Starší draša pro šabat Devarim na který ihned navazuje Tiša be-Av
Sidra Devarim se čte vždy o
šabatu před Tiša be-av, devátým avem, což je smutné
datum, které připomíná zničení prvního i druhého Chrámu, i
celou řadu dalších tragických událostí, které se dotkly
židovského národa. Tato neštěstí se odrážejí ve volbě
haftary, čtení z proroků, které se čte na závěr po čtení
z Tóry. Kolem devátého avu jsou tři týdny smutku, a tak
proroctví, která se čtou, připomínají viny a kárají za
hříchy, které byly duchovní příčinou zničení Chrámu, ale
potom přinášejí i potěšení, útěchu a naději. Haftara tohoto
týdne, slavné „vidění“ Izajáše dává i jméno tomuto
šabatu : Šabat Chazon = Šabat vize, vidění. (Iz. 1,1
– 27). Tradičně se to čte jako silné, drsné obvinění
vzpurného lidu: „Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého
pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý“ (Iz.
1,3). Ale i tato pasáž končí nadějně, otevírá všem oči,
aby bylo jasné, že nynější stav není a nemusí být
definitivní.
Je to zvláštní spojení, že právě
pátá kniha Tóry je spojena s touto vizí proroka Izajáše.
Pátá kniha je jiná, než ty předešlé. Je jakoby druhou Tórou,
Mojžíšovou rekapitulací té předchozí Tóry. I když se nejedná
o pouhý souhrn, jsou tam i zcela nová přikázání. Celá tato
kniha Devarim se od zbývajících čtyř knih Tóry liší
tím, že je určena v první řadě generaci, která se právě
chystala vstoupit do Svaté země. A tito lidé potřebovali rady a
pomoc, kterou předchozí generace nepotřebovaly, protože při své
cestě po poušti zažívaly bezprostřední poznání Boha –
viděly ho na Sinaji. Ale další generace, která musela prokázat
vlastní odpovědnost ve fyzickém světě, ztratila tu
bezprostřednost – slyšeli Boha, ale neviděli ho. Ilustrují to
slova: „Nyní tedy, Izraeli, slyš…“ (Devarim 4,1). A
rozdíl mezi vidět a slyšet je ohromný. Ten, kdo je očitým
svědkem události, je o ní pochopitelně přesvědčen. Ale ten,
kdo o stejné události pouze slyšel, o ní může mít své
pochybnosti. Slyšení neposkytuje jistotu. To je důvod, proč
generace, která měla vstoupit do Izraele, která slyšela, ale
neviděla Boha, musela mít přikázání a varování, která byla
zbytečná pro lid pouště.
Na jednu stranu pozdější generace
postrádaly bezprostřední duchovní zkušenosti svých předků.
Ale na druhou stranu zase dostaly něco, co u jejich otců zůstalo
nenaplněno, tak, jak se píše (Devarim 12,9):
„Dosud jste totiž nevešli do místa odpočinutí a neujali se
dědictví, které dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Toho bylo dosaženo
až pozdější generací, která to načerpané duchovno, Boží
vůli, začala uskutečňovat v praxi, ve svém všedním,
docela materiálním světě. Tak by to mělo být. Naopak i dnes nám
musí připadat směšný člověk, který používá veliká slova
svého náboženského slovníku, která se ovšem zcela míjejí
s tím, jak doopravdy žije svůj život. To by jistě nebylo to
pravé uchopení dědictví, ani skutečný pokoj.
Vraťme se k Tiša be- av.
Už když začínáme číst Pláč Jeremijášův, tak nás
naplňuje ten pocit ponížení a úzkosti, který k této době
3 týdnů smutku patří a dominuje. Když o něm vykládal rabín
Pečarič, upozornil nás na jeden výklad, který spojuje slova
Ejcha a Ajeka. Ta slova jsou složena ze stejných písmen. Tím
prvním začíná Pláč Jeremiášův a tím druhým se ptal Bůh
člověka po jeho prvním přestoupení: „Kde jsi?“ I my si
v této době můžeme položit stejnou otázku právě v této
době.
Další věc, o které se chci
zmínit, je na jedné straně smutek, a na druhé straně radost.
Všechno má svůj čas i své omezení. I samotné týdny smutku
jsou přerušeny šabaty, a jak říkají tosafisté, šabat je den,
kdy radost musí zvítězit. A na šabat před devátým avem jsme
vyzýváni, abychom se radovali dokonce ještě více než obvykle,
aby se nestalo, že by ta melancholie okolních dnů zasáhla do
atmosféry šabatu.
Vzpomněl jsem si při té
příležitosti na to, jak jsem kdysi dávno za minulého režimu byl
pozván na kamarádovu chatu, na kterou měl pozvaného hudebního
kritika Jiřího Černého. Pouštěl nám tam desky, které v té
době oficiálně zaznít nemohly. Mně v paměti utkvěla jedna
z nich. Bylo na ní vyprávění Jiřího Voskovce, které nás
tenkrát potěšilo. Mluvil o osudu Sisyfa. Sisyfos byl antický
král, který byl za své nepravosti odsouzen k tomu, aby
v podsvětí věčně trpěl tím, že bude valit těžký
balvan na vrchol hory. Vždycky, když už byl skoro nahoře, kámen
se mu nějak vysmekl a zase se mu skutálel dolů. A on musel začínat
znova a znova. A té jeho vysilující a marné práci se od té doby
říká sisyfovská. A Jiří Voskovec, původním jménem Wachsmann,
k tomu měl krásný, téměř židovsko-šábesovský komentář: Stále slyšíme o tom, jak ten Sisyfos znovu a stále zbytečně
valí ten kámen nahoru. Ale nikdy se nic neříkalo o tom, co se
stalo, když se mu ten balvan zřítil dolů. A začal popisovat
svoji představu, jak se Sisyfos zastavil, narovnal si záda, otočil
se, podíval se do údolíčka, a zvesela, a možná i s písničkou
se vydal příjemnou cestou dolů, občas si snad od radosti i
poskočil.
Tak i tento šabat, který je tak
těsně spojen s tragickými událostmi Izraele, je právě
proto Šabatem Chazon, při kterém nemáme ztratit tu vizi,
když jsme předtím důkladně prozkoumali kde jsme (Ajeka), jak si před Bohem stojíme. Šulchan Aruch (Orach Chajim 552, 10) nám říká, že v tento den je nám
dovoleno připravit hostinu, jakou byla ta, kterou uspořádal
Šalomoun, když byl ustanovený králem. Naše stále živá naděje
by nám měla dát sílu, abychom proměnili strasti vyhnanství na
radost z Boží blízkosti.
Draša přednesená v pátek 20.7.2017
Parašou Devarim začínáme
čtení poslední, páté knihy Mojžíšovy. Je jiná než ty
předchozí. Je takovou shrnující knihou, i když to není úplně
přesné vyjádření- i v ní se totiž objevují nová
přikázání, která předchozí knihy neobsahovaly. A navíc je
jiná v tom, že první čtyři knihy byly o Mojžíšovi,
byly psány ve třetí osobě. Tady vystupuje Mojžíš v první
osobě, sám za sebe. To on mluví, ne někdo jiný o něm.
Je to svým způsobem jeho testament.
On ví, že se do země zaslíbené nepodívá, oni ano. Po čtyřiceti
letech na poušti je to nová generace lidí, kteří už jsou
schopni samostatné, svobodné existence. Je to jakoby otec pouštěl
svoje děti do světa. Oni už dosáhli dospělosti, zralosti. Musí
se vydat dál bez něj. Mojžíš využívá poslední příležitosti,
aby je oslovil. Ale znáte to: vztah národa k jeho autoritám,
nebo vztah dětí k rodičům není vždy úplně ideální. Je
to jako v tom vtipu, kdy se spolu baví dva židovští tátové: „Jak se k tobě chovají tvé děti?“ – „Jako k Pánu
Bohu.“ – „A to znamená jak?“ – „Moje příkazy neplní,
slova neslyší a často se chovají, jako bych ani neexistoval!
Zato když se jim něco přihodí, to přiběhnou hned!“
A jak na to tedy jde Mojžíš, když
má tuto unikátní, vlastně poslední příležitost? Paraša
začíná tak : „Toto jsou slova, která mluvil Mojžíš k celému
Izraeli…“ (Devarim 1,1) Podle midraše se „Mojžíš
ostrými slovy obrátil ke svému lidu“. Není to žádná
sentimentální rozlučka, plná poplácávání se po ramenou a
končící zamáčknutou slzou. Ne. Mojžíš začíná tím, že
spouští palbu napomenutí.
Napomenutí je takový nepopulární
nástroj. Těžko se přijímá. Každý tak nějak víme, že nejsme
dokonalí, ale aby nás musel někdo napomínat, tak to bychom si
vyprosili! A přitom to napomenutí je tím nejdůležitějším,
abychom se vůbec někdy mohli stát lepším člověkem.
Nepříjemně to nutí člověka k určitému poddání se,
uznání viny, ale vede to zase k tomu, že se člověk může
z těch svých chyb a provinění poučit. Dosáhnout poučení
z nějakého přestoupení je těžké - jak pro lidi, kteří
mají napomenutí přijmout, tak i pro toho, kdo má to napomenutí
vyslovit. Určitě si každý dokážete vybavit někoho, koho byste
v žádném případě nechtěli napomínat, protože si
dovedete představit jeho bouřlivou reakci…
V naší paraše se navíc
setkáváme s další podivností: Mojžíš napomíná svůj
lid za provinění jejich otců. No a proč tu musí lid vyslechnout
napomenutí za špatné skutky svých předků? Rabi Baumol tu
připomíná, že každého člověka spojují silná pouta s
historií jeho vlastní rodiny. Nikdo z nás nemá rád, když
se třeba jeho životní partner kriticky vyjadřuje vůči rodičům
toho druhého. Znáte ten vtip: „Moje tchýně říká, že jsem
zženštilý. No tak, v porovnání s ní asi ano…“ I
když ta kritika může být oprávněná, máme pocit, že pouze my
sami máme právo kritizovat jednání svých rodičů, nebo jejich
názory. Ale když to dělá náš partner… tak to se vždycky zdá
nějak nevhodné, nepatřičné.
Zřejmě to vyplývá z toho, že
všichni máme takový obranný mechanismus, který se projevuje tak,
že ve vztahu k těm, kteří nás vychovali, máme jistou
vrozenou úctu a obavu z kritického hodnocení. Problém je ale
v tom, že ať chceme nebo ne, jsme svým rodičům velice
podobní, a to nejenom fyzicky, ale i v tom zažitém způsobu
chování – učili jsme se od nich a pokračujeme v mnoha
jejich zvycích. A tak v určitém momentu přijde ten správný
čas, kdy musíme na naše rodiče pohlédnout kritickým zrakem (věřím, že tohle nám zase takový problém nečiní) a zamyslet
se, v čem spočívaly jejich chyby, které negativně ovlivnily
jejich životy- a nebo naopak, co jim přineslo úspěch a šťastný
život. Z jejich životních zkušeností můžeme získat ty
nejcennější zkušenosti, protože jsme je měli celé roky přímo
před očima. Je naší povinností podívat se zpátky, abychom
zbytečně chyby neopakovali, ale rozvíjeli se, lépe vychovávali
vlastní děti tak, abychom mohli společně dosáhnout úspěchu.
Možná že právě to je to Mojžíšovo poselství, které tu
zaznívá : „Vážení, pozor! Stáváte se svými otci a svými
matkami. Anebo musíte právě teď pochopit, jaké chyby oni
udělali, jak se svým životem naložili a jak ho třeba promarnili.
To zamyšlení vás učiní dospělými, zralými. Když budete
schopni analyzovat chyby svých předků, budete zodpovědněji ,
poučeně uvažovat i o svém vlastním životě a sami za sebe pak
vykročíte do země zaslíbené svého vlastního života.“
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire