Dnešní paraša začíná slavnostně: první obětní službou v miškanu, a na jejím konci je ten známý výčet čistých a nečistých zvířat. Mezitím se ovšem odehraje těžko pochopitelná tragédie, která se týká dvou Áronových synů, Nádaba a Abíhú. Áron byl veleknězem, kohen gadol, a i jeho dva starší synové požívali nezpochybnitelné autority. Vždyť pořadí těch, kteří stoupali k Bohu na horu Sínaj následující: 1. Mojžíš a Áron, 2.Nádab a Abíhú, 3. sedmdesát starších Izraele (Šemot 24,9).
Co se tedy vlastně stalo? Tóra to popisuje stručně: „Áronovi synové, Nádab a Abíhú, vzali každý svou kadidelnici, dali do ní oheň a na něj položili kadidlo. Přinesli před Boha cizí oheň, jaký jim nepřikázal. I vyšel oheň od Boha a pozřel je, takže zemřeli před Bohem. Mojžíš řekl Áronovi: „Toto mluví Bůh: „Na těch, kteří jsou mi blízko, ukážu svoui svatost, před veškerým lidem osvědčím svou slávu.“ Áron mlčel“ (Vajikra 10,1-3).
Každý z nás, kdo má děti, se musí zachvět. Představa, že bychom zažili tak tragický osud svých potomků, do kterých vkládáme své naděje, je děsivá a těžko představitelná. Každá útěcha je málo platná. A Áron mlčel. Možná ho přemohla bolest, možná se ptal sám sebe, jako tolik jiných rodičů před ním i po něm – kde jsem udělal chybu? Mnoho rabínů a jejich komentářů si klade podobné otázky po příčině takového konce: co bylo vlastně tím „cizím ohněm“, kterým se bratři provinili?
Midraše se jim skutečně pokouší připsat mnoho různých hříchů. Rabíni z řady náznaků v Tóře vyvodili například to, že Nádab a Abíhú vešli do chrámového svatostánku bez dovolení, nebo že přinesli oběť, která jim nebyla přikázána (cizí oheň), nebo že pracovali nezávisle a neradili se ani navzájem, nebo že se neoženili, že vešli dovnitř po požití vína nebo bez odpovídajícího oděvu (velekněžské sukně efod), nebo že se nemohli dočkat, až Mojžíš a Áron zemřou, aby se stali vůdci Izraele, nebo že sytili svůj zrak slávou Šechiny (Boží Přítomnosti) na hoře Sínaj.
Rabi E. Dessler mluví o společném jmenovateli všech těchto zdánlivě nesouvisejících činů a chování: je jím hřích, kterému podléhají často právě ti největší – vědomí vlastní důležitosti, velikosti. To pak snadno vede k poklesu úrovně pokory, která byla nutná k jejich vysoké funkci. Nejspíš právě to bylo jejich základním hříchem.
Když se díváme na ten výčet možných přestupků, většinou je nám to jasné. Jen u některých nám možná ta souvislost uniká. Například u toho – neoženili se. Proč se neoženili? Podle výkladu to bylo způsobeno tím, že pro sebe nemohli nalézt odpovídající partnerku. Říkali si: „Bratr našeho otce je vůdcem Izraele, náš otec je nejvyšším kohenem a my jsme hned po něm. Kdepak jsou ty ženy, které by nás byly hodny?“
Další nejasnost může nastat u toho – vešli bez oděvu. Proč tato zmínka? Když chtěli přijmout funkci velekněze a přinést kadidlo do svatosvaté svatyně, tak měli za povinnost obléct si jeho šaty. Jednou ze součástí oděvu byla sukně efod, k jejímuž dolnímu okraji byly připevněny zlaté zvonečky, „aby byl slyšet jejich zvuk, když (Áron) bude vcházet do svatého (místa) před Boha a když bude vycházet, aby nezemřel“ (Šemot 28,33-34). Velekněz se nacházel ve smrtelném nebezpečí, když vcházel do svatého místa bez odpovídajícího pocitu bázně a chvění. To chvění bylo tak intenzivní, že rozezvučelo zvonky na dolním lemu suknice. Tento pocit zřejmě Nádabovi a Abíhú chyběl.
