Tento šabat Šmuli přinesl do synagogy svůj wimpel (tady nazývaný spíš mappa). Wimpel je vyrobený z pleny, na které chlapec ležel při obřízce (na té naší je i flek od dezinfekce), která se pak rozstříhá, sešije se z ní dlouhý pruh látky (náš wimpel má odkadem ke třem metrům) a tím se omotává svitek Tóry, aby se nemohl rozvinout, před tím, než se na něj navlékne pláštík. Wimpel je tedy takové symbolické spojení mezi chlapcem a svitkem Tóry. Tradičně chlapec přináší svůj wimpel, když jsou mu tři (a hlavně když už nenosí pleny) a většinou nezůstává na svitku Tóry trvale, ale je použit při jeho bar micva a při aufrufu před svatbou. Wimpel byl hodně rozšířený v Porýní, v Německu a v Čechách (v muzeu v Praze jich pár najdete). Dnes už se udržuje jen v Alsasku nebo v rodinách původem z Alsaska. V Americe se zvyk obnovil v trochu jiné formě, třeba jako společný projekt dětí v rámci Talmud-Tóry. Pruh látky zůstal, ale spojení s obřízkou zmizelo.
Šmuliho wimpel vyrobila paní, která se tomu už roky věnuje a je ve Štrasburku vyhlášená (a kromě toho také u nás učí malé děti Talmud-Tóru). Na wimpelu je napsané Šmuliho hebrejské jméno, datum narození a požehnání, aby vyrostl k Tóře, chupě a dobrým skutkům.
 | ||
Šmuel (s dvěma biblickými knihami) Akiva (se svitky Tóry)
|
 |
| ...nechť vyroste (a u toho staví Lego a čte knihy-to jsou Šmuliho velmi oblíbení činnosti) k Tóře (svitky jsou dekorované 7 druhy plodů Erec Jisrael)... |
 |
| ...k chupě (tady jsme vyobrazení my dva s Elim, naše chupa byla takhle jenoduchá, udělaná z Eliho talitu)... |
 |
| ...a k dobrým skutkům (s českou vlajkou, Karlovým mostem, alsaským hrázděným domem a s čápem...wimpel bez čápa je v Alsasku nemyslitelný) |
Šabat šacharit jsme si ohromně užili, po dlouhé době jsme měli plnou synagogu, já jsem si udělala radost (a snad i ostatním) a bohoslužbu jsem vedla. Eli napsal drašu, kterou najdete níže. A po bohoslužbě následoval pořádný kiduš, kdy jsme si mohli popovídat s lidmi, které jsme už dlouho neviděli a z nichž někteří přijeli i dost zdaleka. Nějak mě nenapadlo, že na takovou akci lidé přinesou dárky pro Šmuliho. Dostal jich hromadu (hlavně knížky) a upozornili jsme ho, že takováhle dárková smršť bude příště až na jeho bar micva, až mu bude 13. Zklamaně prohlásil, že to je strašne dlouhé. Pro něj určitě, ale z mého dospěláckého, rodičovského pohledu to je skoro za chvíli :-D
Eliho draša:
Tento šabat čteme parašu Truma, první z cyklu pěti parašiot, které popisují stavbu Miškanu, stanu setkávání, svatyně, která předcházela pozdeji zbudovanému Chrámu a která byla přenosná. Krátce po darování Tóry na Sinaji Mojžíš žádá po Hebrejcích, aby každý přinesl "truma" dar, oběť, příspěvek na stavbu Miškanu.
Abychom situaci lépe pochopili, bude užitečné udělat menší odbošku do Ikey. Předpokládám, že to znáte všichni: když dorazíme do Ikey, většinou si řekneme, že se nenecháme napálit jako posledně abychom se táhli vyznačenou cestou celým obchodem jen proto, abychom koupili 4 skleničky a 3 vidličky. Máme dobrodružného ducha a rozhodneme se to zkrátit a jít přímo (poté, co jsme se s partnerem pohádali o to, zda doleva nebo doprava). Uhneme z vyznačené cesty, přeskočíme 3 gauče, protáhneme se mezi knihovnami, zabloudíme do koupelny abychom se nakonec ocitli mezi závěsy a rezignovaně požádali prodavače o pomoc. Nakonec ale dorazíme do skladu, uličky 12, místo 8. Pokud jdeme pro nábytek a přišli jsme sami, začíná ten pravý boj mezi člověkem a předmětem. Krabice nemá žádná držátka ani úchyty a většinou je mnohem těžší, než jsme předpokládali. Taháme ji a postrkujeme ve snaze ji nechat sklouznout na přistavený vozík. Jenže vozík má kolečka a jakmile se o něj těžká krabice začne opírat, vozík se dá do pohybu. Nezbývá, než ho zaklínit nohou a do toho posouvat krabici. Jsme-li dost zruční, nakonec se nám to povede a po průchodu pokladnami míříme vítězoslavně k autu, abychom zahájili další kolo souboje a nacpali krabici do kufru auta. Po dalším strkání a tahání nakonec dovezeme krabici domů, triko propocené a nervy na pochodu. Nakonec se nám (obvykle) doma povede ten kus nábytku i sestavit, uklidíme zbytky krabice i záhadně zbylé dva šroubky a v tu chvíli nás zaplaví spokojenost s dobře odvedenou prací, směs úlevy a pýchy, že jsme ten kus nábytku "vyrobili" sami. Tenhle pocit naplnění nazvali v článku z Harvard Business Review ekonomové "Ikea efekt", který popisuje fenomém nadhodnocení něčeho, co jsme sami vyrobili. Další příklad je stejně konkrétní: v 50.letech ve Spojených Státech začaly potravinářské firmy uvádět na trh hotové směsi na moučníky, které umožňovaly velmi rychlou přípravu, stačilo je jen dát do trouby. Cílem bylo zjednodušit život americkým hospodyním. Ale úspěch se nedostavil-připravit moučník bylo až příliš snadné a rychlé a jejich práce tím byla znehodnocena. Firmy tedy změnily recepturu a přidaly jeden krok-bylo potřeba přidat vejce a vše dobře promíchat. V tu chvíli vystřelily prodeje vzhůru a jedním z vysvětlení je práve přidání toho jednoho jediného kroku, který člověk musí udělat vlastníma rukama.
Vraťme se k naší paraše. Jak zapadá do příběhu východu Židů z Micrajim? Až doteď pracoval Hospodin: udeřil na Micrajim 10 ranami, vyvedl Hebrejce, rozdělil moře a nechal je přejít suchou nohou, nechal padat manu z nebes, vyvedl vodu ze skály. A navzdory tomu všemu, navzdory všem Božím zásahům a zázrakům, lid nepřestává se stížnostmi. "není co jíst, není co pít a vůbec, měli jsme zůstat v Micrajim u hrnců s masem". V naší paraše přikazije Hospodin Mojžíšovi obrátit role: místo toho, aby Hospodin něco dělal pro hebrejský lid, udělá lid něco pro Něj-postaví Miškan. Rabín Jonathan Sacks, který mě přivedl na stopu "Ikea efektu" zdůrazňuje jednu věc: potřebuje Hospodin svatyni aby v ní sídlil? Nejspíš ne. Bůh je všude, jak řekl král Šalamoun, když později postavil Chrám (1.Královská 8:27): "Bude snad Bůh opravdu přebývat na zemi? Nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou obsáhnout – čím méně tento chrám, který jsem postavil!" Miškan v určitém smyslu tedy nemá nic společného s Hospodinem, který ho nepotřebuje. Ale v aktu sebelimitace, stažení se, které kabala říká "cimcum" se Hospodin stáhnul do sebe, aby dal Hebrejcům možnost společně postavit něco vlastníma rukama, něco, co bude mít v jejich očích o to větší hodnotu, protože to vyrobili sami. Každý-muži i ženy, zruční i méně zruční, mohli přispět tím, že přinesli svou "truma", svůj příspěvek: zlato, stříbro, měď, barevné látky, olej...ale také čas, práci a energii. Tím lid získal novou zodpovědnost a důstojnost. To je "Ikea efekt"-mnohem víc si ceníme toho, co jsme sami vytvořili, než toho, co jsme dostali. Důvod je jednoduchý-všechno to úsilí, které investujeme do výroby dané věci nemění jen tu věc, ale i nás samotné. Hospodin dal Hebrejcům možnost říct: "pomohl jsem postavit Hospodinu příbytek", se vším, co takové prohlášení znamená pro naše sebevědomí, zodpovědnost a důstojnost. Když Hebrejci stavěli Miškan, nesešívali jen látky a kůže a nespojovali jen akáciová prkna. Budováním Miškanu budovali samo sebe.
A my? Co stavíme my, osobně i kolektivně? A co je náš příspěvek? A příspěvkem není myšlen jen členský příspěvek. Ať je to cokoliv, něco společně budujeme: komunitu, která nám umožňuje žít židovství otevřené, rovnoprávné a pluralitní. A je na každém, aby našel, co je ta jeho "truma", jeho příspěvek. A jak mi rabín Berkowitz napsal před pár týdny-který šabat je adekvátnější na přinesení wimpelu než šabat Truma? Tady je příspěvek skoro čtyřletého chlapečka. To co dáváme, zde i jinde, ať je to čas, peníze nebo energie, dáváme, abychom budovali sami sebe, aby nás to pozdvihlo.
Obecně mi přijde, že celý svět potřebuje náš příspěvek, tím spíš v těchto dnech. Stačí otevřít noviny, abychom si to uvědomili. Všichni bychom tedy měli pracovat podle našich možností, abychom byli "partnery Hospodina v díle stvoření", jak se píše v Talmudu (Šabat 10a).
Šabat šalom!
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire