Naše dnešní parašat Ki Tisa z II. Knihy Mojžíšovy začíná těmito slovy: Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Když budeš pořizovat soupis Izraelců, povolaných do služby, dá každý při sčítání výkupné Hospodinu za svůj život, aby je při sčítání nestihla nenadálá pohroma. Toto dá každý, kdo přijde mezi povolané do služby: půl šekelu, podle váhy určené svatyní … Tato půlka šekelu bude příspěvkem Hospodinu.“ (Šemot 30,11-13)
Opět jsem se při zamyšlení nechal inspirovat sbírkou midrašů Cena Urena, která od počátku 17. století vyšla už více než 210 krát, jen v češtině ještě ne. Když tedy čteme ty dnešní úvodní verše, hned nás musí napadnout, co by se asi tak hrozného mohlo stát při sčítání, aby přitom mělo jít o život. Král Šalomoun přece v knize Přísloví píše celkem jednoznačně: „Bázeň před Hospodinem přidává dnů, kdežto svévolníkům se léta krátí.“ (Přísloví 10,27). Když se taková věc povede, je to prima. Ale z vlastní zkušenosti víme, že to úplně vždycky takhle neplatí. Nezbývá potom nic jiného, než věřit, že Bůh ví co dělá. A že pro nás právě teď dělá zázraky, které jen nejsme schopni postřehnout. To je víra.
Ale jak je to s tím nebezpečím při sčítání, o kterém se v textu mluví? V Cena Urena je položena otázka: Proč nám naši moudří řekli, že neexistuje žádné požehnání na něco, co už je spočítané? Protože Bůh skrývá své zázraky. Proto naši moudří řekli, že když už někdo něco změří a spočítá, a pak prosí Boha, je to marná modlitba. A je to tak. Každý kdo cítí nějakou úctu k Bohu, tak si uvědomuje, že v tomto vztahu je marná jakákoli kalkulace. A píše se tam i další věc: zlé oko číhá na věc, která byla spočtena nebo změřena. Proto Bůh, podle tohoto výkladu, přikázal, že Izrael nemůže být spočítán běžným způsobem, ale určitou oklikou – prostřednictvím mincí v hodnotě půl šekelu. A když byly mince vybrány a sečteny, bylo pak zároveň jasné, kolik je Izraelců. Midraš vysvětluje přesněji ten těžko srozumitelný verš (30,12), ve kterém se píše, že jde o vykoupení duše půlkou šekele, aby při tom počítání nedošlo k žádné nenadálé pohromě. Říká: Pokud by prý byli počítáni jednoduše, individuálně, jeden po druhém,, Bůh by viděl hříchy jednoho každého a usmrtil by je. Ale když je to společenství Izraele sjednocené, nerozdělené, nerozskupinkované, existuje mezi nimi spousta dobrých skutků a funguje to tak, že jeden chrání druhého.
Midraš se ptá, proč Bůh přikázal právě ten půlšekel? Odpověď zní: protože když Izraelci zhřešili výrobou zlatého telete, přestoupili zákony Desatera. Šekel má totiž hodnotu dvaceti gera, půl šekelu tedy právě deset. Proto je půl šekele odčiněním za přestupek proti Desateru. Další narážka se skrývá v tom, že hřích zlatého telete se odehrál v poledne, což je polovina dne. Proto: půl šekelu za hřích zlatého telete.
V naší paraše se také píše o kadidlu, které se pálilo v Miškanu. Ve dnech Chrámu to bylo kadidlo, které chránilo lid před pohromami. Když se tu v našem verši (30,12) píše, že každý člověk má vykoupit svou duši, a tak se mu při sčítání nic nestane, vede nás to k dalšímu verši v knize Přísloví: „Spravedlnost (cedaka) vysvobodí od smrti“ (10,2). Po zničení Chrámu je to charita, milodary, které nás ochraňují. Půl šekelu nebyl velký příspěvek, pro každého splnitelný. Bůh po nikom nechce nic nemožného. Další zajímavou podrobností je, že z těch stříbrných šekelů, které Izraelci vybrali, se vyrobily patky, na kterých pak stály stěny svatyně. Každý si tak mohl uvědomit, že má být pokorný a držet se nízko, tak nízko, jako byly ty stříbrné patky u země – na nich ale potom mohly stát stěny svatyně.
Zajímavá je i další věc, kterou chci z dnešní paraši zmínit. A tou věcí je popis složení kadidla. To se skládá z 11 druhů různých voňavých ingrediencí. Mezi tím vším voňavým kořením byla i klovatina galbanum, která naopak zapáchá. To nám má ukázat, že Bůh nechce pokořit a zničit zlého člověka. Naopak, takový člověk má mít možnost učinit pokání, stýkat se se spravedlivými, modlit se a být v tom vytrvalý. Naši moudří říkají, že pokud se shromáždění modlí a postí, ale nejsou v něm žádní hříšníci, jejich modlitby nejsou přijaty. Píše se tam dokonce, že pokud nejsou zlí lidé mezi nimi, jsou prokleti, protože Izrael je za sebe zodpovědný jako celek.
Na tyhle všechny věci ohledně dávání a společné odpovědnosti teď musím myslet, protože vím, jak těžce je na tom po finanční stránce v této době naše obec. Pokud máme v Liberci i v budoucnosti existovat, je třeba se nejen uskromnit, ale taky projevit velkorysost a solidaritu jak v širším měřítku, mezi obcemi, tak i přímo mezi námi. To je totiž to, co se počítá.
Aby to nebylo jako v tom vtipu, kdy rabín zazvoní u Roubíčků, aby požádal o malý dar na provoz místní mikve. Roubíček odběhne, ale hned se s úsměvem vrátí a podává rabínovi sklenici vody…
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire