Tenhle týden už jsem fakt neměla žádnou omluvu, abych nepsala blog, jenže pořád jsem neměla žádný nápad na článek. Naštěstí mám Eliho, který mi hned jeden přihrál. Řeší totiž s dalšími členy správní rady naší synagogy organizaci komunitního sederu a jako každý rok doma probíráme otázku, k čemu vlastně ten komunitní seder má sloužit (pro doplnění, otázku probíráme jen doma, protože něco tak revolučního, jako zrušení komunitního sederu by bylo nemyslitelné, stačí, že musel být zrušen vloni a předloni, respektive probíhal přes Zoom).
Komunitní seder je na první pohled dobrý nápad-umožní prožít seder s ostatními členy komunity těm, kdo jsou sami, kdo jsou zrovna v procesu konverze a těm, kdo vlastně neví, jak by takový seder doma udělali. Lidé se mohou setkat s těmi, koho už dlouho neviděli, popovídat si a rabín je provede celým večerem tak, aby rituálu bylo učiněno za dost. Nevím, s jakými komunitními sedery máte zkušenost vy (pokud nějakou máte), ale u nás v dobách největší slávy bylo na sederech přítomno 100-140 osob. Spoustu z nich jsme viděli právě jen na sederu a pak na Neile na Jom Kipur. Byl to totální chaos. Komunitní seder se u nás vždy pořádal až na druhý večer, aby lidé mohli první seder udělat doma, pokud chtějí, ale mnozí z přítomných první seder nedělali vůbec a přišli jen na ten komunitní. První část sederu až do večeře obvykle probíhal bez větších zádrhelů, ale přimět účastníky k pokračování po jídle, to byl hodně těžký úkol, zvlášť, když se část účastníků po jídle prostě zvedla a odešla. Pro mě, jako člověka, který nemá rád davy, to nebyl nijak zvlášť spirituální zážitek a oba s Elim jsme byli rádi, že s narozením Šmuliho jsme získali dobrou omluvenku, abychom na komunitní seder nemuseli. On totiž ten seder také musí někdo organizovat a připravit a když jsme oba ve správní radě a Eli je dokonce prezident, tak je potřeba dát ruku k dílu. Jenže po pár podobných sederech ve vás začne hlodat pocit, že dobrovolně ve svém volném čase, navíc ve sváteční den, kdy byste měli odpočívat, pracujete a připravujete seder pro lidi, kteří si akorát chtějí přijít popovídat a "splnit si" Pesach bez práce.
Hlasy, že lepší, než lidem pesachový seder (a jiné svátky) servírovat na stříbrném podnose, je naučit je, jak si je udělat doma, se ozývaly už před covidem, ale s příchodem viru výrazně zesílily spolu s tím, jak nebylo možné organizovat komunitní sedery. Nakonec mnoho komunit udělalo prostě "komunitní seder" přes Zoom nebo jinou aplikaci a i když lidé museli provést alespoň základní přípravu na svátek (macesy za ně nikdo nekoupil a sederový talíř nepřípravil), pořád byli večerem provedeni. Objevily se ale i kurzy před Pesachem zaměřené právě na to, jak si takový seder udělat doma a jak ho třeba udělat, když je doma člověk sám (napadá mě třeba kurz Kamily Kopřivové alias rabínky v zácviku). Domácí seder, byť nedokonalý, ale plně ve vlastní režii má jednu nespornou výhodu-takzvaný Ikea efekt. To je vědecky popsaný fenomén toho, že co jsme si vyrobili sami, toho si víc ceníme. Že vynaložené úsilí se pak odrazí na našem dobrém pocitu z výsledku. Navíc v židovské tradici byl seder vždy rodinnou záležitostí, s tím, že ke stolu byli pozváni ti, kdo by jinak byli sami nebo bez prostředků. Lze tedy říct, že je lepší místo komunitního sederu dělat pravidelně před Pesachem kurz "jak si udělat seder doma"? A co ti, kdo jsou sami, nebo třeba konvertují, je možné je všechny "umístit" k někomu domů? Co když těch, kdo jsou právě v takové zranitelné situaci je příliš mnoho, což se v progresivních komunitách často stává? My se snažíme vždycky někoho pozvat a i další členové z "tvrdého jádra" to dělají, ale samozřejmě kapacity jsou omezené.
Náš letošní komunitní seder bude rozhodně menší, ani ne tak kvůli covidu, ale kvůli nedostatku dobrovolníků, kteří mohou a chtějí celou akci organizovat. Ti, kteří tradičně vozili ze synagogy do pronajatého sálu (a pak zase zpátky) hagady, sederové talíře, zvukovou techniku, připravovali stoly, vařili polévku s macesovými knedlíčky pro všechny učastníky, zajišťovali macesy, víno, hroznový džus a obsah sederových talířů letos z větší části nemají čas, protože budou s rodinou. Takže bude nutné udělat seder přímo v synagoze a v mnohem omezenějším počtu (s eventuálním přenosem přes Zoom pro ty, kdo se nevejdou). Prioritu pro přihlašování budou mít lidé v procesu konverze a osamělí. Jediná otázka, která zůstává, je, zda uděláme komunitní seder první nebo druhý večer, protože letos budeme mít zase po dlouhé době Pesach šacharit (ranní bohoslužbu) a je potřeba, aby byla synagoga čistá a uklizená. Uvidíme, jak se to osvědčí a jak to bude v dalších letech. Na jednu stranu mi to přijde jako dobrý kompromis, na druhou stranu trochu jako stigmatizace těch, kdo nemají kam jít. Co se dalších sederů týče, mnozí členové správní rady chtějí, aby komunita organizovala velké sedery pro co nejvíc lidí, ale dobrovolníků, kteří mají čas, chuť a sílu (správní rada nám stárne) připravovat takové sedery je čím dál méně.
A co si o tom myslíte vy? Hlasujte v anketě, výsledek sice k ničemu nepoužiju, ale zajímalo by mě, která možnost se zamlouvá vám...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire