Paraša Šemot je úvod k východu z Micrajim, na scénu přichází Moše rabejnu, který s námi zůstane až do konce Chumaše. Rabíni se přou, proč byl vybrán právě Moše, aby vyvedl svůj lid z Micrajim. Bylo to proto, že se nebál přiblížit k hořícímu keři? Nebo proto, že byl pečlivým a starostlivým pastýřem, který neváhal běžet za zaběhnutým jehňátkm a přinést ho zpátky ke stádu? Protože byl nejpokornější ze všech lidí? Já jsem přesvědčená, že je to proto, že byl nesmírně vytrvalý a svůj úkol jen tak nevzdal. Pokaždé, když čtu parašu Šemot a pak i ty následující, obdivuju Mošeho, že po fiasku u faraona nezasakroval, nemrsknul vztekle holí do písku a nešel zase v klidu pást ovce do Midjánu. Moše rabejnu je vzor člověka, který když na sebe vezme nějaký úkol, vytrvá a nevzdá to, i když se úkol zdá nad jeho síly a i jeho vlastní lidé mu hází klacky pod nohy. A na konci ani nepřijde do země zaslíbné a uvidí ji jen z dálky.
Pro rodiče je to velký vzor-pokud mám nějakou vizi, jakým rodičem bych chtěla být, je potřeba to nevzdat. Nenechat se odradit reakcemi a poznámkami okolí (byť dobře míněnými) a vlastními selháními. Nehodit celý koncept respektujícího rodičovství do koše jen proto, že zrovna dneska se fakt nedokážeme dohodnout vůbec na ničem a já jsem tak unavená, že startuju na první našlápnutí (a Šmuli je tak unavený, že každé autíčko, co mu spadne z ruky je totální katastrofa). Prostě zatnout zuby a zítra to zkusit znovu, líp, trošku jinak. Když budu mít štěstí, třeba jednou uvidím i tu zemi zaslíbenou-jak moje už dospělé děti vychovávají s respektem ty svoje...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire