Ki tisa (Ex. 30:11-34:35)

Jak bylo těžké v minulé paraše najít nějaké velké nosné téma, tak v této paraše se jich nabízí hned několik-půl šekelu, který musí každý jednou ročně odevzdat do Chrámu (mimochodem, pokud se nepletu, půl šekelu bylo splatných o Purimu minulou neděli, samozřejmě nikoliv pro Chrám ale pro synagogu a půl šekelu je něco mezi 3 a 6 eury). Šabat jako znamení smlouvy mezi Izraelem a Hospodinem (Vešamru...), třináct atributů Božího milosrdenství, Moše a jeho "vidění Božích zad", Mošeho zářící tvář, ale hlavně-zlaté tele!
Komentátoři si lámou hlavu, jak je možné, že lidé, kteří na vlastní oči viděli rány, které dopadly na Egypt a kteří osobně prošli suchou nohou Rákosovým mořem mohli tak rychle zapomenout a začít s modloslužbou. Názorové proudy jsou dva-jeden říká, že lidé na Hospodina nezapoměli, jen nedokázali vstřebat všechny implikace monoteismu a potřebovali nějaký hmatatelný symbol, zvlášť, když Mojžíš odešel na horu, nevzal si s sebou nic k jídlu a už 40 dní po něm nebylo vidu ani slechu. Jehuda Halevi to přirovnává k situaci, kdy blázen vtrhne do lékařova dispenzáře a začně bezhlavě rozdávat léky nemocným. V rukou lékaře by je tyto léky mohly zachránit, ale v rukou blázna se mění na jed. Tak jako Moše na Boží příkaz mohl zbudovat stánek setkávání (hmatatelný symbol), ale bláznivý nápad vytvořit zlaté tele byl zkázonosný.
Druhá skupina interpretátorů (třeba Raši) trvá na tom, že se lid skutečně zvrhl a oddal se klasické modloslužbě jak ji znal z Egypta. Zázrak koneckonců není něco, co by člověka mohlo trvale změnit, lidská paměť je krátká. Efekt zázraku je příliš krátkodobý, jakkoliv velký ten zázrak je. Nechama Leibowitz to přirovnává k příběhu z První knihy královské, kde Elijáš slavně porazí Baalovy proroky a lid jásá, ale vzápětí Eliáš musí prchnout a skrývat se a neštěkne po něm málem ani pes. Takže nelze očekávat, že by rozdělení Rákosového moře mělo tu moc definitivně odvést lid od modloslužby.
Zajímavý přístup má Rambam, který říká, že lid chtěl náhradu za Mošeho-někoho, kdo by je vedl. Ačkoliv se lid nedomníval, že by Moše byl sám bůh, žádali sošku boha, který by je dál vedl. A argumentuje tím, že ve chvíli, kdy se Moše objevil, nikdo neremcal, když jim zlaté tele spálil na prach, pokud by sošku skutečně považovali za Boha, pak by se logicky pokusili Mošeho ukamenovat.
Mě je sympatický přístum Maimonidovsko-Haleviovský, tedy ten, že lid zatím nebyl schopen vstřebat monoteismus do všech jeho důsledků a že to byl hřích z "mladické nerozvážnosti" a nedomyšlenosti (což nenižuje jeho závažnost ani následky). Mimochodem, co se otázky modloslužby v dnešním světě týče, doporučuji všem knihu Kennetha Seeskina No Other Gods: The Modern Strugle Against Idolatory, kde autor jasně a srozumitelně ukazuje, že modloslužba není jenom o zlatém teleti v dávné minulosti...