Potom se tam píše o tom, že sytili svůj zrak slávou Šechiny (viz Šemot 24,11). Můžeme si to porovnat s tím, co je řečeno o Mojžíšovi: „Zakryl si tvář, neboť se bál pohledět“ (Šemot 3,6). Víme, že Mojžíš byl nejpokornějším z lidí (Bemidbar 12,3). Zdá se, že právě v tomhle ohledu měli Nádab a Abíhú velké nedostatky.
Co z toho vyplývá pro nás? V každé chvíli bychom měli trnout a zkoumat sami sebe. A zvláště, když se nám daří a stoupáme v tom zavádějícím materiálním, společenském, politickém žebříčku, nebo i v tom duchovním, to je úplně jedno. Pokud jsme něco zvládli a máme chuť sami sebe pochválit, něco ve stylu Mrazíka: „Když se dívám na sebe, tak se musím pochválit“, tak se nám musí rozsvítit červená kontrolka: Víš, jak to s těmi Ivany končí! Naše vlastní důležitost může mít až komické, nebo taky tragické konce. Mysleme spíš na to, co mi říkal můj rabín Pečarič, že v té správné službě Bohu nám stejně budou „šeky“ propláceny až na olam ha-ba, světě příštím. Dobrou radu nám dává v Pirkej Avot „Akavja ben Mahalalel, který řekl: Měj na zřeteli tři věci a tak neupadneš do hříchu: Věz, z čeho pocházíš, kam se ubíráš a komu budeš skládat účty. Z čeho pocházíš – z páchnoucí kapky. Kam se ubíráš – na místo, kde je prach, hniloba a červi. A komu budeš skládat účty – králi, jenž je král králů, Svatému, budiž veleben“ (Pirkej Avot 3,1). Když nám tyto věci skutečně dojdou, možná zmlkneme jako Áron, aniž by se nám předtím muselo stát něco zlého. Cizí oheň v nás přestane plápolat a my si uvědomíme, co je prvním předpokladem, počátkem moudrosti – bázeň před Hospodinem (viz Přísloví 1,7).
Co se tedy vlastně stalo? Tóra to popisuje stručně: „Áronovi synové, Nádab a Abíhú, vzali každý svou kadidelnici, dali do ní oheň a na něj položili kadidlo. Přinesli před Boha cizí oheň, jaký jim nepřikázal. I vyšel oheň od Boha a pozřel je, takže zemřeli před Bohem. Mojžíš řekl Áronovi: „Toto mluví Bůh: „Na těch, kteří jsou mi blízko, ukážu svoui svatost, před veškerým lidem osvědčím svou slávu.“ Áron mlčel“ (Vajikra 10,1-3).
Každý z nás, kdo má děti, se musí zachvět. Představa, že bychom zažili tak tragický osud svých potomků, do kterých vkládáme své naděje, je děsivá a těžko představitelná. Každá útěcha je málo platná. A Áron mlčel. Možná ho přemohla bolest, možná se ptal sám sebe, jako tolik jiných rodičů před ním i po něm – kde jsem udělal chybu? Mnoho rabínů a jejich komentářů si klade podobné otázky po příčině takového konce: co bylo vlastně tím „cizím ohněm“, kterým se bratři provinili?
Midraše se jim skutečně pokouší připsat mnoho různých hříchů. Rabíni z řady náznaků v Tóře vyvodili například to, že Nádab a Abíhú vešli do chrámového svatostánku bez dovolení, nebo že přinesli oběť, která jim nebyla přikázána (cizí oheň), nebo že pracovali nezávisle a neradili se ani navzájem, nebo že se neoženili, že vešli dovnitř po požití vína nebo bez odpovídajícího oděvu (velekněžské sukně efod), nebo že se nemohli dočkat, až Mojžíš a Áron zemřou, aby se stali vůdci Izraele, nebo že sytili svůj zrak slávou Šechiny (Boží Přítomnosti) na hoře Sínaj.
Rabi E. Dessler mluví o společném jmenovateli všech těchto zdánlivě nesouvisejících činů a chování: je jím hřích, kterému podléhají často právě ti největší – vědomí vlastní důležitosti, velikosti. To pak snadno vede k poklesu úrovně pokory, která byla nutná k jejich vysoké funkci. Nejspíš právě to bylo jejich základním hříchem.
Když se díváme na ten výčet možných přestupků, většinou je nám to jasné. Jen u některých nám možná ta souvislost uniká. Například u toho – neoženili se. Proč se neoženili? Podle výkladu to bylo způsobeno tím, že pro sebe nemohli nalézt odpovídající partnerku. Říkali si: „Bratr našeho otce je vůdcem Izraele, náš otec je nejvyšším kohenem a my jsme hned po něm. Kdepak jsou ty ženy, které by nás byly hodny?“
Další nejasnost může nastat u toho – vešli bez oděvu. Proč tato zmínka? Když chtěli přijmout funkci velekněze a přinést kadidlo do svatosvaté svatyně, tak měli za povinnost obléct si jeho šaty. Jednou ze součástí oděvu byla sukně efod, k jejímuž dolnímu okraji byly připevněny zlaté zvonečky, „aby byl slyšet jejich zvuk, když (Áron) bude vcházet do svatého (místa) před Boha a když bude vycházet, aby nezemřel“ (Šemot 28,33-34). Velekněz se nacházel ve smrtelném nebezpečí, když vcházel do svatého místa bez odpovídajícího pocitu bázně a chvění. To chvění bylo tak intenzivní, že rozezvučelo zvonky na dolním lemu suknice. Tento pocit zřejmě Nádabovi a Abíhú chyběl.
Potom se tam píše o tom, že sytili svůj zrak slávou Šechiny (viz Šemot 24,11). Můžeme si to porovnat s tím, co je řečeno o Mojžíšovi: „Zakryl si tvář, neboť se bál pohledět“ (Šemot 3,6). Víme, že Mojžíš byl nejpokornějším z lidí (Bemidbar 12,3). Zdá se, že právě v tomhle ohledu měli Nádab a Abíhú velké nedostatky.
Co z toho vyplývá pro nás? V každé chvíli bychom měli trnout a zkoumat sami sebe. A zvláště, když se nám daří a stoupáme v tom zavádějícím materiálním, společenském, politickém žebříčku, nebo i v tom duchovním, to je úplně jedno. Pokud jsme něco zvládli a máme chuť sami sebe pochválit, něco ve stylu Mrazíka: „Když se dívám na sebe, tak se musím pochválit“, tak se nám musí rozsvítit červená kontrolka: Víš, jak to s těmi Ivany končí! Naše vlastní důležitost může mít až komické, nebo taky tragické konce. Mysleme spíš na to, co mi říkal můj rabín Pečarič, že v té správné službě Bohu nám stejně budou „šeky“ propláceny až na olam ha-ba, světě příštím. Dobrou radu nám dává v Pirkej Avot „Akavja ben Mahalalel, který řekl: Měj na zřeteli tři věci a tak neupadneš do hříchu: Věz, z čeho pocházíš, kam se ubíráš a komu budeš skládat účty. Z čeho pocházíš – z páchnoucí kapky. Kam se ubíráš – na místo, kde je prach, hniloba a červi. A komu budeš skládat účty – králi, jenž je král králů, Svatému, budiž veleben“ (Pirkej Avot 3,1). Když nám tyto věci skutečně dojdou, možná zmlkneme jako Áron, aniž by se nám předtím muselo stát něco zlého. Cizí oheň v nás přestane plápolat a my si uvědomíme, co je prvním předpokladem, počátkem moudrosti – bázeň před Hospodinem (viz Přísloví 1,7).
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire