věcem.
Hned na začátku se píše: „Přikaž Áronovi a jeho synům…“ (6,2). Nepíše se tu: řekni, ale přikaž. Je v tom naléhavost, žádná laxnost. Účast na bohoslužbě = avoda, má mimořádný význam. Jak říká Šimon Spravedlivý (Avot 1,2): „Svět stojí na třech věcech – na Tóře, na bohoslužbě a na konání dobrých skutků“. Bohoslužba = avoda – je naším národním vyjádřením služby Hospodinu.
Další příkazy se týkají oblečení. „A na tělo si obleče lněné spodky“ – na jeho tělo. V tom zase komentátoři vidí vzor pro naše myšlení. Když jsme zaměstnání modlitbou, máme se snažit, aby nás nic nerušilo, nic netvořilo zábranu, překážku mezi námi a Hospodinem. Musíme si pustit Hospodina přímo k tělu, aby tomu pak odpovídaly i naše skutky, činit ve Jménu Božím (Avot 2,2). Proto i ten příkaz o nošení třásní, kterým si každý den připomínáme Boží přikázání, to je pořád živé.
Dále čteme: „A vyzvedne popel“ (6,4). Myslí se tím popel z obětí na oltáři, na kterém se denně tyto celooběti spalovaly. Mohl to být i přímo velekněz, v těch drahocenných rouchách, ale tady se musel vzdát své velikosti k poctě Stvořiteli. Měl se vzdát své vlastní důležitosti a slávy, když slouží Hospodinovi, ať už je úplně sám, nebo na něj „míří kamery“. „Stvořitel od něj vyžadoval, aby popel každý den vynášel, aby se snížil a odstranil aroganci ze svého srdce“ (Povinnosti srdce, kap.6). Ne nějakému slouhovi, ale kohenovi je přikázáno, aby tento podřadný úkol vykonával, aby mu tak v přítomnosti Hospodina propůjčil kvalitu pokory. I když má Áron drahocenný oděv se zlatem a drahokamy, chodí pokorně bos a nosí zástěru na znamení své funkce Hospodinova služebníka.
V jednom z dalších veršů se píše: „Na oltáři nechť plane stálý oheň, nesmí vyhasnout“ (6,6). To je řeč pouze o tom velkém oltáři na nádvoří, zatímco na zlatém kadidlovém oltáři, který byl uvnitř Svatyně, nebyl žádný stálý oheň. Oheň pro kadidlo na zlatém oltáři, stejně jako oheň pro zapálení menory byl přebírán z věčného ohně na vnějším oltáři, kterému se také říkalo „mizbeach šel ola“= oltář celooběti. Věčný oheň symbolizoval Přítomnost Boží, která je navždy a navěky uprostřed jeho lidu - Izraele. To byl ten oheň, který viděl Mojžíš v keři, na hoře Sinaj, nebo když s nimi šel Hospodin „ve sloupu ohnivém“ (Šemot 13,21). Zvláštní je, že část popela ze spálených obětí se měla symbolicky uložit poblíž oltáře na východ od rampy (keveš), kde zůstával trvale. Tato avoda se vykonávala denně a nazývá se „Trumat Hadešen“. Ta druhá část popela se prý odstraňovala z čistě z praktických důvodů, aby vznikl prostor pro nové oběti. Tento popel se odnáší mimo tábor na čisté místo.
V Talmudu (Joma 21b) čteme, že tento oheň byl zázračný, proto nikdy neuhasl. Proč tedy ta přikázaná péče o něj, vybírání popela a povinné přiložení polínek? Protože jsme zváni ke spoluúčasti na Božím díle. Abychom rostli ve službě, protože jinak to nejde.
Dnes každý den sledujeme zprávy z vojenské agrese Rusů na Ukrajině. Bojíme se ráno pustit zprávy, deprimuje nás pohled na mrtvé děti, těhotné ženy a kojence ve sklepích, zmařené životy a rozbombardovaná města, miliony žen, dětí a starců na útěku před tou zkázou a barbarstvím. Ale skláníme se taky před odvahou obránců. Byli jsme zvyklí žít v míru a co je teď jisté? Zdá se, že nás ten popel zkázy zavalí. Jsme jakoby ochromeni. Ten svůj den bychom proto měli začít tak jako kohanim v Chrámě. Prohrábnout ten popel. Jeho část s pietou uložit vedle oltáře, ten symbolicky představuje naše vlastní nasazení, sebeobětování. Zbytek popela se má vynést za město. Nedá se žít ve stálých úzkostech, ani nemá smysl se sám zhroutit, zatímco ostatní budou jen přihlížet. Je to naše společná služba, zodpovědnost. Ponechme si ten prostor pro to, aby ten oheň Boží Přítomnosti v nás mohl znovu naplno rozhořet. Podporujme společně všechno dobré, co vede ke spravedlnosti a k životu. Postarejme se o válečné uprchlíky jak jen to bude v našich silách a stůjme při tom, kdo byl tak sprostě napaden. Aby se o nás opravdu dalo říct, že jsme královstvím kněží, národem svatým. Abychom rostli ve službě, protože jinak to nejde. A takový oheň pak nikdy nevyhasne.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire