Dneska se drží odložený půst Tiša be-Av (9.Av). Odložený proto, že dneska je už 10.Av a 9.Av byl včera. Jenže včera byl také šabat a jediný půst, který se drží o šabatu je ten na Jom Kipur, všechny ostatní se odkládají na nejbližší vhodné datum.
Půst na Tiša be-Av je těžký, určitě těžší než na Jom Kipur. Je delší, protože slunce zapadá později (tady končí půst ve 22:07, v Paříži ve 22:31 (!) a v Praze 21:40. O Jom Kipuru máte co dělat celý den, protože bohoslužba probíhá buď úplně non-stop nebo jen s krátkou odpolední pauzou. A navíc je o Tiša be-Av obvykle dost horko (i když letos hrozí, že bude horko i o Jom Kipuru, protože připadá už 19:září).
Ale není to jen ta praktická stránka věci, která činí půst na Tiša be-Av komplikovaným. Ta hlavní otázka je, proč truchlit za Chrám a konec chrámové (t.j. obětní) bohoslužby, když mnoho z nás po obnovení obětí nijak netouží? Zničení Chrámu byla katastrofa, ale jen díky této katastrofě se zrodil rabínský judaismus jak ho známe dnes. I Maimonides ve svém díle More nevuchim (Průvodce zbloudilých) uvádí, že obětní bohoslužba byl jen způsob jak lid odstavit od modloslužby, protože tehdy všechny národy takovou formu uctívání praktikovaly a židé by nedokázali jen tak z ničeho nic přejít na čistě duchovní službu (na druhou stranu je třeba uvést, že ve svém díle Mišne Tora Maimonides kodifikuje i halachot týkající se právě obětní chrámové bohoslužby, které dřívější kodifikátoři Tur a Rif zdvořile ignorovali a zaměřili se pouze na aplikovatelnou halachu).
Jedna z odpovědí může být, že zničení obou Chrámů byla katastrofa nejen kvůli zániku obětní bohoslužby, ale i kvůli těm desítkám tisíc židů, kteří byli buď zabiti, vyhnáni nebo odvlečeni do otroctví. Tu zkázu Jeremiáš ve svém Pláči popisuje velmi barvitě. Navíc na Tiša be-Av připadají i další katastrofy-porážka povstání Bar Kochby, vyhnání židů z Anglie, vyhnání ze Španělska...
Část moderních ortodoxních rabínů (třeba rabi Abraham Isaac Kook) také učí, že dnes sice nepotřebujeme obětní bohoslužbu, protože je pro nás tento způsob uctívání Nejvyššího přežitek, ale že to neznamená, že bychom neměli toužit po obnovení Chrámu jako fyzické stavby. Že Chrám a obětní bohoslužba nejsou totéž. Na jednu stranu s nimi souhlasím, na druhou stranu se obávám, že v okamžiku znovuvybudování Chrámu skupina těch, kdo na obětní bohoslužbě trvá, obsadí Chrám a začne oběti praktikovat. Koneckonců každý rok před Pesachem v Jeruzalémě jedna praštěná skupinka trénuje korban Pesach pod dohledem policie a veterinářů. A totéž platí o Machon HaMikdaš (Chrámovém institutu).
Možná, že to, co potřebujeme není fyzický Chrám, ale myšlenkový, jak píše ve svém velmi povedeném článku rabi Natan Lopez Cardozo.
Každopádně, pokud se dnes postíte, z jakéhokoliv důvodu, pak vám přeji snadný půst. COM KAL!
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire